Sicílie 2015 cestou, necestou a lodí - část 3.

Seznam článků

Autor: Hana
17. listopad 2015
Zobrazení: 2190

Pohled na Janov z trajektuNaše přepravní bárka připlouvá do Janova kolem páté odpolední. Opouštíme přístav a zastavujeme na prvním možném místě, aby jsme urovnali věci na motorce a zadali do navigace kemp. Vyrážíme do ruchu velkoměsta. Původně jsme měli jet asi 10 kilometrů po pobřeží až do kempu, ale navigace se opět rozhodla, že středem města to bude zajímavější. A bylo. Všude spousty aut, skútrů, lidí, ucpané silnice i chodníky.

Pondělí 6.7.

I tady jezdí na skútru snad úplně každý. Od prodavače zeleniny v otrhaném pracovním oblečení, až po uhlazené byznysmeny v obleku, lakýrkách, s elegantní aktovkou na klíně nebo na zádech. Jo, lidi jsou tady jiní. Očividně neřeší svou image do detailů a je pro ně důležitější praktická stránka. Dovede si u nás představit obchodníka, jedoucího na schůzku na skútru? Já tedy ne. Ta ostuda, ta hanba, jak bych vypadal, co si o mně kdo pomyslí... Asi tak nějak.

Pomalinku se posouváme v koloně, která nikde nekončí. Trošku nám to připomíná naši cestu z Palerma do kempu. Asi po půl hodině se konečně dostáváme k odbočce na pobřeží. Projíždíme kolem skalnatých útesů, na kterých jsou vytvořeny malinké pláže. Už chápu, proč jsem nemohla na pobřeží najít žádný kemp. Moře lemují hornaté výběžky a jen tu a tam se naskytne možnost dostat se na nějaký plácek k vodě. Samozřejmě, každý takový prostor je využit do maxima. Jinak řečeno - hlava na hlavě.

Kemp na kopečku v JanověPominu-li přelidněnost Janova, nemůžu vynechat fakt, že pobřeží působí přímo idylicky. Slunce, zářící nad mořem svítí na hornaté pobřeží, poseté domky, vilkami a hotely. Cesta se stáčí do kopců a pobřeží zůstává hluboko pod námi. Nechce se ani věřit, že tady bude nějaký kemp. Ale světe div se, byl tam. Campeggio Genova Est - kemp v kopci, uprostřed listnatého lesa, kolem dokola nic. Člověk by řekl, že tady bude chladněji. Ale vzduch by se dal krájet. Dusno a parno. Našli jsme místečko na malé přírodní terásce, postavili vnitřek stanu, oprali pár věcí, které stejně neměly šanci uschnout a šli se podívat po okolí. Sprchy, umývárna, restaurace s připojením na wifi. Základní vybavení, které naprosto stačí. Restaurace venku plně obsazená a ještě kolem deváté večer ji míjeli příchozí od moře. Ti lidi fakt jdou takovou štreku, aby se okoupal v moři. Že se jim chce. Dáváme si pizzu a pátráme v mapě, kudy zítra pojedeme dál. Když to dobře půjde, měli by jsme dojet na hranici Itálie a švýcarska.

Toto byl fakt dobrý kemp - jak jsme jeli pořád nahoru kamsi do kopců, skoro jsem Haně přestával věřit, že vůbec nějaký kemp najdeme. Nedovedl jsem si to představit. A najednou šup - v tom největším kopci malá recepce, brána a prý kemp. Dvakrát jsem se u té budky ptal, kdeže to jako je a dvakrát mi paní ukázala směrem dál do kopce. Kroutím hlavou, ale nasedám a trápím spojku. A ono to jde, pořád dál a dál do kopce... Ke stanu se člověk drápal od motorky po čtyřech, ještě že ho šlo aspoň postavit na relativní rovině, v jakémsi zářezu do svahu. V noci o jedno "patro" nad námi byla veselá zábava a opilá německá mládež vypadala tak, že jsem celou dobu čekal, kdy se k nám začnou dolů kutálet...

Ráno nás opět budí paprsky horkého slunce, které se prodírají mezi stromy. Vstávat a jedem. Dnes necháme za sebou Itálii a podíváme se do jiné země. Balíme se a vyrážíme. Sjíždíme z kempu do údolí a znovu projíždíme pobřežím Janova. Původně jsme měli jet rovně do Francie, ale vzhledem k neutěšené situaci s uprchlíky, kdy se na nás valí informace o neprůjezdnosti hraničního přechodu Ventimiglia, nabíráme směr na sever, do švýcarska.

Najeto nic moc, asi 15km.

úterý 7.7.

Trasa: Janov - Alessandria - Lago Maggiore

Najíždíme na dálnici a uháníme do kopců, necháváme za sebou městský ruch a ocitáme se v hornaté krajině. Cesta ubíhá, benzín ubývá, měli by jsme natankovat. No jo, ale kde. Už jsme ujeli hezkých pár kilometrů a benzínka nikde. Konečně se nějaká objevila, ale je zavřená a cedule hlásí, že nejbližší benzínka na naší trase je asi 80 km. Tak teď to asi začne být zajímavé. Palivoměr ukazuje jednu čárku. Lehce úspornou jízdou jsme k ní přece jen dojeli. Hned vedle je odpočívadlo, na chvíli zastavíme u akátového stromu, napijeme se, dáme cigárko…Najednou se na nás z akátu sneslo doslova mračno nějakých mušek. Co mušek. Komáři to byli! A kousali jako zběsilí! Rychle jsme posbírali všechny věci a uháněli pryč. Tady dlouho nepobudem. Bude lepší, pokračovat dál. A tak s klidem v duši, že máme plnou nádrž a pár kousanci od komárů, kteří nám nalezli úplně všude, vyrážíme dál.

Kolem třetí odpolední sjíždíme z hor k pobřeží, které je obklopené spoustou kempů. Lago Maggiore je známé jezero, ležící na hranici Itálie a švýcarska. V podstatě tři čtvrtiny patří Itálii a čtvrtina švýcarsku. My jsme pro tentokrát ještě zastavili na Italské straně, v kempu Holiday.

Lago MaggioreJe tady stejné dusno, jako předchozí den v Janově. Vzduch, jako by se ani nehnul. Hledáme místo pro stan a spěcháme se okoupat a smýt pot po horkém dni. Jezero se táhne daleko do dáli a před námi jsou v dálce vidět švýcarské alpy. Po písečné pláži se hrneme k vodě. Nečekali jsme žádné velké ochlazení, protože zatím každá voda byla teplá. Tahle byla teplá, ale navíc v ní plavala spousta rostlin a nějakých chaluh… No fuj! Překonám v sobě pocit odporu a jdu si na chvíli zaplavat. Ale ty rostliny, jak se otírají o tělo, to je fakt nechutné. To nemusím.

Tady to byla další zastávka, kdy už jsem opravdu, ale opravdu mlel z posledního. Na té vodě pro mě nebyly ani tak hrozné ty chaluhy nebo co, jak spíš to, že byla teplá, skoro až vařící. Doufal jsem, že se ochladím, ale místo toho jsem jenom utrpěl popáleniny a vynořil se uprostřed spařených kačen, které už z toho taky málem plavaly břichem vzhůru. Prostě tohle už není radost z cestování na motorce, to je opruz a trápení, v takovém počasí na jih už nikdy jet nechci. Nebyly všechny dny takové, ale tento byl obzvlášť vypečený...

Znechuceně si sedám na břeh a sleduju ty početné rodinky s dětmi, které tady tráví dovolenou, a nechápu, jak někdo u takové vody může trávit volný čas. Asi bude lepší, jít se podívat po kempu. Bereme foťák a vydáváme se na průzkum. Celkem luxusní restaurace s verandou, toalety, koutek pro tříděný odpad, obchůdek s klimatizací. Jo, ten přišel vhod. Dusno bylo nesnesitelné a pot po nás tekl proudem. Takže vejít do něj, bylo jako balzám. Dalo se tady koupit jídlo, nějaké základní potřeby z drogerie a nějaké drobnosti, jako plavací kola a podobně. S nakoupeným pečivem jsme se přes pláž vraceli zpátky. Na chvíli jsme si ještě sedli k vodě, vytáhli nějakou housku… a najednou se před námi objevila kačena. Robert odlomil kousek housky a hodil jí ho. Dychtivě jej slupla a čekala na další. Po chvíli se objevila druhá, třetí…

"Nekrm je, za chvíli jich tady budou mraky," říkám Robertovi.
"Když ony mají hlad," usmívá se a dál kolem sebe rozhazuje kousky housky, na které už teď čeká asi deset různých hladových krků. No bezva. Teď už se jich nezbavíme. A houska nám bude chybět na snídani. A tak se Robert znovu vydal do obchodu. Před tím si ovšem namočil triko, aby se trošku ochladil. Jak jsme později zjistili, jít do klimatizovaného obchodu v mokrém triku, nebyl moc dobrý nápad. Ale nakoupil dobře. Místo housky přinesl konzervu těstovin v omáčce. 800g čistá váha. No, tak to si dáme.
Je libo vajíčko?Po večeři jsme si zašli ještě na chvíli k vodě. Pořád bylo dusno a nebe se zatáhlo. Že by zapršelo? Objevily se první blesky a obloha nad horama hodně potemněla a pak začala rudnout. Dívali jsme se na ten přírodní úkaz a pochvalovali si, že se trošku ochladilo. Možná přece jen zaprší. To co následovalo, se nedá nazvat deštěm, ani bouřkou. Během pár vteřin se přihnala obrovská vichřice, která brala sebou všechno, co jí stálo v cestě. Rychle jsme přeběhli ke stanu a začali hledat kolíky a něco, čím je zatlouct. Plachtu na motorku, poschovávat věci… Nebe nad námi vypadalo děsivě. Robert bušil střenkou nože do kolíků a já jsem schovávala všechno, co by mohlo uletět. Francouz, parkující vedle nás v tom chaosu přiběhl s kladivem a podává ho Robertovi, aby mohl rychleji zakolíkovat stan. Všichni pobíhali po kempu a snažili se zachránit, co se dá.
Najednou nastalo ticho. Vítr z ničeho nic ustal a pár vteřin nebylo slyšet vůbec nic. V tom se začaly ozývat divné zvuky. Něco padá! Tříská to o kapoty aut, stany, chodník a střechy. V první chvíli nic nevidíme. Pak vedle mě dopadne kus ledu, v průměru tak 4cm. Kroupy! Lítá to kolem nás a my si jen schováváme hlavu. Tohle někoho trefit, tak je o malér postaráno. Rychle vytahuju kameru a snažím se zachytit tu spoušť. Kusy ledu se válí všude kolem nás a při dopadu vydávají děsivé zvuky.
Trvalo to jenom pár minut a pak začalo drobně pršet. Všichni v kempu vyběhli ze svých úkrytů a začali kontrolovat napáchané škody. Vypadalo to všechno děsivě, ale zřejmě k žádným velkým újmám nedošlo. Vzduch se trošku ochladil, konečně se bude líp spát.
Jo, tohle bylo dobré. Já jsem ty mraky viděl, za zády jsme měli jakousi horu a nad ní se to honilo už nějakou chvíli. Doufal jsem, že třeba zaprší a bude líp a ono taky zapršelo. Nejdřív takový vlahý deštík, ten ani neorosil chodníky, ale potom začaly ty mraky tak krásně červenat, že jsem od nich nemohl odtrhnout oči. Taková pěkná barva... No a pak to přišlo, náhle, jako podzim do Krušnohoří. Fučák jak hovado, přívalový déšť a nakonec ty kroupy. Honem dát motorku na boční stojan a přehodit aspoň trochu plachtu! Pozavírat kufry, pobrat věci, co byly volně ložené a dát je do stanu! Stan! Odlítá nám stan! Au, moje hlava!
Odvezl jsem si poučku, kterou už se odteď budu řídit: "Když jsou mraky červené, je nejvyšší čas zajistit věci."
Najeto 278km