Po loňském výletu do Ruska, jsme letos dlouho nepřemýšleli nad tím, kterým směrem se vydáme. Zemí, o které se moc nemluví, a kterou jsme ještě neviděli, bylo Bělorusko. A protože jsme byli loni nadšení odlišným světem, než je ten západní, vypravili jsme se za dalším poznáním pro nás země neznámé.

Bělorusko je téměř za rohem, a proto nám letos budou stačit dva týdny. Celý stát má napříč nějakých 660 km, počet obyvatel je 9,5 milionu. Jestli si dobře pamatuju, ještě větší počet obyvatel má jen samotná Moskva. Na začátku plánování jsme si stále neuvědomovali, že už nejedeme do země, kde vzdálenost třeba 600 km, je "nedaleko" nebo "tady kousek", jak nám s oblibou Rusi říkali, když jsme se ptali na cestu a občas jsme zaslechli názor, co budeme v tak malé zemi dva týdny dělat. Úplně přesně jsme to nevěděli, ale nebylo to pro nás nic důležitého. Jedeme přece na výlet.

Možná bych se ještě mohla zmínit o tom, co předcházelo tomu, abychom na tento výlet vůbec mohli jet.
Z cesty do Ruska jsme věděli, že pro Bělorusko platí stejné podmínky. Ty hlavní jsou vízum a pozvání. Rozhodli jsme se řešit to stejným způsobem jako loni a svěřit zajištění těchto nutností agentuře. Při první domluvě s agenturou jsem dostala informaci, že nic není problém a vše zajistí. Vypsali jsme potřebné dokumenty, zajistili fotky, předali pasy a s klidnou hlavou se vydali ještě k Baltu na týdenní dovolenou. To bylo asi tři týdny před odjezdem do Běloruska.

Jaké bylo naše překvapení, když nám najednou volala paní z agentury, aby nám sdělila, že nejsou schopni nám zajistit pozvání a bez pozvání není vízum. Pozvání si musíme zajistit sami. Nezbývalo, než se pořádně zamyslet, jaké vlastně máme známé, kontakty a kdo by nám s tím mohl pomoct. Asi po týdnu jsme našli konečně řešení a po návratu od moře vypsali formulář s uvedením osoby, místa bydliště a telefonního kontaktu, která nám pozvání dala. Vše muselo být přesně, podle skutečnosti, protože by se lehce mohlo stát, že běloruské úřady budou ověřovat, jak se věci mají. Vše se ale podařilo vyřešit a víza jsme dostali den před odjezdem.
Na poslední chvíli. Kdyby kurýr, který je vezl z Prahy, nestihl přijet včas… Bělorusko bychom letos neviděli.

Jojo, je to tak. Ani já jsem nečekal, že dostat se do Běloruska je složitější než do Ruska. Narazili jsme i na to, že někteří známí, které jsme sehnali zase přes někoho dalšího, nám pozvání nechtěli dát, protože měli obavy, že by ti divní motorkáři mohli v zemi dělat nějaké problémy a byly by s tím zbytečné oplétačky. Nakonec nás pozvala paní, kterou jsme nikdy neviděli, protože říkala, že ve svém věku už nikam do zahraničí nepojede a tak jí případné popotahovačky s úřady nebudou tolik vadit. Za to jí patří náš veliký dík, protože bez ní bychom zůstali sedět doma na zadku.

Sobota 10.8.

Vyjížděli jsme v sobotu ráno a s námi Vraťa, který s námi už nějaké výlety projel. První den nás čekala cesta Polskem, na které máme z minulé cesty nehezké vzpomínky z provozu. A co ještě netušíme, přidají se k nim i jiné. Vydáváme se na Ostravu a Katovice, do městečka Kielce.
Cestu Polskem není třeba popisovat. Samá rovina, kamion, spousta aut, ale celkem rychle jsme se dostali do plánované vesničky a ubytovali se ve vile u lesa.

Pan majitel na nás čekal, otevřel vjezd do dvora a stále trval na tom, že motorky nemůžeme nechat stát venku a musíme je schovat do garáže, která byla obsazená jízdními koly a spoustou dalších nesmyslů. On ale tak dlouho přesouvat všechny věci, až se konečně podařilo najet dovnitř a zavřít dveře. Když jsme později večer seděli na balkóně našeho pokoje, pochopili jsme jeho obavy. Kolem bylo celkem rušno.

Na to, že vila stála na konci vesnice, až u lesa, pořád kolem chodili nějací lidi a ne všichni vypadali zrovna důvěryhodně. Pan domácí měl zřejmě svoje zkušenosti. Za ubytování jsme zaplatili 400 korun na osobu, což se zdálo i dost, ale pryč jsou časy, kdy se do Polska jezdilo levně nakupovat. Na druhou stranu, nic nám nechybělo a byli jsme rádi, že máme kde spát. Najít ubytování není vždycky zrovna jednoduché.

Najeto: 356 km.

Neděle 11.8.

Ráno jsme si dali kafe v malé, celkem vybavené kuchyňce, vystrkali motorky z přeplněné garáže a sbalili se na další cestu. Už od rána bylo horko, ale utěšovali jsme se tím, že jedeme do chladnějšího podnebí, kde bude líp. Dnes bychom měli dojet až k hranicím s Běloruskem, abychom mohli hned ráno přejet hranice. Stejně jako loni do Ruska, ani tady nevíme, co nás čeká a tak chceme mít nějakou časovou rezervu.

Stejně jako včera, cesta ubíhá celkem rychle a tak se nemusíme nikam honit. Čím blíž jsme k hranicím, tím víc slyšíme ruštinu a pro jistotu vypínáme data. Síť přeskočí, jeden nikdy neví. Naším cílem je chata Kalinka, která leží těsně u běloruských hranic. Až při příjezdu k ní, nás překvapilo, jak moc blízko.

Vjíždíme do malé, zapomenuté vesničky s názvem Bóbrowka. Pomalu projíždíme úzkou asfaltovou cestičkou, těsně kolem domků, před kterými posedávají místní na lavičkách a hledí na nás jako na zjevení. Když už se blížíme konci ulice, jsme si jistí, že jsme něco minuli. Podle navigace už jsme měli stát před domem, kde máme spát. Sesedám z motorky a vydávám se pěšky zpět, abych se těch posedávajících zeptala, kde je tady chata Kalinka. To už na mě ale z dálky mává pán, který seděl v hloučku přihlížejících a ukazuje, že se máme vrátit a už otvírá bránu do dvorku k domku.

No, domku, asi bych to měla lépe popsat, protože by si pod tím mohl někdo představovat malý domek u cesty, s dvorkem plným kuřat, ovcí a dalších hospodářských zvířat. Vjeli jsme do dvora, za nímž se rozléhala obrovská zahrada a ovocnými stromy, houpací sítí, pískovištěm pro děti, starobylou studnou a spoustou dalších příslušenství, které slouží k pohodlí obyvatelů domku.
Vešli jsme na velkou dřevěnou terasu se stolky, křesly a lampičkami a za zvuku Kaťuše, která vyhrávala z puštěného kazeťáku, jsme z terasy vstoupili do kuchyně. Pan majitel rozpřáhl ruce a se slovy: "Cokoli budete potřebovat, to si vemte," nás vedl do poschodí, kde byly dva pokoje na spaní.
Celý dům byl krásně zařízený, vybavený ledničkou, sporákem a nad naše očekávání, pračkou. Chyběla nám snad jediná věc. Něco na grilování. Ale to bylo v těchto končinách neřešitelné.

Později jsme se šli tak trošku projít. Napřed dozadu na zahradu, kde z posedu bylo vidět běloruské hranice a pak cestou na konec vesničky a došli jsme přímo k hraničním kamenům. Vzdálenost nějakých 400 metrů. Čekali jsme, že budeme blízko, ale že tak moc, to ne.

Sedíme si tak na terase a kde se vzal, tu se vzal, přichomýtl se k nám nějaký místní kocour. Já, coby milovník zvířat, po něm potají pokukuju. Robert říkal, nehladit cizí zvířata. Chvíli mě sleduje a pak poleví: "No tak dobře, tento asi není divoký, to bude nějaký místní, tak si ho pohlaď."
Sám nakonec neodolá a přítulného kocourka si pohladí. Co čert ale nechtěl, kocour si chtěl s Robertem pohrát kočičím způsobem, chytil ho drápkama za ruku a přidal k tomu kousanec. Ovšem tím u Roberta skončil. Kdykoli se pak přiblížil, byl vyhnán, se slovy: "Jedeš pryč! Teď mám kvůli tobě vzteklinu!"
Večer jsme se uvelebili na terase, poseděli u piva a sledovali přicházející noc, kdy měsíc vrhal stíny stromů na rozlehlou a ztichlou zahradu. Krásný večer to byl.
Za celý dům jsme zaplatili 1.200 korun.

Hajzl jeden! Kocourek vypadal jako pěkná, milá, přítulná kočička, ale zase se potvrdilo to, co říkám pořád: Nevěř kočce, zachová se jako ženská. No a vida, zase se to potvrdilo, chvilku na mě byl milý a najednou, z ničeho nic mě podrápal a kousl. No a co teď? Kdysi mi nějaký kamarád říkal, že v takovém případě je potřeba zvíře donést k veterináři, aby zjistil, jestli nemá vzteklinu. A když ne celé zvíře, aspoň hlavu. No... napadlo mě to, hlava by takový problém nebyl, ale kde chcete na konci světa u hranic s Běloruskem sehnat veterináře? 
Ale bydlení bylo opravdu luxusní, moc pěkné místo. Zase jsme chatková výprava, ale ono to asi bude tím, že tentokrát jsme s sebou ani stany nebrali. Není nad to si užívat na zahradě klidu po té cestě tím otřesným Polskem. Hanka v klidu vyprala, dokonce našla i sušák na prádlo a tak jsem si mohl v klidu dát panáka a pozorovat ji, jak jí to věšení prádla jde. A někdy večer, když už se stmívalo, stavil se za námi dokonce majitel domu a donesl nám pivo, abychom nebyli žízniví. Jak říkám, moc pěkné místo, až na ty kočky....

Najeto: 373 km.

Pondělí 12.8.

Ráno se balíme a opět za slunečného a horkého dne vyrážíme, na cestu, ale vyjeli jsme sotva za vesnici, když mi Robert říká:
"Poslouchej a co kdyby ses zašla zeptat vedle k těm sousedům, jestli je ten kocour, co mě včera pokousal a nakazil vzteklinou, jejich?"
Chvíli si nejsem jistá, jestli to myslí vážně, ale byla to opravdu jen chvilka, protože tohle na jeho humor nevypadalo.
"Jo, no dobře, tak já tam zajdu," vyklopím bez váhání.
"Fakt? Ty bys tam opravdu šla? Mám se otočit a vrátíme se tam?"
A už přibržďuje.
"No jasně, tak já se jich půjdu zeptat."

V tu chvíli sice netuším, jak to udělám, ale dobře, to nějak půjde. Vracíme se k domku, kde bydlí dcera majitele domku, který jsme měli pronajatý. Vstřícně ke mně přichází i s maminkou, zřejmě v domnění, že jsme na něco zapomněli. Ano, zapomněli. Zapomněli jsme se jich zeptat, jestli jejich kocour nemá vzteklinu. No jo, ale jak jim to mám vysvětlit?

A tak začnu: "Ja chatěla sprasíť vas, u nas býla včerá kóška…."
A snažím se paní zeptat, jestli je jejich a jestli je zdravá, protože se včera stalo, že muže kousla. A pochopily obě. Ujistily mě, že kocour je jejich, mají ho od malička, hraje si s jejich dětmi a rozhodně nemocný není. Když jsem to pak říkala Robertovi, trošku se uklidnil. Od včerejška ho totiž pronásledovala myšlenka na bolestnou smrt následkem vztekliny. Dobré je to. Nemusí se loučit se životem a můžeme jet dál.

Nono, to je ale legrační příhoda, co? Znám člověka, kterého na Ukrajině pokousal pes a pak musel ležet v nemocnici a nechat se bolestivými injekcemi léčit na vzteklinu, i když ji asi neměl. No, budem na to muset asi při příštích cestách myslet, protože Hanka má neutuchající potřebu na všechno živé volat, lákat to k sobě a pak to ještě hladit.

Nabíráme směr, hraniční přechod Peschatka. Robert někde předem zjistil, že přes tento přechod moc aut nejezdí a neměli bychom na něm stát v kolonách.

Jo, našel jsem nějaký běloruský web, kde je uveden přehled stavu na všech hraničních přechodech, vedoucích do Běloruska. Dá se z něho zjistit i aktuální obsazenost a propustnost hranice. https://gpk.gov.by/situation-at-the-border/

Když přijíždíme k hranicím, přes polské hranice je vše v klidu. Teď teprve začne to neznámé. Zastavujeme u první brány, opět takového předvoje, jako v Rusku a posílají nás dál. Nikde nikdo, jedno auto v druhé řadě. Celníci vypadají v klidu a posílají nás do nedaleké budovy, vypsat deklaraci a vše potřebné. Dokonce se tady dají rovnou i vyměnit peníze, což je u nás v republice nemožné. Běloruský rubl vám prostě nikdo nevymění.

S vypsanými papíry se vracíme zpět k budce a postavíme se k okýnku, u kterého sedí přísně vypadající paní - celnice. Musíme přistupovat po jednom, stoupnout si na správné místo, aby na nás dobře viděla, že jsme to skutečně my, kdo je na fotce v pasu a pak přišly dotazy typu, proč jedeme do Běloruska, kam a na jak dlouho. Při poslední odpovědi, že jedeme na deset dní, se paní zarazila:
"Što vy zděs bůdětě sdělať tak dólgo?"

A je to tu zase, pomyslím si. Všichni mají potíž s tím, proč jedeme do Běloruska na dva týdny. Kolikrát už jsme tohle slyšeli? Když nám vrací pasy a říká, že můžeme jet, přemýšlíme ještě, jestli je to opravdu všechno. Dál nic nebude? Nic víc se kontrolovat nebude? Opravdu jim stačilo jen letmé nahlédnutí do kufrů? Ale oni se tváří, že už nic nechtějí a my si ještě neodpustíme jeden dotaz, že nemáme nikde napsané fotoaparáty a podobné věci. Usměvavá blondýnka nás ujistí, že nic takového oni neřeší, ať si vezeme, co chceme. No tak ne, tak jedem. Vzhůru za poznáním Běloruska.