Etna - Strana 3

Sicílie 2015 cestou, necestou a lodí - část 2. - Etna

Autor: Hana

12. listopad 2015

Zobrazení: 9798

Strana 3 z 6

Čtvrtek 2.7.

Vyrážíme asi v 10 hodin. Já se těším, jako malá holka, Robert mé nadšení nesdílí. On už Corleone viděl. To byl jeho hlavní cíl. Mým je Etna. A přestože ho nějaká bezvýznamná sopka vůbec neláká, překonal pocit zbytečnosti tohoto výletu a vyjeli jsme. Díky mu za to.

Trasa: Enna - Catania - Etna

Jak jsem se v některých cestopisech na netu dočetla, výlet na Etnu je na celý den. A protože jsme vyjeli celkem pozdě, volíme cestu po dálnici až do Catanie. Cestou jsme opět míjeli úrodné pole, na kterých rostly olivy, jinde mandariky, rajčata, no prostě všechno možné. úspěšně jsme dorazili do města a po malém nakouknutí do mapy, našli i správný směr k Etně. Ale tak jako nám doteď cesta uběhla rychle, tady jsme se zasekli v neskutečném provozu. A ještě k tomu do kopce. Popojíždíme po pár metrech a po chvíli už tuším, co se za chvíli ozve ve sluchátkách. "Z tadyma nikdy neodjedem…" A musím říct, že mám podobný pocit.

Velmi pomalu se dostáváme po nekonečné cestě mimo centrum a stoupáme do hor. "Na netu psali, že tam jede autobus, lanovka a pak zase autobus," vysvětluju Robertovi, když míjíme nějaké stanoviště s autobusem a znejistím, jestli jsme tam neměli zastavit. Robert jede dál. "No dobře, tak uvidíme," povídám si. Ochlazuje se, krajina se mění ze zeleně na pláně pokryté vyvřelou lávou, ve které kupodivu rostou krásné kytky různých barev. Dostáváme se do výšky 1 800 metrů nad mořem a přijíždíme k hlídanému parkovišti a turistickému centru. Ano, uznávám, Robert měl pravdu, když říkal, že pojedem, dokud to jde. Jsme tady správně.

Parkujeme motorku a vydáváme se zjistit, jak to tady chodí, když se chceme dostat nahoru. Zatím, co já vevnitř pečlivě studuju plánek a popisky, Robert venku potkal paní z Olomouce a samozřejmě věděl všechno dřív než já. No, to se tak někomu podaří. Jiní pátrají svědomitě po informacích a on si s někým jen tak pokecá a je to. Očividně se už vžil do sicilského způsobu života. Nikam nespěchá, nic ho nežene, popovídá si náhodným kolemjdoucím a všichni ostatní počkají…Tak se to tady přece běžně dělá. A protože už víme co a jak, jdeme si koupit lístek, který stál 60 eur. Pro jednoho. Tu cenu jsme znali předem, přesto se Robert po pár metrech zastavil, podíval se na lístek a vyděšeně mi povídá: "Ty ses zbláznila ne? 60 eur!"

Nasedáme na lanovku, která nás vyvezla o pár set metrů výš a pak ještě na autobus, který nás pomalu veze k vrcholu sopky. Vysedáme a zjišťujeme, že informace o tom, že je tady zima strašně fouká, nebyly až tak úplně pravdivé. My v motorkářském, jiní v kraťasích a sandálech. Asi to bylo v jinou roční dobu. Dál stoupáme pěšky. Jde nás skupinka asi dvaceti lidí a průvodce podává výklad v angličtině. Přes kopce se valí hustá mlha a chvílemi není nic vidět. Pak se zase odvalí a najednou stojíme nad kráterem, ze kterého se dole kouří a díru zakrývá pár kamenů. "A to je jako všechno?" ptá se Robert. Trošku ignoruju jeho poznámky o tom, že kvůli něčemu takovému jsme vyhodili tolik peněz, stejně není nic vidět, jde se kus pěšky, je tu vedro… No dyť to známe. Mně se tady líbí. Vnímám krajinu kolem a taky zvláštní pocit, když si uvědomím, co se děje v zemi pod námi. Stačí odhrnou kousek vychladlé lávy a pod ní už se ze země kouří půda je horká. Každý kousek země hraje různými barvami a ve vzduchu je cítit typický sopečný zápach. Vrcholky kopců se ztrácí v sopečném oparu. úžasná, úžasná podívaná. To se nedá ani popsat! Pár fotek sopky a údolí pod námi a pomalu se vydáváme zpět.

Zase horké šutráky... Nechápu, co na tom lidi vidí... No ale když už jsme tam teda byli, musím říct, že to bylo zajímavé. Krásná okolní krajina, horké šutráky se střídaly se studenými, černé s červenými, kolem byla mlha, opar, lidi a cyklisti. Občas se z některých šutrů kouřilo a na dotek byly hádejte jaké. Každopádně to bylo něco, co se denně nevidí a tak nelituju toho, že jsem tu byl. Ale jednou to asi stačilo... A těch 60 EUkaček to už je vyloženě zlodějina, i když, přiznejme to, platit jsme je nemuseli a mohli jsme se na ten kopeček vyškrábat sami, bez lanovky a autobusů. Já bych je následně stejně utratil za lékařskou péči a resuscitaci, protože tohle bych fakt nedal. Doteď mi vrtá hlavou, kde se tam vzali ti cyklisti.

Autobusy nás svezly k lanovce. V turistickém centru jsme koupili pár samolepek a už jedeme dolů. Narážíme ještě na jeden obchůdek, další samolepky a vracíme se k motorce. Dobře nám ji pán za 2 eura pohlídal. Čeká tady na nás, abychom se mohli vydat na zpáteční cestu. Sjíždíme zpět do údolí a ne úplně úmyslně se vracíme jinou cestou, než jsme přijeli. No ano, trošku jsme se zamotali, najezdili pár kilometrů navíc, ale zase jsme viděli další část Sicílie. Do Enny jsme dorazili kolem 17h a těšili se, že se konečně projdeme po městě a prohlídneme si ho. To jsme ještě netušili, co nás v tom jinak poklidném městečku čeká.

Projíždíme již známou ulicí nahoru do města. Najednou potkáme místní policii s uzávěrou cesty. Volíme tedy jinou trasu a vjíždíme do uzounkých uliček a máme pocit, že tudy snad auta ani nemůžou projet. První ulička - slepá. Další končí zákazem vjezdu. Navíc všude kolem nás přibývá lidí, z dálky slyšíme nějakou hudbu. Pořád nejsme v obraze. Motáme se a motáme a najednou vjíždíme na větší ulici, plnou slavnostně oblečených lidí, stojících na chodnících, další jsou na balkonech a pavlačích, kolem nás prochází lidé v církevních hábitech. No prostě dál to nepůjde.

Zastavujeme na prvním volném místě na parkovišti. Ještě že motorka potřebuje k parkování jen kousek místa. Nacpeme se těsně vedle nějakého auta. Vzápětí z něj vykoukne nějaká urputně nalíčená paní a pravděpodobně, podle gestikulace, se nám snaží vysvětlit, že tam parkovat nemůžeme. Hned na to se z auta vyhrnul chlapík, který nás ujišťoval, že je všechno v pořádku, té paní si nemáme všímat a spiklenecky na nás mrkl. A tak tam stojíme, koukáme na ten humbuk a vůbec nevíme, co se děje. Jak nám bylo později vysvětleno, ve městě se slavil svátek patrona Enny a tak se téměř celé město sešlo v několika málo ulicích a na náměstí před kostelem, aby tento svátek patřičně oslavili. Prodíráme se plnou ulicí a snažíme se něco vyfotit. Míjí nás slavnostní průvod, ve kterém jsou lidé všech věkových kategorií.

Některé skupinky, včetně dětí, nesou na ramenou obrovské těžké sochy a z jejich výrazu je znát, že je to stojí značné fyzické úsilí. Lidé z pavlačí na ně mávají, vyhazují na ulici oslavné lístky, na náměstí začal za velkého rachotu obrovský ohňostroj. Jen tak, na oslavu. Za bílého dne. Průvod prošel a ulice jsou stále plné lidí, polovina města je neprůjezdná. "Jsem zvědavý, jak se odsud dostanem," konstatuje Robert. "To já taky."

Pomalu už si rovnám v hlavě, kde vlastně jsme a kudy z toho ven. Nasedáme na motorku a volíme nejbližší průjezdnou ulici. Tedy, mysleli jsme si, že je průjezná. Po pár metrech se opět dostáváme do uzounké, slepé uličky, otáčíme se, jako už několikrát, ale opět narážíme na uzavřené cesty a jednosměrky. "Z tadyma nikdy…" Už to znáte. Po značném úsilí se nějakým zázrakem dostáváme na výjezd z města a uháníme pryč.

O pár minut později už sedíme na terase u našeho apartmánu a shodujeme se na tom, že jsme si sice procházku městem představovali jinak, ale tohle byl pro nás nevšední zážitek, který za tu "trochu" nervozity stál.

Viděli jste film Kmotr? Tady to totiž bylo přesně, jako v tom filmu. Ona celá Sicílie připomínala výjevy z toho filmu, ale tady jsme tomu stáli tváří v tvář. Celé město se zastavilo - krámky se zavřely a lidé vyrazili do ulic. Doslova je zaplavili. A ti, co z nějakých důvodů do ulic nemohli nebo nemuseli, byli vylezlí aspoň na balkónech a pavlačích, všichni se bavili, mávali, smáli se, prostě žili. A to byl, prosím, obyčejný všední den odpoledne. Zjevně touto oslavou žili úplně všichni, byla to pro ně velká událost a tak jsem moc rád, že jsme mohli něco takového vidět. Dost to vypovídá o mentalitě sicilských obyvatel. Moc pěkné.

Najeto 281 km.