Zase bude léto a my přemýšlíme, kam letos pojedeme. Sedíme si tak na zahradě u ohně a Robert se u piva zamyslí: „Chtělo by to něco nevšedního. Něco, kam nejezdí každý.” Pak přišlo deset vteřin ticha: „A co třeba Kaliningrad?” Chvíli mi trvá, než si to uvědomím a pak už mi v hlavě běží myšlenky. Víza, ubytování, trasy, ruská simka, platby v hotovosti a kromě toho, většina těch, co se to dozví, si bude myslet, že jsme padlí na hlavu, když v této době chceme jet do Ruska.

Nastal opět čas dovolených a stejně jako loni, i letos ovlivněný dobou covidu, příkazů, zákazů, testování a dalších šaškáren. Znovu nás tato doba přinutila k výběru země, kterou sice nemusíme úplně vidět, ale nenabízí se nám moc dalších možností, kam se bez potíží podívat. V Bulharsku u moře jsme ještě nebyli, a tak když jsme zjistili, že tam nepanují žádná omezení vstupu, vybrali jsme ho jako cíl našeho dovolenkového výletu.

Tak jsme si teda konečně letos řekli, kam pojedem. Tentokrát to nebude nic složitého, jenom takový malý, poklidný a tichý výlet nahoru, někam k baltskému moři. Ty vedra, co jsou tady, necháme za sebou a pojedem se trochu zchladit. Sice nevím, jestli se budeme i koupat, protože obecně u Baltu je pořád zima a fučí vítr, ale třeba aspoň uvidíme něco zajímavého. Anebo taky ne....

Letos jsme se rozhodli podívat do Bulharska. Důvodů k tomu bylo několik, hlavní byl ten, že při vstupu bulhaři nepožadovali žádnou šaškárnu s testama. To se bohužel pár ní před odjezdem změnilo, ale protože už máme vše vymyšlené, i my naskočíme na vlnu takzvané pandemie, necháme se otestovat a vyrazíme. 

Letos jsem si říkal, že se po dlouhé době zkusím projet na motorce kousek sám - Hanka nemůže a sedět doma se mi nechce. Tak jsem našel nějakou malou partičku lidí, kteří jedou do Polska a docela mě zaujalo, že chtějí najít co nejmenší cesty někde po vesnicích, loukách a lesích a kousek Polska takto prozkoumat. Vzali mě mezi sebe, přestože jsme se nikdy neviděli, tak doufám, že těch pár dní nějak pro jednou zvládnu i bez toho uklidňujícího hlasu ve sluchátkách.

Loňský rok cestování moc nepřál, ale našly se způsoby a hlavně správný čas, jak se někam podívat. Naše plány byly sice úplně jiné, ale nezbylo nám, než se přizpůsobit situaci a zvolit náhradní řešení. Nejeli jsme tedy na východ, ale na jih, do Chorvatska. Ne že by nás Chorvatsko nějak moc lákalo, ale volili jsme z možností, které byly reálné pro dobu uzavřených hranic, a vybrali takovou malou okružní cestu. Naše trasa vedla přes Rakousko a Slovinsko do Chorvatska a zpátky přes Maďarsko a Slovensko.