Úterý 20.8.

Ráno bylo zataženo, na radaru se hnala nějaká fronta a představa, že ten písek na cestě, která sem vede, zmokne, nás poháněla k rychlému balení. Loučíme se s domácími a pomalým tempem, já pěšky, kluci na motorkách, se vydáváme směrem k hlavní cestě a směřujeme do Gomelu. Ode dneška už nabíráme směr domů.

Dneska to máme jen kousek a tak se občas zastavíme, abychom si dali kafe a cigáro nebo abychom zjistili, co jsou ty malé budky, rozeseté kolem cest na předzahrádkách domů, u kterých posedávají místní, povídají si a někam čučí. Když míjíme už několikátou budku, říkám Robertovi:
"Zastav u některé a já se tam půjdu podívat a vyfotím to."

Zkoušíme první budku, u které nikdo neseděl, ale byla na zámek.
"Co tak vzácného tam může být, že to zamykají zámkem," přemýšlím.
U druhé už bylo otevřeno. Rozhlížím se kolem, jestli mě nikdo z místních nesleduje nebo na mě nepoštve zuřivého psa, a pak opatrně otvírám malá dvířka. Můžete hádat a možná uhádnete. Za dvířky je rumpál, okov a pod ním studna. Takže studna slouží místním jako místo pro setkání. Všichni kolem ní sedí, klábosí a čučí do budky. Kolem běhají slepice a psi a všichni jsou spokojení. Zajímavá kultura.

Pokračujeme dál, směrem na jih a všimli jsme si, že u lesů jsou nějaké divné žluté cedule. Divné byly na první pohled za jízdy z motorky. Na ten druhý už bylo jasné, že je to varování před radioaktivitou. Projížděli jsme zónou radioaktivního zamoření. Vstup do lesa byl jen na povolení a v lese se nesmí sbírat hřiby, žádné lesní plody a neoprávněným vstupem porušujete zákon Běloruské republiky. Tolik let po katastrofě a takové opatření. Kolem lesů byly rozorané asi metrové pruhy hlíny, které mají v případě požáru zabránit šíření ohně. Zakládání ohňů v lesích je taky trestné. Není se čemu divit, protože v případě požáru, by se všechna ta radioaktivita ze stromů a porostů vznesla znovu do vzduchu a vítr by ji unášel…raději na to ani nemyslet.

Do města Gomel jsme přijeli něco po třetí hodině, ubytovali se v hotelu s restaurací, zaparkovali motorky ve dvoře, aby je nebylo od cesty vidět a odpočívali po parném dni. Horko se pořád drží. Jak to říkala Anička? Takové teploty v Bělorusku nepamatuje.

Dostali jsme obrovský pokoj s koupelnou a balkónem a zatím co Robert odpočíval, já jsem se zašla podívat do města. Prošla jsem malé náměstí, protože jsme bydleli na okraji města a hledala jsem něco, jako u nás bývaly novinové stánky. Chtěla jsem přivézt domů nějaké doutníky, ale ve stáncích i na benzínkách vždycky měli všechno, kromě doutníků. Až později mi v nějakém jiném městě paní vysvětlila, že v Bělorusku doutníky nekoupím.

Večer jsme otevřeli mapu a trošku studovali zítřejší cestu. Chceme se jet podívat k Poleské radiační rezervaci a dostat se co nejdál to půjde. Potíž byla trošku v tom, že papírová mapa a Google, ukazovaly rozdílné cesty, kam se dá dojet. Další věc byla, že v této oblasti, ani nikde kolem, se nadalo najít žádné ubytování. Nejbližší možná varianta, byl Pinsk a celkem dost daleko. Tak uvidíme.

Najeto: 415 km.

Středa 21.8.

Po sladké snídani vyrážíme opět do slunečného dne, směr Poleská státní radiačně-lokační rezervace, Mazyr, Pinsk. Vyjíždíme z města a po pár kilometrech znovu vidíme u lesů cedule s varováním před radiací a zákazem vstupu do lesa. Čím jedeme níž na jih, cedulí přibývá. Anna nás zrazovala od úmyslu, jet do těchto končin.
"Tam óčeň apásno," říkala mi varovným hlasem, a já protože jsem věděla, že tam stejně pojedeme, jsem jen chápavě přikyvovala a dál jsem k tomu nic neříkala. Kdyby nás teď viděla, jak se nadšeně fotíme u cedulí a překračujeme hranici vstupu do lesa, neměla by z nás radost. Ale my jsme si říkali, co se může stát, tolik let po katastrofě. Dva kroky za hranici nic nezpůsobí a my se jen trošku pobavíme.

Na druhou stranu je potřeba si uvědomit důležitou věc, na kterou se nějak zapomíná. Když bouchl Černobyl, mluvilo se o celosvětové katastrofě, o zničené a nejvíc zasažené současné Ukrajině. Nějak se ale zapomíná na fakt, že první, kdo byl atomovému hřibu na ráně, bylo sousední Bělorusko. Proto je i tady, tolik lep poté, varování před zamořenými oblastmi.

Jedeme dál a přijíždíme do malého městečka Brahin. Zastavujeme někde u hřbitova na malém parkovišti a pot se z nás jen leje. Kde je to chladnější klima? Po pár minutách k nám přichází nějaký místní s kolem, zalíbeně si prohlíží motorku a nadšeně nám říká, že nikdy takovou motorku na vlastní oči neviděl. Ptáme se ho, kudy vede cesta k ukrajinským hranicím a on ochotně mává rukama na všechny strany, chrlí nějaké nám neznámé názvy vesnic a usmívá se. Když se ho ptáme na havárii v Černobylu, rozpovídá se, že ve vesnici žije pár těch, kteří ji přežili. Většinou jsou to ženy, protože muži prý tenkrát všichni umřeli. Mladých tady moc není, protože tam není práce a žádné zázemí. Stojíme asi 30 kilometrů od ukrajinských hranic a Pripjati.

Po nějaké chvíli k nám přichází další místní. Jeden je na vozíčku, druhý jej tlačí. Opět se zalíbením sledují motorky a chtějí se s námi vyfotit. Dokonce bezostyšně vyslovují dotaz, jestli bychom nepovozili na motorkách jejich děti. To samozřejmě odmítáme, protože z jejich dětí, by se vyklubaly další děti a už bychom odsud nikdy neodjeli.

Jedeme dál a blížíme se k našemu cíli. Pravda, navigace nás trošku zamotala, jednou jsme se museli vrátit, ale asi po hodině už přijíždíme k cedulím rezervace. Před námi je úzká cesta někam nahoru a na jejím konci závora a strážní budka. Statečně jedeme dál a přijíždíme k budce, na malé parkoviště. Z druhé budky za závorou už k nám vycházejí vojáci, aby zjistili, co tady chceme.

Začíná hra, na "ztratili jsme se a nevíme kudy dál." Vytahujeme papírovou mapu a snažíme se vojákům vysvětlit, že jsme sem přijeli vlastně omylem a mezitím děláme pár fotek střeženého areálu. Oni nám ochotně ukazují na mapě, kam máme jet a my po pár minutách nasedáme na motorky a odjíždíme pryč z parkoviště. Co jsme chtěli vidět, jsme viděli, tak jedeme dál, směr Pinsk.

Já to chtěl projet, chtěl a chtěl, ale nepovedlo se. Čekal jsem, že nás zastaví, ale říkal jsem si, že to třeba nebude tak horké, i když je pravda, že bychom přišli o to jednovstupové vízum. Ale jako výlet to nebylo špatné, tady už ta oblast vypadala fakt dost divně, ti nemocní lidi, co přežili havárii, ty lesy se zákazem vstupu, závory, vojáci... A vůbec nejlepší je, jak mají tuto oblast pojmenovanou: Poleská státní radiačně-ekologická rezervace.

V Pinsku ve městě jsme opět trošku zabloudili, protože orientovat se na sídlišti a objíždět rozestavěné cesty, nás svedlo z trasy. Nějaký nadšený Bělorus, který viděl cizince, měl dojem, že nemůžeme najít ubytování a my v domnění, že je to někdo, kdo na nás čeká, nás vedl městem, nevíme kam. Pak nám došlo, že tudy cesta nevede a po troše snažení jsme se konečně dostali k paneláku, kde jsme měli rezervaci.

Usměvavá slečna stojí před vchodem, ukazuje nám, kam si zaparkovat motorky a vede nás do bytu, v kterém dnes budeme spát. Vcházíme do dvoupokojového bytu s kuchyní, vše je nově vybavené a čisté. Opět vnitřek neodpovídá tomu, co jsme viděli venku a na chodbách. Vracíme se zpátky, že vybalíme motorky a necháme je tam stát. Hlouček důchodců, sedících před panelákem u stolečku, na nás něco pokřikuje. Asi se jim nelíbí, že tady chceme parkovat. Později chápeme, proč se jim to nelíbí.

Nejupovídanější paní nás varuje, že tady nemůžeme nechat stát motorky přes noc, protože by se jim mohlo něco stát. Tady žijí chudí lidi, co nic nemají a když prý uvidí takové motorky, raději ani nepomyslet, co by se mohlo stát. Váhavě stojíme a snažím se paní vysvětlit, že paní domácí nám říkala, že tady můžeme stát, že je tady bezpečno. Starostlivá paní se zasměje:
"Zděs bězapásno? Nět! Zděs apásno!"

Na nás dotaz, kde tedy můžeme parkovat, nám ukazuje, že kousek odsud je hlídané parkoviště. Dáváme na dobrou radu a jen co vynosíme věci z motorek, jedeme na parkoviště, které je hned vedle hotelu, ke kterému nás původně dovedl starostlivý Bělorus.

Nikde nikdo a tak se jdu zeptat do hotelu, jak to tedy je, s hlídaným parkovištěm. Na recepci sedí trošku pomatená paní, která neví co dřív. Když mě uvidí v motorkářských hadrách, koukne letmo na monitor, na kterém vidí zaparkované dvě motorky a Roberta s Vraťou. Vyvětluju jí, že tam potřebujeme nechat motorky do rána a ptám se, co je k tomu potřeba.
"Pásport," vyhrkne na mě, pak se zamyšleně podívá na dvě motorky a drmolí něco o tom, že dvě motorky, dva pasy. Nakonec zmateně zamumlá něco o tom, že to napíše na jeden, zaplatím nějaké drobné a je vyřešeno. Parkoviště má paní na monitorech, kdyby se něco dělo…. No, popravdě, kdyby se něco dělo, než tam někdo doběhne, raději nemyslet. Ale pořád lepší, než před panelákem.

Toto prostě nemám rád, museli jsme to dělat na Ukrajině a nemám to prostě rád. Parkovat motorky někde v prdeli, skoro ani pořádně nevědět kde, nosit věci sem a tam přes půl města... Ráno vstát a s hrůzou jít kamsi pryč, motat se mezi barákama a modlit se, aby na tom parkovišti ještě něco stálo. Ani bych nečekal, že to budu muset dělat v Bělorusku, vždyť zatím bylo všechno v pohodě, i první den jsme to tak udělali, nechali motorky před panelákem a hotovo. Na Ukrajině to chápu, to je divná země, ale tady? Jenomže paní byla moc přesvědčivá a nenechala si vymluvit, že v Bělorusku se přece nekrade. Měla by tam chvíli žít...

Vracíme se do bytu a utrmácení dlouhou cestou, odpočíváme. Zítra dorazíme na hranice Běloruska, do Brestu.

Najeto: 562 km.