O ničem - Sicílie 2015 cestou, necestou a lodí

Sicílie 2015 cestou, necestou a lodí - část 2.

Autor: Hana

12. listopad 2015

Zobrazení: 9794

Strana 1 z 6

Palermo je obrovské město, které se rozkládá na pobřeží po všech stranách a zálivech. Leží na úpatí hor, které jsou pro Sicílii typické. Pokud čekáte, že tady budeme popisovat, které památky jsme navštívili, čekáte marně. Naším cílem nebylo jezdit po památkách, které všichni viděli, ukazovat vám fotky, kterých najdete na netu mraky a popisovat dávno popsané. Naše priority byly jasné. Corleone a Etna. Mimo to, jsme chtěli poznat zdejší kraj, život, lidi, způsob, jakým žijou a tak. Nic složitého.

Pondělí 29.6.

Po příjezdu do Palerma jsme zastavili v nejbližší boční uličce, naskládali věci zpět na motorku, zadali do navigace cestu do kempu, který byl jen 10 km od Palerma a s radostnou vyhlídkou, že to máme jen kousek, jsme se vydali na cestu. V tu chvíli jsme netušili, že překonat těchto 10 km nám bude trvat hodinu a půl. Ve chvíli, kdy jsme vjeli na větší cestu, naskytl se nám pohled na přelidněné ulice, hromady aut a skútrů, které se podle nás pohybovaly po ulicích v naprostém chaosu a zmatku a měli jsme pocit, že tato cesta se stala bojem o přežití. Zdejší dopravní systém byl pro nás naprosto nepochopitelný.

Snažili jsme se proplést tou změtí dopravních prostředků a měli oči snad všude. I tam kam nejde vidět. Slunce pražilo a nervozita stoupala. "Z tadyma nikdy neodjedem. Tady umřem!", slyším ve sluchátkách. Slunce pálí, motor se přehřívá… Nakonec se nám přece jen podařilo vymotat se z hlavního provozu a dostali jsme se na cestu po pobřeží, která vedla k našemu kempu. Ubytovali jsme se za nějakých 25 eur a po příjemné sprše jsme se vydali do nedalekého městečka, sehnat něco k jídlu a samozřejmě, jak jinak, pivo. Narazili jsme na malý obchůdek. Takové už u nás neexistují. Robert si vybral nějaké pivo, ale vzápětí za ním přispěchal majitel obchůdku, naznačil mu, že ho má vrátit a vedl ho k chladícímu boxu, kde mu vybral chlazené a především sicilské pivo. Proč by cizincům nabízel jiné pivo, když má co nabídnout z místních zdrojů? A to oni opravdu mají.

No na první i druhý pohled to opravdu vypadalo, že tam umřem, v tom horku, chaosu a psychicky nepřipravení na to, co přišlo. V Itálii jsme totiž většinou jeli jenom po dálnici nebo po lesích, ale tady najednou přišla krutá pravda. Takový neuvěřitelný zmatek nejen na cestě, ale všude kolem jsem ještě nikdy neviděl. Mraky aut, kol, lidí, koloběžek, kočárků a já nevím čeho všeho se rojily kolem, svítilo horké slunce, motorka topila jak pitomá a do toho ještě ty skútry! Ty byly opravdu všude, vpravo vlevo nahoře dole, ze všech stran troubení a obrovská kolona před námi. To se fakt nedalo, ještě že se snámi rozdělil o trochu vody jakýsi obsluhovač benzínky (už bylo naštěstí po siestě), jinak bych tam opravdu vypustil duši a nechal ji letět někam na Sibiř. Zmrznout.

Vrátili jsme se do kempu, něco pojedli a rozebírali dnešní cestu. Tak nějak náhodně se k nám přitočil nějaký Angličan, který byl taky na cestách. A protože nás před odjezdem pár lidí varovalo před uprchlíky, chtěli jsme vědět, jestli na nějaké narazil. Neviděl žádné. Stejně jako my.
Pomalu jsme se chystali ke spánku a rozhodli se, že dnes spíme pod širákem. Kemp sice ležel na úpatí hor, ale teplota byla vysoká. Nemá cenu stavět stan. Jak jsme později v noci zjistili, nebyl to dobrý nápad. Dotěrní komáři nedali pokoj a to nás donutilo v noci vnitřek stanu přece jen postavit.

Najeto asi 10 km.

úterý 30.6.

Další den ráno jsme zase všechno sbalili a další cíl naší cesty byl jasný. Corleone - kolébka mafie.
Trasa: Capaci - Partinico - San Cipirello - Corleone - Enna.

V Enně jsme měli zajištěno ubytování na pět dnů. Tak jsme vyjeli. Ze začátku to šlo celkem dobře. Přesně podle trasy, kterou jsem poctivě vypsala na papír. Až do chvíle, kdy jsme dojeli k silnici, po které jsme měli pokračovat a u které stála značka "Cesta uzavřena". A co teď? Hledám v mapě, kudy jinudy by to šlo objet a zjišťuju, že objížďka by byla tak velká, že by došlo na další, často používanou větu: Tam nikdy nedojedem!

Nezbývá nám, než jet dál. Buď to projedem nebo se někde budeme muset otočit a vrátit. Projeli jsme. Občas nebylo o co stát, pokud jde o stav silnice. Ale naopak jsme viděli místa, která z auta nebo autobusu neuvidíte. Krajina kolem byla nepopsatelná. Hory, pole, pasoucí se stáda ovcí a krav, vesničky v horách. Jako spolujezdec jsem měla spoustu času si vše prohlédnout a nafotit a aspoň informativně Robertovi, který se plně věnoval řízení, povídat o tom, čím projíždíme.

A pak se před námi objevila cedule s nápisem Corleone :-) Tak jsme tady. Jedno důležité foto a pokračujem dál. Přijíždíme na náměstí, projíždíme uzounkými uličkami a vybavujeme si, že tady se odehrávaly všechny ty důležité události kolem mafiánských bossů. Hledáme muzeum. Muzeum mafie. Nikde žádné cedulky, poutače, to snad nikdy nenajdeme. A pak najednou, při průjezdu náhodnou uličkou vidím cedulku, upozorňující na muzeum. Seskakuju z motorky a jdu se zeptat. Slečna u muzea mi říká, že prohlídka je v jednu a ve tři. Je 12:50. To přece musíme stihnout. Směruju Roberta na parkoviště, bereme foťák a kameru a spěcháme do muzea. Jak se při výkladu ukázalo, nebylo to muzeum mafie, ale anti mafie.

Docela chápu, že to bylo muzeum antimafie, nějak si totiž nedokážu úplně představit muzem příznivců mafie. Nebo třeba samotné mafie, že by si jako zřídili vlastní muzeum a tam ukazovali fotky sami sebe a svých povražděných obětí. V tomto duchu se totiž prohlídka nesla - byly nám ukazovány obrázky mrtvých politiků, obyčejných lidí a dětí, byly nám ukázány originální soudní spisy z procesů s mafiánama, vysvětleny dobové poměry a situace. A hlavně slečna nezapomněla zdůraznit 2 věci: že je mafie stále činná (i když už ne přímo na ulicích s pistolema, ale spíše v politice a ve velkých firmách, například stavebních) a že máme po světě šířit myšlenku, že je mafie špatná. S tím druhým nemůžu úplně souhlasit, záleží na úhlu pohledu a na které straně barikády člověk zrovna stojí...

Spokojení, že jsme se do něj podívali, zastavujeme na náměstí a jdeme si dát zmrzlinu do místní cukrárny. Sedíme, rozhlížíme se… sakra, žádný mafián kolem. Kam se všichni ztratili? Slečna v muzeu přece říkala, že mafie je stále aktivní. Tak kde všichni jsou? Ještě chvíli se kocháme pohledem na malebné a klidné městečko a vyrážíme dál. Ještě máme před sebou kus cesty.

Přijíždíme do Enny. Města, které se svou polovinou rozkládá na vysoké hoře, druhá část je pod ní. Naše ubytování je kousek od města a tak s předsevzetím, že se sem některý den vrátíme a město si prohlédneme, odjíždíme. Asi po deseti minutách jízdy už zvoníme u zavřené brány a někdo nás pouští dovnitř. Vjíždíme do areálu krásné vily se zahradou a paní nám ochotně ukazuje pokoj. Největší jeho předností je klimatizace, kterou okamžitě pouštíme. Máme v plánu jet ještě nakoupit a než se vrátíme, bude tady skvěle. Vybalujeme kufry a hurá na nákup.

Opět jsme trefili na malý obchůdek. Prodávající jsou ochotní a milí. Vybíráme nějaká rajčata, salám, sýr a slečna za pultem nám nabízí místní, sicilský. Oni to tak prostě mají. Prodávají svoje zboží. Ne to, co se dováží všude a můžete si ho kdekoli koupit. A tak to má být. Vracíme se zpět a s nějakým jídlem, rajčatovým salátem a vínem usedáme do křesel na terase, na kterou máme vstup přímo z pokoje. Sedíme dlouho do noci a plánujeme cestu na další den.

Tady jsem to viděl zatím podruhé (a mělo to dál pokračovat), tu místní hrdost na vlastní výrobky, spojenou s jakousi pokorou a péčí o zákazníka. Původně jsem si totiž začal vybírat různé sýry a salámy, které vypadají na celém světě tak nějak stejně. Slečna a pan majitel (asi otec) neměli problém s tím mi to prodat, kdybych na tom trval, ale byl jsem jemně a slušně upozorněn na to, že kromě těch německých prefabrikátů mají i produkty vlastní, sicilské. A že jsou mnohem lepší. To všechno s úsměvem, lehkou úklonou a bez znalosti jediného společného slova v jakékoli řeči. Zajímavé. úplně stejně, jako u nás v obchodě, že ano.

Najeto 312 km.