Jako každý rok, tak i tento jsme stáli před otázkou, kam se letos podíváme. Už jsme objeli všechno kolem komína a tak navštěvovat země, ve kterých jsme už byli, pro nás nebylo žádným lákadlem k poznání něčeho nového. V Albánii jsme taky byli a dokonce několikrát, ale ne u moře. A tak jsme si řekli, že se tam ještě jednou podíváme a spojíme to s vyjížďkou do Thethu, kam jsme se při minulých cestách nedostali.

Tak jsme si teda konečně letos řekli, kam pojedem. Tentokrát to nebude nic složitého, jenom takový malý, poklidný a tichý výlet nahoru, někam k baltskému moři. Ty vedra, co jsou tady, necháme za sebou a pojedem se trochu zchladit. Sice nevím, jestli se budeme i koupat, protože obecně u Baltu je pořád zima a fučí vítr, ale třeba aspoň uvidíme něco zajímavého. Anebo taky ne....

Letos v srpnu jsme si říkali, že už by mohlo stačit toho neustálého chození z práce do práce a chtělo by to se taky trochu projet na motorce. Aspoň pár dní, nikam daleko, stačí jenom kousek za humna, ale ať je aspoň trochu zábava. A protože hlásili, že bude v srpnu horko, napadlo mě se po letech podívat na Liptovskou Maru na Slovensku, pěkně se schovat k vodě do stínu Tater a okolních kopečků, abysme náhodou nedostali úpal. Nebo úžeh, ten bývá horší. Nebo úžas, to je úplně ta nejhorší varianta, co vás může v horku potkat.

Letos jsem si říkal, že se po dlouhé době zkusím projet na motorce kousek sám - Hanka nemůže a sedět doma se mi nechce. Tak jsem našel nějakou malou partičku lidí, kteří jedou do Polska a docela mě zaujalo, že chtějí najít co nejmenší cesty někde po vesnicích, loukách a lesích a kousek Polska takto prozkoumat. Vzali mě mezi sebe, přestože jsme se nikdy neviděli, tak doufám, že těch pár dní nějak pro jednou zvládnu i bez toho uklidňujícího hlasu ve sluchátkách.

Zase bude léto a my přemýšlíme, kam letos pojedeme. Sedíme si tak na zahradě u ohně a Robert se u piva zamyslí: „Chtělo by to něco nevšedního. Něco, kam nejezdí každý.” Pak přišlo deset vteřin ticha: „A co třeba Kaliningrad?” Chvíli mi trvá, než si to uvědomím a pak už mi v hlavě běží myšlenky. Víza, ubytování, trasy, ruská simka, platby v hotovosti a kromě toho, většina těch, co se to dozví, si bude myslet, že jsme padlí na hlavu, když v této době chceme jet do Ruska.

Nastal opět čas dovolených a stejně jako loni, i letos ovlivněný dobou covidu, příkazů, zákazů, testování a dalších šaškáren. Znovu nás tato doba přinutila k výběru země, kterou sice nemusíme úplně vidět, ale nenabízí se nám moc dalších možností, kam se bez potíží podívat. V Bulharsku u moře jsme ještě nebyli, a tak když jsme zjistili, že tam nepanují žádná omezení vstupu, vybrali jsme ho jako cíl našeho dovolenkového výletu.