Jako každý rok, tak i tento jsme stáli před otázkou, kam se letos podíváme. Už jsme objeli všechno kolem komína a tak navštěvovat země, ve kterých jsme už byli, pro nás nebylo žádným lákadlem k poznání něčeho nového. V Albánii jsme taky byli a dokonce několikrát, ale ne u moře. A tak jsme si řekli, že se tam ještě jednou podíváme a spojíme to s vyjížďkou do Thethu, kam jsme se při minulých cestách nedostali.

Plán cesty: Zlín – Slovensko – Maďarsko – Chorvatsko – Bosna – Černá hora – Albánie.

Sobota 23.8.

Vyjíždíme a sluníčko už pomalu vykukuje nad obzor. Čeká nás dlouhá cesta, tak žádné velké zdržování, všechno zkontrolovat, pozamykat a jedem, směr Břeclav. Toto je jedna z mála úseků cesty, kdy dnes nepojedeme po dálnici. A navíc, v Břeclavi nemůžeme minout známou benzínku, na které zastavují snad všichni, kdo odjíždí nebo se naopak vracejí domů.
Za hranicemi najíždíme na Slovenskou dálnici, směr Maďarsko – Budapešť. Tedy, doufáme, že do Budapešti se nepodíváme a jenom ji objedeme. Ale člověk nikdy neví, ve změti pruhů, čar, značek a hromady aut. Hranice opět projíždíme tak, že nebýt cedulí, ani nevíme, že už jsme zase v jiné zemi.

„Tak už jsme zase v Maďarsku,” říkám do sluchátek. „Nikde nikdo, žádné hranice, to není jak při průjezdu Ukrajinou, kdy nás nechali na hranicích vyskládat kufry.”
„No jo, Evropská unie, nic takového nechce, ta pustí každého,” odpovídá mi Robert.

A tak frčíme strašné kilometry po dálnici, do naší první ubytovačky, která má být v nějaké vesničce u města Moháč. Robert zase sype z rukávu názvy jako Dunajvároš, Kečkemét a něco, co nedokážu vůbec pobrat, jak je to složité. Vůbec nechápu, jak si to může pamatovat.

Jak složité, to přece umí každé malé dítě ze spaní! Mošonmaďovár!! Je potřeba se tam projet na kole a pobavit se s místníma, to je teprve zážitek.

Najít ubytovačku nebyl celkem problém. Problém byl, se do ní dostat. Domek za brankou vypadá z venku dost zchátrale a nikde nikdo. Otevírám bránu, aby mohl Robert vjet na dvůr, a hledám telefon, abych napsala majiteli. Ten ale na psaní nereaguje a tak mi nezbývá, než mu zavolat. Když se ozve v telefonu, dozvím se, že mluví maďarsky nebo německy.

„Tak a co teď?” ptám se Roberta a předávám mu telefon.

Jasně, předej mi telefon, vždyť já se přece domluvím. Maďarsky ani slovo, protože to není řeč, ale krční choroba a německy umím jenom Alles Gute! a asi 3 číslovky. Takže se z výletu na chvíli stala dobrodružná výprava za pokladem, protože nikdo nevěděl, o co vlastně jde. Hlas na druhém konci neustále opakoval nějaké čísla, vypadalo to jako odpočítávání soudného dne. Ale po nějaké době jsem pochopil, že v tom asi bude hrát nějakou roli taková malá schránka u dveří se zámky na číselný kód. Snažil jsem tedy pochopit aspoň ty čísla, co ten chlap pořád opakoval a otáčet různýma kolečkama na schránce až.... Až se to povedlo. A světe div se, schránka se otevřela a uvnitř byl klíč od vchodu a od pokoje. Nojo. Ještě že jsem kdysi sledoval tu Českou sodu, mohli jsme si s pánem můj nález vesele odsouhlasit zvoláním Alles Gute!! a my se mohli jít ubytovat.

Dům byl starý, ale slušně zařízený, a protože tam nikdo nebyl, měli jsme ho celý pro sebe. Velká kuchyň, včetně vybavení, samostatná koupelna, na pokoji klimatizace, televize.
Za domem byl velký dvůr a něm nějaké staré stavby, pravděpodobně pozůstatek po kurníku a nějakých chlívkách, někde se tam přitoulala kočka. Co bylo ale nesnesitelné, byly mraky komárů, kteří se tady drželi díky tomu, že dům stál kousek od Dunaje. Na okně někdo sice nechal sprej na komáry, ale stejně to moc nepomohlo. Chození na cigáro se tedy stalo bojem o čas a bojem s komáry.

Jinak ubytování v pohodě, klima fungovala, teplá voda tekla, stačilo.

Najeto: 573 km

Neděle 24.8.

Ráno bylo vlídnější, než večer. Komáři přestali otravovat, sluníčko opět svítilo a tak jsme se rozloučili se starým statkem a vyrazili na další cestu. Dnešní směr: Na Sarajevo! a Konjic.

Vracíme se na dálnici, z které bychom měli sjet až někde u Sarajeva. Projíždíme kouskem Chorvatska a vjíždíme do Černé hory. Konečně sjíždíme z dálnice dál už pojedeme po menší cestě, směr Mostar. Na ten se celkem těším. Je to město, které se vždycky zmiňuje v různých událostech nebo filmech a má taky nějakou historii. Ten bude ale až další den. Teď jedem na Konjic, kde máme zamluvené ubytování. Konečně projíždíme různé vesničky, zase objíždíme malé traktůrky a povozy a dokonce vjíždíme i do hor, kde v údolí protéká řeka.

Konjic je takové malé městečko, trošku jsme se tam hledali s majitelem ubytování, přestože jsme stáli asi sto metrů od něj. Přišel pro nás a zavedl nás k rozestavěnému baráku, kterému chyběla sice omítka, ale zato měl garáž, kam se dala „schovat” motorka. Jedinou vadou bylo, že neměla vrata a nešla zavřít. Po pár pokusech, jak tam najet co nejlíp, aby moc nebyla vidět z cesty, jsme zaparkovali.

Do ubytování se šlo po příkrých schodech bez zábradlí, což nebylo úplně bezpečné.
„To až si dám pivo, budu se muset držet na schodech u zdi,” poznamenal Robert.
„To bys měl, jinak se ocitneš dole v té zahrádce plné rajčat,” usmívám se pobaveně a nevěřícně se dívám na rajčata pod námi, která velikostí vypadají jak pomeranče.
„To není možné, viděls někdy tak velká rajčata?” Ptám se Roberta. Toho ale moje zahrádkářské myšlenky moc nezajímají a následuje bytného do otevřených dveří, před kterými jsme si museli sundat boty.

Když jsme nahlédli dovnitř, pochopili jsme proč. Místnost i celý byt, byl nově zařízení. Nové podlahy, nábytek, kuchyňská linka, prostě všechno. Zůstali jsme na to civět a rovnou jsme mu zaplatili za ubytování. Cena byla odhadem tisíc korun, což byla za toto ubytování úplně nesmyslně nízká cena. Pěkné místo, pěkný byt, příjemný domácí a asi 150 metrů od nás obchod se potravinami.

Večer jako vždycky, já jsem si uvařila kafe, Robert si dal pár piv, něco k snědku a už jsme jen odpočívali. Zítra jedeme do Mostaru podívat se na historický most a Medžugorje, kde se údajně zjevuje Panenka Marie.

Najeto: 407 km

Pondělí 25.8.

Mostar je celkem velké město a tak cestou přemýšlíme, jak se asi dostaneme k mostu, na který se chodí všichni dívat a taky kde zaparkujeme.

„Nepočítej, že tam budu v těch hadrách nějak moc chodit. V tom vedru to rychle projdeme a jedeme dál,” sděluje mi Robert do sluchátek.
„No jo, dyť já vím, podíváme se na most a na nějaké tržiště a můžeme pokračovat v cestě,” zamumlám já a přemýšlím, že v tom vedru to opravdu asi moc velká sranda nebude.

Cestu jsme trefili díky navigaci hned na první pokus. S čím jsme ale nepočítali, byla obrovská zácpa všude kolem. Všichni se snažili zaparkovat nebo projet a úzká cestička byla zacpaná auty, autobusy a lidmi. Klasické turistické místo, kde se není kam hnout, abychom do někoho nenarazili. Snažíme se projet a já se hlavně rozhlížím kolem a hledám, kde by se dalo zaparkovat. Na jednom malém parkovišti nebo spíš odbočce k autoservisu na nás mává nějaký mladý klučina a ukazuje nám, že místo pro motorku by se našlo. Odbočujeme tedy za ním a parkujeme na kousku betonu a štěrku.

„No nic moc, ale dobré tak,” poznamenal Robert.
Parkování samozřejmě není zadarmo a tak mu strkáme nějaké drobné, které najdeme po kapsách. Do kufrů se nám podařilo schovat alespoň páteřáky a helmy jsme zamkli na motorce. Bundy budeme muset vzít sebou. Jinak to nepůjde.

Procházíme malou uličkou, která nás směruje někam k mostu a tržišti a cestou míjíme takový malý, schovaný parčík, kde jsou lavičky a pár stromů, které trošku dělají stín. Dokonce je tu malá fontánka se studenou vodou. Chvilku jsme si sedli, abychom si urovnali foťáky, kameru, bundy a trošku se osvěžili vodou z fontánky. Vedro je teda pekelné a když si představím, že se budeme někde prodírat ještě davy lidí, vůbec se mi to nelíbí.

„Tak jdeme?” ptám se Roberta.
„No jo. A už jdeme zpátky?” odpovídá otráveně. „Vůbec se mi tam nechce.”

Vycházíme z parčíku zpátky mezi ty lidi, proudící sem a tam a scházíme dolů k řece do historické části města, kde je k vidění tržiště a Starý most. Ten je považován za památku, protože vznikl někdy v 16. století a rozděluje od sebe Starý a Nový Mostar, což znamená i to, že východní část města je katolická a západní část muslimská. V době Jugoslávské války v roce 1993 byl most zbořený, ale v roce 2004 byla dokončená jeho rekonstrukce a tak může vesele sloužit náporu turistů.

My jsme byli v muslimské části a procházeli jsme kolem mešit, u jedné velké se Robertovi líbilo a hlavně obrovským tržištěm, kde byly davy lidí.

No líbilo, no... Mešita nic moc, mě spíš zaujaly ty zajímavé zvyky a tak jsem si jako obvykle na chvíli našel místo trochu v ústraní a sledoval jsem, co lidi dělají a jak se u toho tváří. Čím starší, tím víc na pohodu, žádný spěch, v klidu obejmout kámoše, vyzout si boty, umýt si obličej a nohy, posedět, zase obejmout kámoše a jít vedle do kavárny, kde se dá u jednoho kafe příjemně strávit celý zbytek dne. Jaký to kontrast k tomu shonu a humbuku všude kolem!

Ke koupení všechno možné i nemožné, jako na každém trhu a tak jsme se rozhlíželi po stáncích, jestli něco stojí za pozornost, co bysme si koupili domů na památku. Nakonec to stejně vyhrála opět magnetka na ledničku. Prodírali jsme se dál a před námi byl konečně vidět most, plný turistů. Údajně se z mostu skákalo dolů do řeky, ale chtělo to prý velkou odvahu a vědět jak na to. V současné době z něj skáčou jen jedinci, kterým turisti za skok zaplatí. Jednoho takového jsme tam viděli, ale asi se mu zdálo, že dostal málo, protože chvíli tam poskakoval v plavkách a tvářil se, že skočí, ale potom si to rozmyslel a zmizel. Nevím, jestli i s těmi vybranými penězi, ale zřejmě ano, protože komu by je vracel? Důvěřiví turisti…no, i tak se dá vydělat.

Prošli jsme tedy po obloukovém mostu na druhou stranu. Cestička byla kamenná, a protože byla trošku do kopečka, byly na ní podlouhlé zábrany, jak malé schůdky. Kdo měl z turistů boty na podpatku, ten si asi užil své. Teď nám byly motorkářské boty dobré. Ale jinak se z nás řinul pot.

„Tak už jsme to všechno viděli a můžeme jít zpátky k motorce a jet někam do pr….z tohoto chaosu ne?” pronesl Robert.
„Jo, jdeme, tady už víc neuvidíme.” odpovídám a otáčíme se na zpáteční cestu, kterou se nám podařilo zkrátit malým průchodem do sice strmých, ale liduprázdných schodů. Na chvíli jsme se ještě zastavili v parčíku, fontánka opět přišla vhod a vraceli se k motorce.

„Příjdeme tam a motorka bude fuč,” brumlá Robert svoje oblíbené chmurné představy.
„Hošan sebral brachy, zmizel a motorka s ním. Hned vedle je autoservis, to je jak nachystané.”
No jak jinak, pomyslím si, ale kousek od nás už ji vidím.
„Je tam, dívej, ty tragéde. A hlídač taky.”

Tak, teď se ještě z toho mumraje dostat pryč. Nastavujeme navigaci a doufáme, že odsud nějak rozumně vyjedeme.
Když jsme se konečně dostali ze zácpy, nabrali jsme směr Medžugorje, kam se pro změnu těšil Robert, protože jsme tam měli navštívit poutní místo, na kterém se údajně v roce 1981 zjevila Panna Marie. Máme tam opět rezervaci a vzdálenost je jen 25 km, tak tam budeme za chvíli.

Když jsme přijeli do městečka, zastavili jsme se na náměstí, u kterého stál kostel a malé nádvoří.
„To asi nebude ono, to je něco malého, ještě musíme dál,” říkám do sluchátek. Jedem podle cedulek, které už nás navádí k parkovišti.
„Boooože tady bude zas lidí, vidíš, kolik tady stojí aut? Musíme najít něco blízko vchodu, ať potom nejdeme daleko ke vstupu.”
Podařilo se nám najít místo ne úplně daleko a dnes již podruhé jsme schovávali páteřáky do kufrů a zamykali helmy.

Středem tohoto areálu byl Kostel svatého Jakuba, který obklopovalo něco jako letní kino. Vpředu stál velký altán a kolem něj byly v půlkruhu rozmístěné stovky laviček pro věřící. Za altánem stál kostel, stavbou dokončený v roce 1969, jako náhrada původního kostela z roku 1897. Uvnitř kostela bylo pár lidí, někteří se modlili, jiní jen tak postávali nebo fotili stejně jako my.

Na to, kolik bylo v kostele lidí, tam byl hodně velký klid. Člověk by skoro slyšel vypadnout vlastní myšlenku z hlavy na zem a tak jsem se radši snažil na nic nemyslet a jen tak se ponořit do atmosféry poutního místa. Kolik lidí už tady asi bylo, jaké asi byly jejich osudy, za co se tady asi modlili.... Trochu stranou vpravo byla ještě podobizna Panny Marie a před ní klečeli věřící a každý z nich si něco tiše mumlal. No kdoví, jak to celé je, ale i tak všem přeji, aby se jim splnilo všechno, za co si tu klekali na zem... no a taky aby se jim povedlo pro to něco udělat a ne že hned venku budou kolem sebe mlátit čaganem, podvádět bližního svého a zapomenou, proč sem vlastně přišli.

Po návštěvě toho poutního místa jsme jeli ještě kousek dál, kde jsme měli zajištěné ubytování. Původní ubytovačka nám to na poslední chvíli odřekla a mně se podařilo najít jinou, také kousek od dalšího poutního místa.
Velký dům u cesty, ve svahu, nahoře parkoviště, kam se dala postavit motorka a nebyla vidět z cesty. Parkoviště a klimatizace byly hlavní dvě věci, které jsem na každém ubytování požadovala. Vedle parkoviště velký, upravený dvorek, kytky, stolečky, židličky.

Uvnitř pokojík s malou koupelnou, na chodbě rychlovarná konvice a kafe. Zámek na dveřích na kartu.
„Toto bych doma chtěl, ten zámek, to by se mi líbilo,” poznamenal Robert. Ale myslím, že už ho nechce.

Přesně tak, Robert už zámek na kartu nechce. Ještě teď děkuji majiteli (nebo kdo to byl), že mi názorně předvedl, jak takový zámek funguje - otevřete kartou jednou, pak podruhé a pak už ne. Zámek nedělá nic. A tak zavoláte majitele (nebo kdo to byl), ten zkusí kartu s negativním výsledkem, načež několikrát prudce udeří rukou do zámku, kopne do dveří, zamumlá něco divnou řečí a odejde, aby se vzápětí vrátil s klíčem, odemknul dveře, omluvně se usmál a klíč vám nechal. Tak takový zámek opravdu nechci.

Vybalili jsme nejnutnější věci a už jsme se chystali na cestu k dalšímu poutnímu místu, Modrému kříži, který byl cca 500 metrů od nás. Opět jsme míjeli různé stánky se svatými obrázky, bižutérií, soškami a podobných věcí, s křesťanskou tématikou. Na konci bylo poutní místo nazývané Modrý kříž, pocházející z roku 1985. Je to místo, kde se scházejí modlitební skupiny věřících. Cesta k němu vedla do kopce, po kamenité stezce.

Před námi pak stál Modrý kříž a socha Panny Marie, kolem byly postavené lavičky, na kterých posedávali lidi buď modlící se, nebo jen tak, aby si odpočinuli. Vpravo byl druhý modrý kříž, kolem kterého seděla větší skupinka lidí a všichni společně odříkávali nějaké modlitby. Tam se vmísil Robert, protože ho toto společenství dost zaujalo.

Jo, ani ne tak společenství, jak spíš to, že se zrovna všichni hromadně modlili. Jeden člověk odříkával modlitbu a druzí po něm věty opakovali a navíc, byli to Italci, takže i to mělo svůj náboj, přece jenom ta temperamentní intonace má něco do sebe. Rozhodně to bylo lepší, než kdyby po mě Němci házeli ty svoje krychle. Za sebe musím říct, že i toto místo mělo svoje zvláštní kouzlo a bylo mi tam dobře.

Cestou zpátky jsme šli pomalou procházkou, směrem k ubytování. Občas jsme nakoukli do nějakého svatostánku a v jednom si Robert dokonce koupil ooobrovský křížek nebo je to růženec? Na krk. Samozřejmě pak nesmělo chybět foto v zátiší motorky a křížku na krku. To jsem zvědavá, k čemu ho bude doma používat.

Duchy! Budu s ním odhánět zlé duchy a tak už se boj! Běda ti, jestli se ke mně přiblížíš! Mávnu křížem, udělá to PUF! a budeš pryč.

Najeto: 130 km

Úterý 26.8.

Ráno vstáváme tak nějak v klidu a já už se těším k moři. Dnes projedeme Černou horou a šup, už budeme v Albánii. Pobalit, kafe, cigáro a jedem!

V poledne už projíždíme hranice, směr Nikšič a pokračujeme dál na Podgoricu a albánské hranice. V Černé hoře už jsme taky byli. Projížděli jsme Durmitor za krásně zataženého počasí, které se umoudřilo až na druhé straně hor. Teď ale jedeme směr Škadar, Škadarské jezero a… jo, tady jsme byli taky. Vybavuju si vzpomínky na Ohrid, Národní park Mawrovo, Skopje, no a tak dále. Mimochodem Skopje je moc krásné město a někdy bych ho chtěla vidět znovu, ale už jsme tady na Balkáně byli tolikrát, že to asi není reálné.

Ohrid, Mawrovo a Skopje jsou v Makedonii, to je kousek vedle, ale to nic nemění na tom, že je to tam pěkné. Hlavně by se s návštěvou takových míst mohly vrátit i ty roky, co nám tehdy byly...

Ale vraťme se k naší současné cestě. Blížíme se k albánským hranicím a z kopečku už vidím moře a hranice, na kterých stejně jako minule nestojí žádné kolony a projíždíme úplně v klidu.

Tak a jsme tady.

Teď už jen najít ubytovačku a už budeme jen odpočívat. Abychom to ale neměli tak jednoduché, tak na cestě, která je hlavním tahem na Tiranu, jsme se dostali do takové zácpy, že jsme to po několika kilometrech vzdali, otočili se zpátky a hledali odbočku, kterou jsme minuli na začátku a která nás tam měla také zavést.

Vjíždíme do nějaké osady, která vypadá jako vesnice u města. Zahrádky, pasoucí se kozy, nádrže na vodu, pobíhající psi.

„Myslíš, že tady někde fakt máme bydlet?” ptá se mě Robert do sluchátek, když míjíme další zahrádky a ploužíme se nějakou úzkou jednosměrkou.
„Podle navigace jedeme dobře,” odpovídám a sama hledám ceduli nebo nějaký záchytný bod, který by svědčil o tom, že se blížíme k nějakému ubytování.

Pak najednou Robert zastavil o pojezdové brány.
„Tak podle mapy jsme tady, ale já nic nevidím.”
Sesedám z motorky, nakukuju za bránu: „Podle fotek je to ono, tak snad někdo příjde.”
Zkouším otevřít malou branku, ale moc se jí nechce a najednou se někde vynořila paní a volá na nás, otevírá velkou bránu, abychom mohli vjet dovnitř, a ukazuje, kde můžeme zaparkovat.

„No fakt, je to tady. To mě pos…uprostřed ničeho.”
Stojíme na malém dvoru, vlevo je velký dům majitelky, vpravo podlouhlé stavení, které je rozdělené na několik samostatných ubytovacích místností. Jeden pokoj a malá koupelna. Mohlo to být větší, ale stejně budeme chodit spíš k moři nebo na nějakou vyjížďku, tak to asi stačí, pomyslím si.

Parkujeme motorku na dvorku, téměř naproti naší ubytovací jednotky a majitelka zavírá bránu. Ideální. Celou dobu ji budeme mít rovnou na očích.
Vybalujeme všechny věci a první, co nás zajímá, je klasicky datová karta a obchod. Obchod jsme míjeli cestou sem, tak to snad nebude takový problém.
Paní nám vysvětluje i to, že je tady někde kousek prodejna mobilního operátora, ale když jsme se tam druhý den vydali, nenašli jsme ji. Byla sice jen o 100 metrů dál a na druhé straně cesty, ale nějak jsme ji minuli. Zato jsme vydatně nakoupili v obchodě se vším možným a udělali si zásoby….no, tak asi na dva dny možná.

Najeto: 325 km

Středa 27.8.

Další den jsme se trošku rozkoukávali, co kde je. Náš pokoj byl vybavený televizí a hlavně klimatizací, vedle chodbičky byla malá koupelna, společná se sprchou a záchodem.
Venku, na konci celého stavení byla velká kuchyňka, kompletně vybavená spotřebiči a nádobím a dokonce tam byly i základní věci, jako kafe a čaj. Velký jídelní stůl se nabízel k posezení u dobrého jídla, ale my jsme stejně jedli na pokoji nebo venku na lavičce.

„Zajímalo by mě, jak se dostaneme k moři, mělo by to být podle mapy tady někde kousek.”
Zkoumám mapu, ale nemůžu najít žádnou propojovací cestu k moři.
„Snad se tam nejde tou samou klikatou cestou, kterou jsme sem přijeli,” pronáším polohlasně, protože se mi to nějak přestává líbit.

Nakonec jsem zvolila možnost, zeptat se paní bytné, jaká je nejjednodušší cesta. Ta nám ochotně vysvětluje, že moře je tady kousek a půjdeme tady a tamtudy a za chvilku jsme tam. Měla jsem vyhlídnutou pláž, která opravdu na mapě ležela kousek od nás. Akorát ta cesta. Ta byla divná.

No divná, pro místní asi divná nebyla, ti totiž ví, kudy se dá dostat na hlavní cestu a pak už je to opravdu jenom kousek. Jenomže my, přespolní, jsme ty finty neznali a přestože mladá paní, co nás ubytovala, se nám to snažila vysvětlit, i tak jsme ji asi nepochopili úplně a tak jsme chvíli zkoušeli bloudit mezi zahrádkami a baráky, ale netrvalo to moc dlouho a přestalo mě to na tom slunku bavit.

Nakonec jsme zvolili variantu nasednout na motorku a jet to prozkoumat podrobněji. A opravdu. K moři a na pláž se dalo dostat jen po té strašné, úzké cestě mezi domky, ploty, zahradami, kozami a tak podobně. Když jsme se vyštrachali na hlavní cestu, pak už to šlo šup na šup. Rovnou cestou až na konec, kde končil asfalt, a pokračovala jen vyježděná cesta k pláži. Bylo to nějakých 100 metrů, tak se to dalo. Pokud tedy nebyla přes cestu obrovská kaluž. V podstatě jsme dojeli až na pískové parkoviště přímo u pláže.

Pláž byla skvělá. Lehátka, slunečníky, malý bar, málo lidí, klídek a pohoda. Žádní uřvaní turisti, žádné pobíhající dětičky, házející po sobě bábovičky. Voda čistá, bez chaluh a plovoucích odpadků.
„Tak pláž pěkná,” pronesl Robert, „Ale dostat se k ní bude problém. Buď to budeme celé obcházet nebo sem budeme jezdit na motorce.”

Další den jsme zvolili motorku a cestou zpět jsme ještě nakoupili.

Čtvrtek 28.8., Pátek a Sobota 30.8.

Dneska se budeme jen válet. Moře, pláž, sluníčko a celodenní nicnedělání.

Balíme věci k vodě. To máte: ručníky, plavky, krémy na opalování, vodu, kolečka na plavání a spousta dalších věcí a už otvírám bránu, aby mohl Robert vyjet s motorkou na cestu.

„Nezapomeň vzít to smetí,” připomíná mi Robert.
Beru pytlík se smetím s tím, že ho cestou někde vyhodíme do jedné z přeplněných popelnic u cesty. Projíždíme znovu tím labyrintem vesničky a v první zatáčce sesedám z motorky, abych vyhodila pytlík se smetím na hromadu dalšího smetí. Když jsme jiný den taky vyhazovali smetí, zjistila jsem, že ani není nutné sesedat a prostě ho tam jen hodit rovnou z motorky.

„A co budeme mít dneska k večeři?”
Nakousl Robert každodenní téma. Zřejmě pod vlivem toho, že jsme vyjeli na hlavní cestu a kousek od nás byl obchod.
„Co já vím, dyť je teprve dopoledne. To už mám přemýšlet nad večeří?” mumlám do sluchátek.
„No musíme nad tím přemýšlet, abych věděl na co se mám těšit,” vysvětluje mi Robert.
Poznamenám něco o tom, že nad tím popřemýšlím, ale to už jsme zase na konci asfaltové cesty a tak sesedám z motorky, abych zbytek raději došla pěšky.

Naviguju Roberta na nejsnadnější průjezd k pláži a za chvilku už parkujeme na udusaném písku. Bereme věci a jdeme si vybrat nějaká lehátka se slunečníkem. Pláž je téměř prázdná zatím, tak to nebude zuřivý boj o lehátka, jako někde v Chorvatsku nebo Bulharsku.
Vlny na moři jen malé, to se to bude plavat na kolečku. Tak zase vybalit věci, nafouknout kolečko, převléct se a šupky do vody. Někde tu ještě pobíhá výběrčí poplatků, tak chystám drobné a už fučím do kolečka.

„Tak jdeme to vyzkoušet?” ptám se netrpělivě Roberta.
„Nojo, dyť už jdu,” odpovídá a pomalu se zvedá z lehátka.
Voda byla výborná, vlny na kolečko tak akorát. Z dálky jsme viděli, jak kolem lehátek projíždí nějaký chlápek a tlačí před sebou něco jako stavební kolečka. Později jsme zjistili, že prodává praženou kukuřici a vyrábí ji rovnou na místě. Robert trochu váhal, jestli si ji má dát, aby mu v ní nezůstaly zuby, ale druhý den už neodolal a jednu si koupil. Dobrá prý byla.

Takto jsme se poflakovali celý den a k večeru jsme zase pobalili saky paky a vydali se na cestu zpět do ubytovačky. Samozřejmě jsme se nemohli nezastavit v obchodě, abychom doplnili zásoby. Na večeři jsem nakonec vymyslela zeleninový salát se sýrem, pustili jsme si k tomu na televizi seriál z flešky a odpočívali po celodenní dřině na pláži.

Takže takto nějak vypadal i další náš den u moře.

Musím říct, že tak nějak nemám rád jezdit na motorce bez pořádného oblečení, ale tentokrát, myslím, že snad poprvní v životě, jsem udělal výjimku. Ono to totiž bylo na pláž na motorce jenom pár minut, tak se nám tak nějak nechtělo oblíkat a za chvíli se v tom horku na pláži zase vyslíkat. A navíc, kam bychom to oblečení na pláži dali, že jo. No a tak jsme akorát obuli boty, nasadili helmy a pěkně v plavkách vyrazili na pláž. A když říkám na pláž, myslím tím opravdu na pláž, ne někam poblíž na odstavné parkoviště. Byl to opravdu zvláštní pocit jet po trávníku kolem restaurace, kde na zahrádce seděli lidi a pili kafe, sjet na písek a dojet až ke slunečníkům. Toto byla pro mě novinka a pořád jsem čekal, že za náma někdo vyběhne nebo zavolá policajty, ale nic takového se celý týden nestalo. Prostě tady to zatím! nikomu nevadilo a nebyli tu lidi tak zpovykaní, jako u nás na "Západě".

Ale abychom to neměli jen sluníčkové, sobota nám celá propršela a navíc nešla elektřina, takže ani internet a tak to byla celkem nuda. Ale výhodou bylo, že se do kuchyňky dalo dostat suchou nohou, protože to bylo kolem zastřešené. Aspoň se tak dalo nachystat něco k jídlu a uvařit kafe, protože tam byl plynový sporák. Plyn teda šel, což bylo štěstí, protože jinak bysme tam zůstali už úplně odstřihnutí od civilizace. Sobotu jsme se teda neváleli u moře, ale pro změnu na pokoji.

Neděle 31.8.

Další den už hlásil lepší počasí a my jsme měli naplánované podívat se taky trošku do hor. A kam jinam v Albánii, než do bájného Thethu, před kterým jsme při poslední návštěvě skončili v úseku, kde zmizel asfalt a dál pokračovala cesta po makadamu nebo vyježděných kolejích. Pamatuju si na hrdinské projevy motorkářů, kteří pokořili bájnou SH21 na stojáka ve stupačkách.

Dnes už je cesta dostavěná a tak i my, méně chrabří, jsme se na ni mohli vydat a konečně uvidět bájný Theth.

Vyjíždíme ráno, sluníčko nám svítí na cestu a těšíme se na dobrodružství v horách.
Pár kilometrů před odbočkou na Theth, před námi jede nějaký Rover, s českou značkou a dokonce i zlínskou značkou.

„Hele, Zlíňák,” poznamenám do sluchátek. „Předjeď ho, já mu zamávám.”
Ale provoz byl celkem velký a nepovedlo se, a tak jsme ho za chvíli někde ztratili z očí. Když jsme ale později zastavili na benzínce na kafe, stál tam. Říkal, že cestuje po Albánii s dcerou, aby jí ukázal jinou zemi a jiný způsob života. Zašla jsem s ní koupit kafe, chvilku jsme popovídali, Robert stihl změřit tlak v gumách vypůjčeným kompresorem a pokračovali jsme dál.

Po odbočce z hlavní cesty pokračovala malá cesta mezi poli, domky a zahradami. Dvě auta se stěží vyhýbala, takže jsme měli nějakou výhodu, kdy jsme nemuseli čekat a pouštět ostatní. Kolem nás už začaly hory, zase pláně, kde se pásly ovce, u každého domku zahrádka s výběhem pro kozu nebo krávu, na cestě pobíhající psi.
Už vím, že nesmím do sluchátek říkat: ”Pejsek.” Se zlou bych se potázala, stejně jako když jsme byli poprvé v Rumunsku a já zvířomil jsem to poznamenala do sluchátek. Tenkrát bylo ve sluchátkách chvíli ticho a pak se ozvalo: „Jaký kur…pejsek? Sviňák je to, který je schopný nás shodit z motorky!”

No dyť je to pravda. Že je to krásný pejsek (ten chlupatý špinavý povaleč, co žere odpadky ze skládek) si myslíš jenom ty, z pozice spolujezdce. Takoví krásní pejsci, co se najednou vyřítí ze zatáčky nebo zpoza auta přímo pod kola nic netušícího motorkáře už způsobili spousty nehod.

Tak jsme pomaličku dojeli až na vyhlídku, kde jsme skončili minule. Kolem nás krásné hory, výhled už trošku zarostlý stromy a kolem také pár turistů, kteří se vydali na výlet. Pár fotek a pokračujeme dál, směr Theth.

Tady byla cesta ještě užší a o dost klikatější, samá vracečka a už i teď, na celkem nové cestě, upadlá nějaká ta krajnice. Jedeme krokem, v podstatě velkou část jen mezi lesy, sem tam se naskytne nějaký výhled na krajinu, sem, tam nějaká ta kráva nebo kůň u cesty. Tak jsme pomalým tempem dojeli až do Thethu, který byl, světe div se, plný turistů, motorkářů a místních. Povinné kafe ze stánku a vedle nás už parkují další motorky. Tentokrát Slováci, kteří jsou po náročné cestě úplně vyřízení.
Krajina je tady krásná, co jiného čekat od albánských hor. Krávy, kozy, ovce a davy lidí do toho. Celkem chaos na tak malou vesničku, z které očividně udělali turistické centrum. A tak jsme chvíli pobyli, pobavili se s jinými motorkáři a přišel čas, vydat se na cestu zpět. Bude zase dlouhá a pomalá, tak je potřeba si na ni nechat dostatek času. Ještě to bude chtít pár vyhlídek a fotek, když už jsme až tady.

A tak se pomalu vracíme stejnou cestou, na ubytovačku přijíždíme kolem 18 hodiny a opět jsme stihli ještě nakoupit. Dobrá večeře po celodenní výletu musí být.

Pondělí 1.9.

Čekal nás další den u moře a my jsme se rozhodli, že tu cestu mezi poli přece musíme někde najít. A tak procházíme mezi zahradami, kolem malých domků, ale vždycky nás zastaví, že cesta končí a vede někam do vysokého pole, plného vzrostlé kukuřice. Na konci jedné cesty kolem domku jsem se zastavila u rodinky, která seděla venku u stolu, s úmyslem zeptat se jich, kudy vede cesta k moři. Zvolila jsem angličtinu a dospělí mě naprosto ignorovali. Pak ale přišel nějaký klučina, tak 10 let a spustil na mě, kudy musíme jít. V podstatě nás nasměroval zpátky na hlavní cestu a dál po těch klikatých uličkách. Takže cesta tudy opravdu nikde nevede. Vzdali jsme to a vrátili se pro motorku.

Samozřejmě jsme zase měli pytlík se smetím. Tak ho beru, že ho zase cestou vyhodíme, ale najednou ke mně přišla maminka paní bytné, která se tam vždycky neslyšně pohybovala a naznačila mi, že ho nemám odvážet, že ona ho vysype někde tam u nich. Co myslela tím vysype, jsme se dozvěděli až další den.
„To je ale frajeřina, dojet až na pláž na motorce,” pochvaluje si Robert, zmožený předchozím bloumáním po zahradách. „Nedovedu si představit, že bysme to fakt šlapali pěšky.”
„No jo, to trošku nevyšlo,” poznamenám. „Hledala jsem ubytování blízko moře, ale že k němu není přístupová cesta, to z mapy nebylo poznat.”

A tak se zase povalujeme na pláži, Robert si koupil tu praženou kukuřici od místního prodejce s pojízdným vozíkem a tak trošku sledujeme okolí, co se kde kolem nás děje.
Kousek od nás je pod slunečníkem usídlená nějaká muslimská rodinka s malým dítkem, které nechtělo ani do vody ani na lehátko, ani hračky, vlastně ani nic. Pořád pofňukávalo a tak maminka ho znovu zkusila vzít do moře. Vlezla tam v tom svojem hábitu, celá oblečená a snažila se dítko zabavit, ale stejně se jí to nepodařilo.
My jsme zase otestovali kolečko a polštářky a cachtali se celý den ve vodě, natírali se jak zběsilí, aby pak Robert mohl doma říct:
„Já jsem se vůbec neopálil. Neměl jsem se tak natírat.”

Před večerem jsme se zase pobalili a vydali se na zpáteční cestu. Zítra nás čeká poslední den u moře a pak už cesta domů. Domluvili jsme se s paní bytnou, že nám ještě ukáže hospodářství, které má schované na zahradě za domem. To jsme ani netušili, co všechno tam mají.

Úterý 2.9.

Další den jsme zahájili exkurzí do hospodářství za domem. Když paní zavřela kousavého psa, o kterém jsme snad doteď ani nevěděli, že tam někde je, zavedla nás za plot, kde se rozkládala zahrada. No, zahrada, asi se to nedá takto nazvat. Pole s kukuřicí, sad s olivami, hrozny, krmná tráva pro zvířata a spousta dalších různých plodin, které ani neznáme. Úplně vzadu měla prase v chlívku, slepice a toho kousavého, nebezpečného psa, který se snažil dostat se za každou cenu z boudy a vrhnout se na nás.
Říkala, že si spoustu věcí pěstují pro vlastní potřebu, někde na louce mají ještě vyvedenou krávu a z mléka si dělají sýr a máslo. Taky jsme dostali ochutnat domácího sýra.
Když jsme vycházeli ze zahrady, míjeli jsme takový koutek, dalo by se to nazvat třídírna odpadu. Tam jsme viděli v pytlích nebo v krabicích většinu našich odpadků, včetně plechovek od piva.

„Už chápu, proč nám maminka bytné říkala, ať smetí nevyvážíme na cestu do popelnice. Ona to tady všechno pitvá a třídí. Takže má přesně přehled, co jsme kdy vyhodili.”

Poučení o fungování místního hospodářství jsme se vypravili na naši poslední cestu k moři. Zítra balíme a jedeme domů. Kromě toho jednoho dne, kdy nešla elektrika a pršelo a obtížné cesty k moři, to byl celkem pěkný pobyt. Tu cestu k moři jsem nějak nezvládla.

Zpáteční cestu máme naplánovanou na dva dny, pojedeme přes Černou Horu, Srbsko, Maďarsko, Slovensko a domů. Ubytování máme zajištěné a tak ráno dobalíme poslední věci a můžeme vyrazit.

Středa 3.9.

Ráno se počasí tváří hezky, ale podle předpovědi má pršet. Takže uvidíme, co nás cestou potká. Samozřejmě déšť, co jiného.

Na první ubytování přijíždíme v celkem slušném lijáku. Ubytování v Srbsku, malý pokojík někde v podkroví nad hospodou. Motorku parkujeme na parkovišti, na které naštěstí vidíme z okna. Jinak to prostředí působí dost neutěšeně, protože je zataženo, všude mokro, naproti stojí obrovský panelák plný lidí, kteří všichni na nás vidí.

„Ráno jsme bez motorky,” prohodí Robert svoji obvyklou větu na cestách. „V noci přijede dodávka, naloží ji a pojedeme domů vlakem.”
Kolikrát už jsem tuto větu slyšela a naštěstí se nic takového nikdy nestalo.

No a ráno se podívám z okna a byla tam. Počasí už se taky trošku umoudřilo, takže můžeme vyrazit, směr Maďarsko. Tady už nás na cestě asi nic zajímavého nepotká. Návrat do EU, je vždycky stejný.

Najeto 355 km

Čtvrtek 4.9.

A potkalo. Ještě v Srbku, jsme na benzínce potkali skupinu motorkářů a na vestách a bundách měli nápisy Noční vlci.

Jo, no stál jsem na benzince a najednou se kolem mě začaly hemžit motorky, tak si říkám, to asi přijel nějaký klub. A taky že jo, takový ten klub, co se o něm u nás nesmí mluvit. No ale na cestách, tam žádné takové věci neexistují a tak jsme si podali ruce, chlapi mi koupili pivo, na stole rozbalili špek a nabídli nám, ať si s nima vezmem. Chvíli jsme s nima postáli, pokecali různými jazyky a nohama a rukama a nakonec si podali ruce a jeli dál. Prostě normálka, nevím, co v tom kdo vidí, i když je pravda, že Hells Angels mi při podobné situaci nenabídli pivo a slaninu.

Když jsme pak projeli hranice, uvědomili jsme si, že jsme ráno vyjížděli za deště asi z 15 stupňů, do Maďarska vjeli, bylo nějakých 30.

Jo, hranice, taky dobrý. Zase přijíždím a vidím kolonu aut a říkám si, že to zase bude opruz je předjíždět, protože se vždycky najde nějaký kokot, který dělá problémy. Tady by pomohlo... ano, přesně to, co se stalo. V zrcátku vidím světla nějaké skupiny motorkářů a tak uhýbám a nechávám je předjet. V zápětí se ale za jednoho z nich zařadím a jedeme pěkně společně přímo k okýnku. A nic, ticho, nikdo neprotestuje, nikdo nenajíždí do cesty, prostě nic. Bomba. No, kdo by se taky odvážil napadat skupiny motorkářů s nápisem na vestách Ночные волки, co myslíte? 

Teplotní rozdíl nás mořil a cestou jsem navíc zjistila, že jim na ubytovačce nejde klimatizace. Tak to je průšvih, přijet po takové cestě a v tomto vedru na pokoj bez klimy. Snažím se cestou ještě najít něco jiného kolem, ale je to marné. A tak jsme strávili poslední noc sice ve velkém baráku s kuchyní a obrovskou zahradou, ale pouze za zvuku ventilátoru, který jsem od majitele vyptala. Snažil se nám vysvětlit, že jim mění klimatizaci v celém domě a řemeslníci nepřišli kdy měli, ale to nám bylo úplně jedno.

Pátek 5.9.

Brzy ráno jsme se pobalili a hurá domů z tohoto už odporného vedra. Sluníčko pražilo a cesta byla dost úmorná. Až někde před Slovenskem se mírně ochladilo.
Následovaly české hranice, povinná zastávka na benzínce v Břeclavi a pak v pět hodin odpoledne sesedáme u garáže z motorky a těšíme se na to, jak si doma zapneme klimatizaci.

Najeto: 346 km

Tak takový byl náš výlet do Albánie. Asi byl poslední, protože už jsme tam byli mockrát, ale zase bylo dobré znovu vidět, jak se žije mimo rezervaci, kde jsou všude stejná pravidla pro všechny.
Děkuji Robertovi, motorce a vlastně všemu, co nás na cestě i technicky provázelo, že to celé dopadlo dobře a máme za sebou hezké vzpomínky.

Hanka

Jo, mě se tento poznávací výlet s válením u moře taky líbil. Dřív jsme jezdili jen do hor, teď jsme zase viděli něco jiného a bylo příjemné nebýt pořád svázaný všemi těmi nesmyslnými pravidly, kamerami, nasranými lidmi, každodenním shonem a povinnostmi. Ale od toho dovolená přece je, odpočinout si a nám se to dokonale povedlo. 

Robert

Celkem najeto: 3 233 km

Strašně moc fotek je tady na tomto odkazu v galerii, ale to stejně nikoho nezajímá.