Letos jsme přemýšleli, kam se zajedem podívat na výlet. No a protože na východ to už v klidu nejde, volba padla na Bulharsko. Moc netuším, co tam bude k vidění, ale aspoň se trochu projedem. No a když bude chvíle si namočit nohy do moře, asi se tomu nebudu bránit.

 7:20

Tak jedem. Sice trochu prší a honí nás mraky, ale jedem. 

11:00

Jsme kdesi v Maďarsku, kousek od hranic a složité si vyslikame pláštěnky. Cestou pršelo a tak jsme bejdriv zmokli a pak si dali pláštěnky. No a jako obvykle, od té doby ani kapka. 

Ale jinak se jede dobře, není vedro, akorát nás pronásleduje jakýsi mrak, tak dáme kafe a jedem dál. Zatím máme za sebou asi 200km a před sebou nějakých 430. Pohodička. 

 13:10

Furt Maďarsko. Zase prší, ale pláštěnky jsme si nedali, takže jsme promoceni a je nám zima. Všude modro, jenom nad náma furt mrak. Svině. 

16:11

Jsme nějakých 60 km pred Aradem, to je náš cíl. Dáme kafe, vyslecem si zase pláštěnku a v těch mokrých hadrech zkusíme dojet. Buď uschnou nebo zmrznem. 

 Cestou zase potkáváme mraky Němců. A vždycky se kolem strašně setmí. Bububu. 

 18:50

Tak pro dnešek konec, už bydlíme v Aradu. Je to sice nějaký divný areál, asi pozůstatky nějaké továrny na zpracování motorek na drahé kovy, ale na jednu noc to snad bude stačit. Dáme teplé pivo, uvaříme s ešusu sušené těstoviny a půjdem spát. Mám toho dost, ale jsme tady a zítra se konečně normálně projedem. Jestli bude na čem. Prozatím pápá. 

6.9.

7:05

Před chvílí jsme vstali, teda Hanka, já ještě ležím, protože mě bolí koleno a nechce se mi vstávat. Buď jsem si ho namohl nebo nachladil včera v těch mokrých hadrech. Motorka venku stojí, asi zatím neměli volno ve fabrice na pásu. Klasicky balkán se svým nočním životem, do setmění byl klid a potom teprve začalo být venku živo. 

Venku je 13 stupňů, neprší a tak se nějak dáme dohromady a pojedem dál. Teď už to nebude taková divočina, jedeme do nějaké Drobety nebo co a snad by to mělo být horama, takže zmrznem, ale aspoň vesele. No nic, jdu si zaběhat svých každodenní h 5km, rozcvičím se,  protáhnu a pojedem. 

15:24

Toulame se Rumunskem. Už jsme byli u něčeho, co měl prý být klášter, ale vyklubal se z toho zavřený kostelík uprostřed ciganske vesnice. No nic moc. 

Zrovna teď sedíme uprostřed jakéhosi městečka s názvem Herkulovy lázně. O můj bože, tolik lidí jsem pohromadě už dlouho neviděl, kam se hrabou Luhačovice. Všude jsou kopce a mezi něma dvacetipatrove hotely, kolem stovky lidí chodicich sem a tam. A ani zmrzlinu nejde zaplatit eurama. Rychle pryč, už se mi z toho točí hlava. 

18:40

Tak už bydlíme. Pochopitelně jinde, než jsme chtěli, jako obvykle na balkáně. Hanka sehnala ubytování na Bookingu s parkováním za branou, dojeli jsme tam, Hanka to zaplatila a pak nás poslali parkovat na otevřené parkoviště mezi paneláky. No, po tom, co se kolem pořád motali ožrali počmáraní cigáni jsem se trochu zavzdušnil a řekl, že tady motorku nenechám. A tak i přes to, že bylo zaplaceno, jsme nasedli a jeli hledat něco jiného. 

 Nakonec jsme našli nějaký hotel o kus dál, kde sice není plot, ale je to mimo centrum města, kus od hlavní silnice, nikdo tu není a paní recepční nám dovolila dát motorku aspoň za roh, za hotel. No sláva. A tak jsme zaplatili další ubytování, ale máme z toho mnohem lepší pocit, vypadá to, že ráno snad mašínu ještě najdem. 

• Moje paní Moje paní
• Továrna na kovy Továrna na kovy
• Borec v pláštěnce Borec v pláštěnce
• 
•  

Zase bude léto a my přemýšlíme, kam letos pojedeme. Sedíme si tak na zahradě u ohně a Robert se u piva zamyslí: „Chtělo by to něco nevšedního. Něco, kam nejezdí každý.” Pak přišlo deset vteřin ticha: „A co třeba Kaliningrad?” Chvíli mi trvá, než si to uvědomím a pak už mi v hlavě běží myšlenky. Víza, ubytování, trasy, ruská simka, platby v hotovosti a kromě toho, většina těch, co se to dozví, si bude myslet, že jsme padlí na hlavu, když v této době chceme jet do Ruska.

Jako každý rok, tak i tento jsme stáli před otázkou, kam se letos podíváme. Už jsme objeli všechno kolem komína a tak navštěvovat země, ve kterých jsme už byli, pro nás nebylo žádným lákadlem k poznání něčeho nového. V Albánii jsme taky byli a dokonce několikrát, ale ne u moře. A tak jsme si řekli, že se tam ještě jednou podíváme a spojíme to s vyjížďkou do Thethu, kam jsme se při minulých cestách nedostali.

Tak jsme si teda konečně letos řekli, kam pojedem. Tentokrát to nebude nic složitého, jenom takový malý, poklidný a tichý výlet nahoru, někam k baltskému moři. Ty vedra, co jsou tady, necháme za sebou a pojedem se trochu zchladit. Sice nevím, jestli se budeme i koupat, protože obecně u Baltu je pořád zima a fučí vítr, ale třeba aspoň uvidíme něco zajímavého. Anebo taky ne....

Letos v srpnu jsme si říkali, že už by mohlo stačit toho neustálého chození z práce do práce a chtělo by to se taky trochu projet na motorce. Aspoň pár dní, nikam daleko, stačí jenom kousek za humna, ale ať je aspoň trochu zábava. A protože hlásili, že bude v srpnu horko, napadlo mě se po letech podívat na Liptovskou Maru na Slovensku, pěkně se schovat k vodě do stínu Tater a okolních kopečků, abysme náhodou nedostali úpal. Nebo úžeh, ten bývá horší. Nebo úžas, to je úplně ta nejhorší varianta, co vás může v horku potkat.

Letos jsem si říkal, že se po dlouhé době zkusím projet na motorce kousek sám - Hanka nemůže a sedět doma se mi nechce. Tak jsem našel nějakou malou partičku lidí, kteří jedou do Polska a docela mě zaujalo, že chtějí najít co nejmenší cesty někde po vesnicích, loukách a lesích a kousek Polska takto prozkoumat. Vzali mě mezi sebe, přestože jsme se nikdy neviděli, tak doufám, že těch pár dní nějak pro jednou zvládnu i bez toho uklidňujícího hlasu ve sluchátkách.