locatoweb

Další cesta na východ. Nepoznané Bělorusko - 4

Autor: Robert
30. prosinec 2019
Zobrazení: 5387

Sobota 17.8.

Ráno jsme si trošku přispali. Dnes nikam nespěcháme, chceme se jet podívat na památník Stalin Line, který je kousek od města a do leteckého muzea.
Do kufrů na motorce naskládáme věci na převlečení a po lehku vyrážíme ven z města.

Areál Stalin lineKolem jedenácté už zastavujeme na parkovišti před areálem, převlékáme se a za střelby děl, samopalů a pušek, vcházíme dovnitř. Před námi se rozkládá celkem velký areál, rozdělený do několika částí. V jedné jsou klasické střelné zbraně, jinde letadla, pozemní technika, bunkry, prostě všechno, co k armádě patří. Robert s Vraťou očividně věděli o čem to je, já to moc posoudit nedokážu. Spousta zbraní, sochy Stalina, Lenina, historický vlak, u které se pánové nezapomněli vyfotit. Velká přehlídka. Lákalo nás svézt se tankem, ale popravdě, cena 200 rublů (2.200,- korun), nás odradila.

Musím říct, že tady ten areál s názvem Stalin Line se mi moc líbil. Pro milovníky vojenské techniky je to ráj, který se od hlavní cesty tváří tak nenápadně, že jsme ho málem minuli. Ale stačí kousek popojet, dostat se za plot a rázem jste v jiném světě. Líbilo se mi nejen množství techniky, možnost svezení na tanku, možnost střelby z různých pušek a samopalů, ale hlavně ta rozloha a klid. Nikdo nespěchá, člověk si v klidu může sednout, dát si kafe a pak pokračovat. Je to vlastně taková pěkná odpolední procházka mezi tanky, děly, raketami, letadly, vrtulníky a vlaky. A když je člověk unavený, může si odpočinout na malém nádražíčku s přínačným názvem Stanica Sovětskaja, obklopen vlaky s rudými hvězdami, nadohled od obrovské hlavy Lenina na podstavci. No prostě idyla.

V kabině MI-24. V kódu NATO -  Hind.Při odchodu z areálu jsme se ještě posilnili na cestu a vyrazili do leteckého muzea kousek za městem. Google našel cíl, spočítal cestu a vedl nás. Kudy nás ale vedl, jsme pak zjistili až večer, když jsme se dívali na trasu. Naprosto nesmyslně nás nasměroval do úplně zapadlých vesnic a nikam nevedoucích uliček. Asi nám chtěl ukázat život v malých vesničkách, protože jednu dobu jste zůstali stát přímo mezi domky, lidi na nás potají pokukovali a přemýšleli, kde se tady ti Martani vzali a co tady chtějí.
Po dlouhém bloudění jsme se konečně dostali k muzeu, malému, oplocenému areálu, na které stály snad všechny typy letadel a jejich součástí.

Na tomto výletě jsem se několikrát přesvědčil, že navigovat Googlem není úplně rozumné, toto byl jeden z těch případů. Ale muzeum jsme nakonec našli, četl jsem totiž, že by tady měl být vystavený vrtulník KA-52 Kamov. Asi jsem četl špatně ten tu bohužel k vidění nebyl, zato tu byl moc pěkný Mi-24 a konečně jsem si mohl sednou do kabiny a chvíli v ní posedět. Zajímavé, zvlášť když vím, že je to vysloužilý bojový stroj a skoro vidím ty budovy a vozidla v zaměřovači, slyším hluk motorů a zvuky výbuchů všude kolem... Pevně svírám pravou rukou knipl, přitahuju ho k sobě, brzdím, klesám, levou rukou pákou přidávám plyn, pomocí pedálů se pomalu a těžkopádně otáčím kolem osy a už se mi objevují na čele první krůpějě potu. Brrr, nechtěl bych v tom lítat...

Udělali jsme si z balkónu prádelnu.Zpátky na hotel jsme přijeli kolem šesté, s dokoupenými zásobami do ledničky.
"Co kdybychom si dnes udělali vajíčka?" zajiskřily Robertovi oči.
Chvíli přemýšlím: Hmmm, vajíčka, na cibulce, na másle a v ešusu, můžeme to zkusit.
"Ale napřed musím vyprat prádlo."
"Tak šup, šup," pobízí mě Robert s vidinou smažených vajíček.

Pouštím se do praní a přemýšlím, kam tu hromadu hader pověsíme. Před pokojem sice máme zasklený balkon, ale nic, na co by se dalo pověsit prádlo. A pak mě napadne vytáhnout prádelní šňůru, kterou vozíme a namotat ji mezi okna pokoje a panty oken zaskleného balkonu. Během chvilky jsme tam umotali takového pavouka na různé strany, že se tam vešlo úplně všechno.

Míchaná vajíčka, to je mňamka."Tak jsem ti pomohl a už bude ta vaječina?“ těší se Robert.
Vytahuju na balkon bombu, vařič, ešus, naloupanou cibuli a máslo, míchám vajíčka v hrníčku a za chvilku už to voní, že se musel i ten pes pod námi na dvoře olizovat, jak mu tekly sliny. Trošku se mi to v tom ešusu přichytlo, ale jinak to bylo výborné. Za pár minut už sedíme u stolečku, a jestli se nepřestaneme krmit, tak asi praskneme. Pěkný závěr dne.

Zítra se pojedeme podívat do města. A protože nechceme jet na motorkách, nainstalovala jsem si do mobilu aplikaci Yandex Taxi. Funguje prý úplně stejně, jako Uber v jiných zemích. Tak jsem na to zítra zvědavá.

Najeto: 110 km.

Neděle 18.8.

Ráno vstávám, beru mapu Minsku a jdu ven před hotel, na kafe a na cigáro. Rozkládám mapu u lavičky na zemi a po pár chvílích přichází nějaký pán a ptá se, jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Ukazuju mu mapu s tím, že se chceme jet podívat do centra, ale vlastně přesně nevíme, co konkrétně se tam dá vidět. Ukazuje mi na mapě hlavní centrum města, nějaké knihovny, památníky, muzea a kostely. A protože netuší, že chceme jet taxíkem, vysvětluje mi ještě, kudy se dostaneme na zastávku autobusu a na metro. Poděkuju mu a vracím se na pokoj, vzbudit spáče.

Náměstí v Minsku.Asi o hodinu později už jdu za paní na recepci, abych mi ukázala, jak mám v aplikaci Yandex Taxi zadat, tam chceme jet. O pět minut později už stojíme u brány a sledujeme v aplikaci, kdy, kam a jaký přijede taxík. Paráda.
Přijíždí taxikář, sympatický chlapík, a cestou se nás ptá, odkud jsme a kam po Bělorusku jedeme. Zavezl nás do centra a popřál šťastnou cestu.

Vcházíme na malé prostranství s kašnou, obklopené z jedné strany monstrózními budovami, z druhé obchody a z té další krásným kostelem Svatého Šimona a Heleny. Chvíli sedíme na lavičce a potíme se na přímém slunci. Kde je to chladnější klima, s kterým jsme počítali? Vzpomněla jsem si na Annu, jak mi říkala, že takové horko, jako je v Bělorusku letos, nepamatuje. Jó časy se mění, klima se mění a všechno kolem taky.

Návštěva mše v kostele v Minsku.Jako první jsme si vybrali k návštěvě kostel. Všude kolem byla spousta lidí, kteří šli buď kolem nebo vycházeli z kostela. Turisty jsme tady neviděli. Běžně na ulici nikde. Vešli jsme kostela, kde zrovna probíhala nějaká bohoslužba. Bylo tam narváno k prasknutí. Lavice plné a chodby kolem taky. Chvíli jsme postávali, poslouchali zpěv a přednes kněze. Všichni byli uctiví a sem tam po nás někdo potají pokukoval, protože cizince každý pozná.

Jo, cizince každý pozná, zvlášť když je v kraťasích, má sluneční brýle, kšiltovku, v jedné ruce obrovský foťák a v druhé kameru. S tím vším se nahrne do kostela, vlítne mezi stojící a klečící lidi, všechny tyto přístroje pozapíná a zvedne nad hlavu. Ale dobré to bylo, zajímavé je, že kdykoli vejdeme do kostela, něco se v něm děje. Tentokrát to byla veliká mše, sice jsem ničemu nerozuměl, ale líbilo se mi to, duch místa na mě opět sáhnul svojí pokorou, klidem a vzájemnou láskou a porozuměním.

Hned vedle kostela stál památeční zvon, obětem Hirošimy, Nagasaki a Fukušimy a památník, plný kytek. Pěkné pietní místo.

Vládní budova v Minsku.Pokračujeme dál a přicházíme na velké nádvoří, kterému vévodí obří socha Lenina, v pozadí stojí Vládní dům. Kolem chodí strážní, nenápadně nás sledují a my si nejsme jistí, jestli se můžeme fotit u Lenina, před vládní budovou. Zkoušíme první foto a nic se neděje. Ví o nás, vidí nás, kdyby byl problém, už by se něco dělo. Nikdo nic. Ozbrojený strážný dál v klidu obchází nádvoří.

Procházíme tedy zpět, kolem fontány a míříme do nějaké boční uličky, kde by mělo být muzeum Běloruska. Vcházíme dovnitř a v první chvíli nám není jasné, jak to tady funguje. Kolem prochází nějaká nabubřelá paní v uniformě. Uniformu jsem nějak ignorovala a považovala ji za paní, co to tady prostě má nějak na starosti. To jsem se ale těžce zmýlila. Při dotazu, kde tady můžu koupit lístky do muzea se nafoukla jak žába, zamračila se na mě a vztekle prohodila, že u ní lístky nekoupím, protože ona tady od toho není. Od dalšího dotazu jsem raději upustila, protože se prohnala kolem jak vichřice a já jsem pochopila, že není paní od kasy, ale ochranka a já jsem ji svým dotazem degradovala na nějakou prodavačku lístků.

Musel jsem se držet, ty virtuální brýle, to je mazec!To už k nám ale přistupovala skutečná paní od kasy, protože viděla cizince, kteří se dívají do výloh, plných různých upomínkových předmětů. Ochotně nám ukazovala trička, která se nám líbila a hledala vhodnou velikost. To bylo jediné místo v Bělorusku, kde jsme viděli ke koupi trička s potiskem Běloruska. Vraťa a já jsme si vybrali, na Roberta neměli velikost. Tak máme nakoupeno, můžeme jít do muzea. Byly tady dvě. Přírodovědné a Muzeum Běloruské kultury.

Muzeum kultury nás moc nenadchlo. Samé obrazy, sochy, knihy a historické věci, kterým moc nerozumíme. Zajímavá byla podívaná přes virtuální brýle, kdy jsme se ocitli uprostřed starobylého hradu a točili jsme se na všechny strany, zmatení virtuální podívanou.
Zvířata byly jako živé. Taky s nimi Hanka mluvila.To muzeum přírody, bylo něco jiného. Kytky a zvířata, to je něco pro mě. Procházeli jsme kolem vitrín s vycpanými zvířaty a já jsem si někdy neodpustila, jen tak něco k nim prohodit.
"Víš o tom, že tě ty zvířata neslyší?" ozvalo se za mnou.
"No jasně, že to vím, ale pozdravit je můžu ne?"
Robert se na mě zamyšleně podíval. "No, já jen, abych věděl."
Tak ještě pár fotek se zvířátky a můžeme jít.

Sídlo KGB, spolu s mučírnou neposlušných lidí. Teda prý, podle průvodce.Venku jsme se vydali dál, neznámým směrem a přemýšleli, kam se ještě podíváme. Robert si nainstaloval nějakého průvodce městem a našel atrakci pro turisty, návštěva sídla KGB. S malými zastávkami jsme se vydali podle průvodce, ale nakonec jsme došli jen k nějaké velké budově, která byla zavřená. Procházíme se tedy městem, zkoušíme najít i nějaký obchod, kde by si Robert mohl koupit tričko. Protože my máme a on ne. Ale nic takového jsme nikde nenašli. Co jsme našli, byl Mekáč a věčně hladový Vraťa, už po něm šilhal. Vešli jsme do narvaného "bufetu" a kluci si dali něco z těch dobrůtek, které jsou všude ve světě stejné. Já bych si dala tak koláček, ale tady žádný nemají. O kousek dál jsem ale objevila nějaký obchůdek a objevila v něm koláče.

Budhistický mnich. Možná.Ochotná prodavačka mi balí koláč, a když mi vrací nějaké drobné, jen tak prohodím, že ty drobné nechci, ať si je nechá. Slečně naběhl na tváři výraz údivu a zmatenosti:
"Vy něchóčetě?" Zmateně pořád drží nataženou ruku s drobnými.
Usměju se, zakroutím hlavou a odcházím, spokojená, že mám voňavý koláč. Až později si uvědomuju, že tady se asi takové věci nedělají. Proto byla taková udivená.
Vracím se ven a jak je vidět, kluci se zatím pobavili s nějakým budhistickým mnichem. Tedy, aspoň se prý za něj vydával.

No Mekáč no... já vím, že je to všude stejné, ale tady aspoň byla hromada lidí, a tak zatímco jsme seděli a zdánlivě jenom jedli, mohl jsem si prohlídnout, jak vlastně ti mladí Bělorusi vypadají, jak se chovají, jaký mají výraz v očích. A světe div se, byli to úplně normální lidi, úplně jako my. Nikde žádné zbytečné výstřednosti, žádní pankáči, počmáraní exoti ani nikdo s bordelem na xichtě (myslím tu scénku z Pulp Fiction). Dokonce ani žádný bubák, no fakt, ani jeden. Líbilo se mi tam.

A mnich? No to jsem nějak vůbec nepochopil, jak jsme stáli venku, najednou se po mně vrhl jakýsi orientálec v oranžovém rouchu a začal mi dělat křížek na čelo, sepnul ruce, modlil se a několikrát mě objal. Dokonce mi dal jakýsi náramek, který mě asi má ochraňovat nebo co. To jsou věci, myslel jsem si, další, kdo se za nás modlí. No ale pak natáhl ruku a chtěl děngi, tak mi došlo, že to s tou vírou asi nebude tak horké, ale jak jsem byl zmatený, dal jsem mu myslím 20 rublů. To mu ale nestačilo a přišel na řadu Vraťa, který prošel tím samým procesem, jenom dostal jiný náramek. Doteď nevím, co si o tom mám myslet, ale pro jistotu jsem ten náramek celou cestu vozil.

Půlka města na nedělní procházce.Pokračujeme dál, procházkou městem, míjíme Běloruský cirkus a průvodce nás vede k nějakému Planetáriu, které má stát uprostřed parku. Park obklopuje spousta stánků, všude to voní, samé jídlo a hračky. Trička tady nikdo neprodává. Všude je spousta lidí a hlavně dětí. Dětské kolotoče, průlezky, hračky, no prostě vše, co si hravé dítko může přát. Tady přesně seděla ta na základce věčně omílaná věta: "V svabódnoje vrémja ja guljáju v parke."

Jo!!! Tady jsem si uvědomil, že to co nás učili v hodinách ruského jazyka na Základní škole mělo velice reálný základ. Oni tady opravdu všichni guljáli a docela jim to šlo, vypadali velice spokojeně. Tohle bylo velice zajímavé, nic takového jsem zatím nikdy nikde neviděl, prostě půl města si tak v pohodě chodilo odnikud nikam kolem vody, ve dvojicích, ve trojicích, celé rodiny s kočárkama, povídali si, drželi se za ruce, pak na chvíli zašli s dětmi na nějaký kolotoč, kterých bylo pár mezi stromy v parku a zase guljáli dál. Mazec, tohle budu mít dlouho před očima.

Ruské kolo v běloruském MinskuKdyž se prodereme davy, vidíme před sebou konečně ono Planetárium. Ale světe div se, zase zavřené a nepoužívané. Usedáme pod ním na lavičku a chvíli sledujeme ten ruch kolem. Když po chvilce odpočinku pokračujeme dál, před námi se tyčí obrovské Ruské kolo.
"Na to nejdu, mám závrať," poznamenal pro jistotu Robert.
Ale když jsme přišli blíž, začal váhat.
"Zase, být tady a nesvézt se," to by byla škoda.

Pohled na Minsk zvrchu.A tak o chvíli později už stojím v řadě na lístky a pak nasedáme do sedaček. Už v polovině výšky, než jsme se dostali až nahoru, bylo vidět celé město, jako na dlani. Přes upatlané plexi děláme pár fotek a netrvalo dlouho, už jedeme zase dolů.
"To bylo nějaké krátké ne? Nepojedeme ještě jednou?" prohodil Robert.
Tak jo, jeli jsme ještě jednou a znovu pozorovali město, další atrakce kolem a davy lidí, procházející se někde tam dole.

Cestou z parku jsme si zavolali taxi. Je čas se vrátit, sbalit všechny věci, protože zítra jedeme dál.

Pondělí 19.8.

Vstáváme do slunného dne a balíme věci. Čeká nás cesta někam k Ruským hranicím. Už je tak nějak naším zvykem, spávat blízko u hranic sousedního státu a tak ani tady jsem to nemohla při plánování vynechat. Kromě toho, v tomto místě, kudy jsme chtěli jet, se ani nic jiného najít nedalo. Tam nebylo prostě nic. Jak moc nic, to si uvědomíme, až na místě.

Písek, nic příjemného. Snad nebude pršet.Cesta ubíhala celkem rychle, po větších silnicích, projíždíme města a vesničky a míříme směr Kryčau. Tedy vlastně, kousek pře něj, do nějaké osady Starosele, kde máme zamluvenou chatku v Agrosadbě Avrora.
Když nás navigace svádí z cesty směrem k osadě, najíždíme na uježděnou cestu bez asfaltu, jen kamínky a hlína. Po několika metrech zastavujeme a hledáme, jestli se nedá jet jinudy. Vraťa vykoumal nějakou cestu okolo, ale stejně jsme pak najeli na tu samou.

"Tak to nějak dáme, když to jinak nejde," poznamená Robert a pokračujeme dál.
To, co nás čekalo později, jsme si nepředstavovali ani v nejhorších chvílích. Cesta se změnila na písek, a pokud se nejelo v nějakých pomyslných kolejích, motorky tancovaly na všechny strany. Sesedám z motorky, protože ve dvou je to ještě horší a šlapu pěšky. V ruce držím helmu, abych slyšela, jaká je situace jezdců přede mnou. Asi po dvou kilometrech přicházím do osady, stavení s ubytováním je hned na začátku, ale vidím kluky, jak se trápí někde v kopci a hledají, kam mají jet. Volám je zpátky a zastavujeme před pootevřenými vraty nějakého velkého domu. Protáhnu se dovnitř a už mi přichází vstříc pan domácí.

Veselá návštěva, byli to milí lidi kdesi u ruských hranic.Uvítal nás širokým úsměvem a hned, že nám půjde ukázat, kde se můžeme ubytovat. Nasedá na kolo a ukazuje, ať jedeme za ním. Kluci jedou, já jdu a přicházíme k malé říčce a dvěma malým stavením. Jedno je domek na spaní, druhé sauna. V domku jsou tři ložnice, kuchyň a koupelna, vše vybavené a čisté. Na malém dvorku před domem stojí altánek, uvnitř stůl a lavice, před altánkem gril. Ještě že jsme koupili ty klobásky, vzpomenu si na Polsko a nevyužitý gril. Stačí jen pana domácího poprosit o uhlí a je na večer o zábavu postaráno.

Řeka, která teče pod domem, se jmenuje Sož a její druhý břeh patří Rusku.
"Vot éto Smolenskaja oblast, éto Rasíja," ukazuje pán rukou na druhou stranu řeky.
Bělorusi prý na druhou stranu chodí na hřiby nebo na řeku na ryby. U břehu stojí malé loďky a není problém na ně nasednout a prostě se jet podívat na druhou stranu. Do Ruska.

Odkudpak jsme to přijeli?Vybalujeme věci a domluvíme se, že za námi později příjde i se ženou, zapsat si naše pasy a vypsat doklady o ubytování. Když později přichází s usměvavou Běloruskou, vytahujeme pasy a zkoušíme se domluvit, že nepotřebujeme doklad. Ale vysvětlili nám, že pokud si domlouváme ubytování přes Booking, oni to musí doložit. Vypsali nám tedy ubytovací doklady a pozvali nás k nim, na prohlídku jejich bydlení.

Paní dokonce měla na zdi pověšenou mapu celého světa a říkala, že by měl každý návštěvník jejich "ranče" zapíchnout špendlík do místa, odkud přijel. A tak jsem slavnostně vzal špendlík a hrdě označil naši mallou milou Českou republiku. Skoro jsem ji na té mapě ani nemohl najít....

Hanička se hned zkamarádila.Obrovské stavení má několik ubytovacích místností, bar, společenskou místnost, kulečník, jídelnu, no prostě všechno, na co si vzpomenete. Venku před domem je pláž, po které pobíhal ochočený čáp, na břehu stojí dřevěná loď, kousek dál je sauna, na dvorku stojí technika jak pro zahradu, tak pro terénní cestu. Nabídli nám čerstvou zeleninu ze zahrádky a chlapům panáka. Co to bylo, asi nikdo přesně neví, ale na cestu dostali ještě půllitr a čtyřlitrovou sklinku bezového sirupu. Cestou trošku spekulovali, co to může být za kořalku, jestli z toho neoslepnou a podobně.
Nakonec ale večer u grilu vypili všechno. Kromě sirupu.

Mňam, to byl dobrý nápad cestou koupit klobásy.Za svitu měsíce a mraků otravných komárů jsme ugrilovali klobásky, poseděli v altánu a ani se nám nechtělo jet další den dál. Ale musíme.

Tady se mi líbilo, když teda pominu tu cestu pískem. Pořád jsem se díval na počasí, protože kdyby zapršelo, nikdy bychom z toho místa už neodjeli. Naštěstí bylo nebe bez mráčku a tak jsme mohli klidně bumbat to jejich nevímco a ještě zbytek Ruské vodky, co jsem s sebou nevímproč vezl a přitom hledět do uhlíků a na grilované klobásky. Chata v zemi nikoho a kolem jenom samá příroda, moc pěkné. Sakra, proč musíme zase zítra jet někam pryč? Vždyť nám chtěli i roztopit saunu...

Najeto: 216 km.