locatoweb

Další cesta na východ. Nepoznané Bělorusko - 6

Autor: Robert
30. prosinec 2019
Zobrazení: 5384

Čtvrtek 22.8.

Protože jsme včera ujeli spoustu kilometrů, dnes už nás do Brestu čeká jen takový výlet. Ubytujeme se a pojedeme se podívat do Bretské pevnosti, válečnému památníku.

Konečně pořádné ubytování. Bohužel bez výtahu.Někdy po poledni přijíždíme k hotelu, z kterého je téměř vidět na hranice. Hotel to byl veliký a vypadal dobře. Akorát všude kolem bylo plno kamionů a celní zóna. Tady asi spávají ti kamioňáci na dlouhých cestách. Vcházím na recepci, kde sedí taková neslaná, nemastná slečna a přiděluje nám pokoj v šestém patře. Podává nám klíče a jen tak mimochodem prohodí: "Lift nerabótajet."
Spadne mi brada. To myslí vážně? Dá nám pokoje v šestém patře a suše nám oznámí, že výtah nejezdí? To nemůže být pravda. Chvíli se ji snažím vysvětlit, že se všema těma věcma pěšky, do šestého patra, je nadlidský výkon. Ale ona prý jiný pokoj nemá. Když míjíme dva výtahy, na kterých visí zřejmě už hodně dlouho cedule, že nejezdí, uvědomujeme se, že je to realita a nám nezbývá, než všechny ty věci tahat nahoru po schodech.

Z malého dvoupokojáče je vidět široko daleko kolem. Na město, téměř na hranice a na kolony čekajících a parkujících kamionů. Balkon nikde, nějaké místo pro kuřáky taky ne. Takže i kouřit budeme muset chodit o šest pater níž, po schodech. Tohle moc nevyšlo, ale je to poslední den v Bělorusku, už to nějak dáme.

Pevnost Brest.Po krátkém odpočinku se vydáváme do Bretské pevnosti, která je tady kousek za městem. Přijíždíme na parkoviště, převlékáme se a vydáváme se na prohlídku pevnosti. Sluníčko nás nemilosrdně stále provází. Procházíme kolem budov, plných muzeí, vojenské techniky a různých památek. Dáváme přednost venkovní expozici a ploužíme se kolem různých soch a památníků padlým, chvíli posedíme na lavičce a vydáváme se k největšímu monumentu památníku, obrovské soše válečného hrdiny. Všude spousta kytek, zapálených svíček a upomínek. Někde vzadu stojí i dva kostely a tak do jednoho z nich vcházíme, podívat se, jestli je něčím jiný, než ty, co jsme viděli doteď. Není. Všechno je stejné, krásně zdobené a všude je spousta lidí.

Venku před kostelem tak Robert zůstal stát s nějakým Bělorusem, který ho oslovil.

Neee, Bělorus to nebyl, byl to mladý Polák, který žije v Bělorusku nebo já vlastně nevím, kdo se v tom má vyznat. Už chvíli předtím se po mě díval, nechápu proč, ale z naší trojice si vybral zrovna mě, aby si přátelsky popovídal. Hmm, zrovna se mnou a přátelsky... Tak jsme jenom tak klábosili, už jsme tu dlouho a tak mi Ruština celkem jde, umím už asi 10 vět, tak jsem mu je všechny řekl, pěkně jednu po druhé. Nakonec mi popřál šťastnou cestu, že se za nás pomodlí... Už mě tím ani neudivil.

Výhled z hotelu, poslední pozdravy Bělorusku.Pomalu se vracíme zpět na parkoviště, převlékáme se a znaveni horkem upouštíme od úmyslu jít se ještě někam podívat do města. Nakonec zastavujeme jen u nějakého supermarketu, abychom si nakoupili jídlo a Robert karton místních cigaret a vracíme se zpátky na hotel. Paní na recepci nás opět přesvědčuje, že motorky můžeme nechat před hotelem, ale my, poučeni z předchozího dne, se ptáme na hlídané parkoviště. Je tady kousek od nás a z okna hotelu je na něj vidět. Kluci tedy ještě odvezli motorky, vrátili se s tím, že nedostali žádný doklad, takže jestli tam ráno motorky nebudou, tak tam vlastně ani nikdy nebyly.

Zítra máme v plánu přejet hranice brzy ráno, dokud tam nebude moc lidí a možná taky bychom mohli dojet až domů.

Najeto: 242 km.

Pátek 23.8.

Balíme se při východu slunce, no fuj.Vstáváme o půl paté ráno a balíme. Nevíme, co nás čeká na hranicích a počítáme s časovým posunem o hodinu zpět. Kluci zašli pro motorky na parkoviště, nabalili jsme a hurá na hranice.

Kontrolujeme, jestli máme všechno, pasy, ostatní doklady, papír od registrace a přijíždíme k hranicím. Čekali jsme nějaké prohlídky a vyptávačky, ale nic, kromě toho, že vyšňořená Běloruska nemohla najít Zlín, jako registrační místo motorky, se nedělo. Zběžná prohlídka kufrů, kontrola dokladů a jedeme dál. Že by to bylo tak jednoduché?

Za chvíli budeme doma.Přijíždíme k polským hranicím a zastavujeme v koloně asi šesti aut. Po chvíli si nás všimne nějaký Rus, stojící před námi a radí nám, že si máme stoupnout do řady Eurosajuzu. Jo tak? Tak to půjde rychle, pomyslíme si a přejíždíme do jiné řady. Tady se ale dlouhé minuty nic neděje. Nikde nikdo a zatím co vedlejší řada se odbavuje, Eurosajuz stojí na mrtvém bodě.

Když konečně asi po půl hodině přichází nějaká Polka, tváří se strašně důležitě a chce doklady. Vraťa, stojící kousek před námi neslyší, co říká a tak popojde kousek k nám. Polka přísně ukazuje prstem, že musí stát u své motorky a tváří se ještě důležitěji. Bere nám doklady a posílá nás na další stanoviště, ke kterému přibíhá obtloustlý Polák, něco kolem sebe vykřikuje, pobouchává kufry, že chce vidět co je uvnitř a pobíhá kolem jako slídící pes.
V klidu otvíráme kufry, on do nich nahlíží, vypadá to, že je všechno v pořádku. Ale jen do té doby, než otevřel zadní kufr Vraťa a hned nahoře ležel Robertův karton cigaret. Celník se zarazil, začal počítat a následně vykřikovat, že je povolené dovézt dvě páčky na osobu. Dvě páčky, jsou dvě krabičky. My jsme tři, takže máme nárok vézt šest krabiček. A vezeme deset.

To je špatně a celník, začal křičet a pobíhat ještě víc. Sebral karton a někam s ním odešel. Když se po nějaké době vrátil, dal Robertovi a mně pasy a řekl, že můžeme jet. Vraťu zadrželi za pašování cigaret a musel jít na podrobnou prohlídku někam dozadu do garáží. Milostivě nám sdělili, že na něj můžeme počkat, ale bude to trvat dlouho.

Trvalo to dlouho.

Zavedli ho někam dozadu, nechali ho vyskládat z motorky úplně všechno, prošacovali mu i oblečení a pak další hodinu vypisovali papíry o přestupku. Vše vyvrcholilo příchodem celníka, který Vraťu odvedl někam do kanceláře, tam podepsal hromadu papírů a dostal pokutu 225 zlotých. Splatné ihned a v hotovosti. Naštěstí hned vedle kanceláře byl bankomat a tak šel Robert vybrat hotovost, aby zaplatil Vraťovu pokutu za svoje cigarety. Celkově jsme stáli na polských hranicích něco přes dvě hodiny. Naše časová rezerva se ztenčila a možnost, že dnes dojedeme domů, se ztrácela v nedohlednu.

Pizděc, pizděc a ještě jednou pizděc. Toto jsem ještě nikdy, nikdy nezažil a dokonce jsem o podobném případu ani neslyšel. Jo, chápu, že se dají do EU převézt jenom 2 krabičky na osobu a že jsem o tom nevěděl, ale mohl být ten polský blbeček míň důležitý, vždyť o nic nešlo. Nestalo se to poprvní a vždycky se celník zachoval normálně, maximálně nám vysvětlil, ať to rozepíšem na sebe nebo vyhodíme do koše a to dokonce i v Rusku. Nakonec ten kartón stejně vykouří s kolegama... Ale aby někdo dělal osobní prohlídku a detailní prohlídku motorky motorkářovi, vracejícímu se z cest domů, to už musí být nějaký ultrakretén, navíc tím stylem, jakým to probíhalo. Jak viděl ten kartón, který mimochodem nebyl vůbec schovaný, protože jsem netušil, že to nejde převézt, úplně ignoroval další věci, co jsme měli v kufrech, cigarety, flašky s vodkou, které Vraťa vezl a začal být důležitý jak hovno v zatáčce. Nafoukl se jak páv a začal dělat machry, on totiž vládne světu. A jak jsem viděl záchodovým okýnkem, Vraťu fakt zavedli do speciální garáže a donutili ho na rampě vyskládat celou motorku a osobní věci. No nemám slušného slova, celé jsem to nepochopil a jenom mě to přivedlo k tomu, že si o Polácích nemyslím nic dobrého. Ach jo, zase jsem se tak akorát nasral... A nakonec ten zápis, milion papírů o tom, jak je ten motorkář delikvent, pašerák a tak podobně. Ať jdou do háje, to byl krásný návrat do Eurosojuzu, jen co je pravda.

O půl jedenácté vyrážíme na cestu domů. Navigaci jsme přenechali Googlu a ten si s námi trošku pohrál. Tedy, trošku dost. Místo hlavních cest nás stáhl někde bokem a my jsme se trmáceli po malých cestách pomalu, směrem k domovu. Cesta se zdála nekonečná a jednu chvíli už jsme se vzdávali naděje, že dojedeme ještě dnes. Bylo nám jasné, že budeme Vraťu zbytečně zdržovat a tak jsme se domluvili, že pojede dál sám. Ostatně, každý náš výlet dojížděl sám a většinou o den dřív.

Tak zase někdy, potkáme se na cestách.Až někde u Krakova jsme se napojili na velkou cestu a bylo něco po osmé hodině, tma všude kolem, když jsme vjížděli do Zlína a následně parkovali před hospodou, plnou našich známých, kteří nás vítali po dlouhé cestě. Jsme doma.

Najeto: 796 km.

Mé poděkování patří všem zúčastněným. Především však Robertovi, že jsme se v pořádku vrátili a motorce, že nás opět v pořádku dovezla.