Nastal opět čas dovolených a stejně jako loni, i letos ovlivněný dobou covidu, příkazů, zákazů, testování a dalších šaškáren. Znovu nás tato doba přinutila k výběru země, kterou sice nemusíme úplně vidět, ale nenabízí se nám moc dalších možností, kam se bez potíží podívat. V Bulharsku u moře jsme ještě nebyli, a tak když jsme zjistili, že tam nepanují žádná omezení vstupu, vybrali jsme ho jako cíl našeho dovolenkového výletu.

Přes booking jsem zarezervovala ubytování a mohli jsme začít plánovat trasu. Maďarsko a Rumunsko jsme jeli už mockrát a tak to pro nás byla už celkem známá trasa. Ne úplně, ale ono se moc jinudy jet nedá. V Bulharsku jsme volili cestu kolem jižních hranic, kde se rozkládá pohoří Rodopy, sahající za hranicí do Turecka.

24.7.

Vyrážíme brzy ráno, protože nás dnes čeká dlouhá cesta. Chtěli bychom dojet až do Aradu a to je nějakých 600 kilometrů. Strašili na ráno nějakým deštěm, ale zatím to nevypadá. Tak dobalit poslední věci a jedem.
První zastávka klasicky na benzínce v Břeclavi. Poslední kafe u nás a vzhůru na maďarské hranice. Jsme zvědaví, co a jak bude. Slováci nic, Maďaři taky nic. Kde jsou ty kontroly na hranicích, co hlídají bezinfekčnost a zakazují vstupy? Nikde nikdo. Nikoho nezajímáme, projíždíme stejně, jako kdykoli jindy.

V Maďarsku najíždíme na dálnici, a jak jsme si mysleli, že to půjde rychle, opak byl pravdou. Mraky aut, samá zácpa, kolona nebo bouračka. A hlavně, samí Němci v šátcích, kteří se vrací domů na prázdniny. Je to vlastně hlavní trasa do Turecka. Míjíme Budapešť a máme pocit, že je to čím dál horší.
„Tam nikdy nedojedeme. Tady umřeme!” pronese Robert svoji oblíbenou frázi. Ono opravdu v tom horku stát na rozpálené dálnici, není nic moc.

Před čtvrtou hodinou konečně přijíždíme na rumunské hranice. Před námi celkem kolona, tak si zase postojíme na sluníčku. Šlo to ale celkem rychle. Nikdo nic nechtěl a tak pokračujeme na naší cestě do Aradu, tam budeme spát.
Čas se posunul o hodinu dopředu a tak chvíli po šesté, místního času jsme dorazili na ubytovačku. Malý hotýlek u cesty, pěkný pokojík a balkónkem. Co víc si přát po takové trase? Večeře a odpočívat. Zítra už nás čeká Bulharsko.

No... Já pořád čekám, že mi ještě přijde nějaká pokuta nebo mě rovnou seberou na ulici a zastřelí u zdi, protože za to, co jsem cestou předváděl, bych si ani nic jiného nezasloužil, to se přiznám. Jízda odstavným pruhem nebo kličkování mezi auty se stalo standardem, jízda po opravované cestě mimo tu hlavní už byla trochu drsnější, ale zlatým hřebem byla jízda v protisměru. Ze začátku jenom po prázdné cestě, ale nakonec i přímo kolem protijedoucích vozidel. To už bylo hodně hardcore i pro mě, protože nic horšího už není. Jenomže cesty byly tak ucpané rádoby Němci, že se opravdu nic jiného dělat nedalo. Takže - doma to nezkoušejte, opravdu, to jde dělat jenom v testovací laboratoři. Prostě tak dlouho stojíte v horku v koloně, která se vůbec nehýbe, až najednou - pochopitelně pouze ze studijních důvodů a hypoteticky! - otočíte řídítka doleva a vyjedete přímo před přijíždějící vozidla. Když je cesta široká, stačí jenom ignorovat blikání a troubení a v pohodě se vlezete, ale když už je cesta úzká, je to v podstatě kdo z koho. To už je potřeba mezi těmi protijedoucími a stojícími auty i kličkovat, což s kuframa a se spolujezdcem je opravdu zábava. Hlavně neodřít nějaké to Audi nebo BMW, aby se člověk ještě nemusel pasovat s nějakým Bubákem.

Najeto 649km

25.7.

Ráno nás opět budí sluníčko a vypadá to na další horký den. Dnes nás čeká trasa přes hranice a dále Drobeta Turnu Severin, kolem hranic Srbska, do Vidína, dál směr Montana.
Projíždíme celým Rumunskem, zase přes ta zašedlá a stará města, v kterých jen kostely a úřady vypadají k světu. Po cestě klasicky pobíhají psi. Robert by řekl sviňáci a já po zkušenostech z minulých cest se vůbec neodvažuju říct do sluchátek, že někde běží „pejsek”.

Jaký pejsek? Samý sviňák, doma chybějící, u cesty číhající, zuřivě štěkající, obrovské očiska poulící a pod kola natěšeně skočiti chtějící!!

V Drobetě jedeme kolem Dunaje. Tuto cestu taky známe. Jeli jsme tudy, když jsme jeli do Banátu, akorát na opačnou stranu. Míjíme most, přes který jsme na jedné z našich cest přejížděli do Srbska, vyjíždíme z města a pokračujeme dolů, k bulharským hranicím.

Zapomněla jsem napsat, že těsně před naším odjezdem se změnily podmínky pro vstup do Bulharska a chtějí testy. Takže s čerstvým testem v kapse, můžeme v klidu počkat, až na nás na hranicích příjde řada, která už napovídala, že průjezd nebude tak rychlý, jako na předchozích hranicích.

Tady už to bylo trošku jiné. Paní u prvního okýnka zkontrolovala pasy a doklady od motorky. Co jsem ale netušila, že je uvnitř podala kolegovi do vedlejšího okýnka. Stojím, čekám, paní se na mě usmívá, ale ne aby řekla, běžte vedle. Najednou z vedlejšího okýnka vyletí ruka a vztekle buší do rámu, v gestu, pojďte sem, na co čekáte? Přecházím k druhému okýnku a nasr…celník, který toho má už asi taky dost na mě vyštěkne:
„Covid testy?!”
Přikyvuju, že máme, celník vychází z budky a vede nás někam dozadu k jiné budce, naše pasy má stále u sebe. Tam je předal a až po kontrole našich testů nám je vrátili a mohli jsme odjet. Šaškárna. Tak to bylo poprvé a taky naposled, za celou cestu, kdy se na hranicích něco řešilo ohledně covidu. Jinak se nikde nic z těch avizovaných opatření, které se všude v médiích uváděla, nedělo.

Ano, tohleto mě dost vyděsilo. Měli jsme s sebou jenom tu naši slavnou aplikaci Tečka a když jsem viděl, jak ten čárový kód skenovali tabletem z mobilu, trochu mě polil studený pot. Myslel jsem si totiž bláhově, že kdyby se to s těmi testy nějak nepovedlo, otočí nás na podpatku a pošlou zpět domů. Až tady jsem ale pochopil, že jsem byl opravdu bláhový, protože nám zabavili pasy a kdyby se to zvrtlo, nepošlou nás domů, ale do karantény v Bulharsku. A to se mi teda fakt nechtělo. Šašci.

Od hranic projíždíme pro změnu po druhé straně Dunaje, směrem na Montanu. Cestou jsem našla nějaké ubytování, protože jsme dojeli dál, než byl původní plán, ale navigace se nějak pomotala a dovedla nás někam úplně jinam.

Abych upřesnila „úplně jinam”. Přijeli jsme do malého městečka, odbočili na nějakou vedlejší silnici a po chvíli najeli na šotolinovou cestu, která vedla do kopce, do nějaké obydlené části. V tu chvíli už nám to bylo divné. Tady přece nemůže být hotel. Vrátit se ale nemůžeme a tak jedeme dál, kolem začínají obrovské baráky, napůl nedostavěné nebo opravované, to nikdo neví, slyšíme hlasitou hudbu a kolem těch domů sedí početné romské rodiny. V tu chvíli mi ztuhl výraz ve tváři. Všude kolem je jich moc, mezi tím ještě pobíhají dětičky a všichni upřeně pozorují, jak do jejich teritoria přijela obrovská, naložená motorka, s dvěma kosmonauty. Bezmocně hledám únikovou cestu ven, ruka s foťákem mi zůstala v klíně, protože vůbec nemám odvahu ji zvednout a něco z toho vyfotit. Před očima mi běží možný scénář toho, jak by taková fotka mohla rozlítit místní obyvatele, jak nás shodí z motorky a okradou o všechno, co máme a ještě nás utlučou, dodal by Robert.

Myslím si, že u nás by na něco z toho určitě došlo. Tihle romové ale jen sedí, dívají se, nikdo neprojevil sebemenší zájem. Konečně se cesta stáčí někam dolů, směrem, odkud jsme přijeli.
„Běž se podívat, jestli je to průjezdné,” posílá mě Robert. Ale než stihnu do sluchátek říct, že je tam hrbatá cesta a že by to možná šlo, Robert už nečeká a jede rovnou.
„Musíme pryč,” slyším ve sluchátkách. A tak šlapu za ním k cestě, kde už začíná asfalt a romskou osadu necháváme za sebou.
Když konečně stavíme v klidu u hlavní cesty zjistili jsme, že jsme asi 100 kilometrů od zamluvené ubytovačky. Blíží se večer, máme za sebou spoustu kilometrů a teď ještě tohle. No nic, nasedáme znovu na motorku a jedeme na Suchý důl.

Hehehehe, teď už se tomu můžu zasmát, ale když jsem tak najednou zničehonic přijel mezi hromadu cikánů, moc do smíchu mi nebylo. A zase jsem zjistil, že offroad se dá jet i s plně naloženou motorkou, je to jenom otázka motivace. Když jsem viděl, že se tmavé dětičky začínají shlukovat a pomalu se blížit k nám, za sílícího povzbuzování ostatních obyvatel vesnice, zatnul jsem zuby, zavřel oči a vjel na tu rozkopanou cestu, do bahna a na šutry. Naštěstí to nebylo moc daleko, stačí  přejet jenom tady těch 200 metrů, to dáš Robíku, hlavně neubírat plyn...

Je to hotel u cesty, připomínající, jako spousta dalších, bývalé rekreační střediska ROH, kam se jezdilo na podnikové zájezdy. V přízemí obchod a restaurace, nahoře pokoje.
Motorku nám schovali někam do dvora a protože jsme věděli, že se k ní potom už nedostaneme, museli jsme pobrat všechno, co bylo potřeba.
Malý pokojík se sprchou, televize, klimatizace. Internet bez signálu, ale i tak jsme byli spokojení, že máme kde po dlouhé cestě spát.

Najeto: 585km

 26.7.

Ráno jsme dostali snídani ve velké jídelně, kde za dávných časů určitě hodovaly početné skupiny zájezdových turistů. Langoš s marmeládou byl výborným začátkem dne. Není nic lepšího, než se na cestu dobře najíst. To se pak dobře spí. Ale dnes to máme kousek, přijedeme už na okraj hor a chceme se stavit v největším pravoslavné klášteře Bulharska, v Rile.

Klášter je trošku mimo trasu, projíždíme lesem a horami, kde někde na konci cesty je schovaný pravoslavný klášter. Parkujeme ve stínu, bereme foťák a kameru a jdeme se teda podívat dovnitř. Klášter tvoří velké nádvoří, uprostřed stojí kaple a všude kolem budovy, které pravděpodobně sloužily jako ubytování pro mnichy a všechny svaté. Vše je zdobené barevnou malbou, uvnitř kaple se nedalo fotit a tak nám nezbylo, než si jen prohlížet. Zdi byly zase zdobené obrazy svatých, všude spousta zlatých ozdob a hořících svíček, na podlaze z kachlí vytvořené nějaké symboly. Zapálili jsme i svíčku, ale záhy kolem procházel někdo z údržby kaple a hořící svíčky sbíral do kyblíku. Tomu jsme nějak nerozuměli. Proč tedy zapalujeme svíčky, s nějakou motlitbou nebo přáním, když je pak po chvíli někdo vyhodí?

Klášter to byl zajímavý, jenom je škoda, že všechny vchody dovnitř byly zavřené. Nezbývalo tak nic jiného, než jen projít po nádvoří dokola a stavit se v kapli. Tak se tam jdeme podívat, ale ne, vlastně nejdeme. Zapomněli jsme další šaškárnu, náhubek. Bože, to pro tu starou smradlavou roušku fakt musím jít až k motorce? Nojo.... s náhubkama už nás tam pustili, ale zase jsme měli za zády drába v podobě malé uskřehotané paní, která zřejmě hlídala každý můj pohyb, protože sotva jsem si udělal jednu fotku na památku, už na mě ječela, že se nikde nesmí fotit. Ale kaple byla zajímavá, musím říct, ta spousta symbolů všude po zdech, na stropě, na zemi, veliké lustry s různými obličeji, které jasně ukazovaly, kde je potřeba stát, aby byl člověk v centru dění... Zajímavé.

Vycházíme zpět na nádvoří a vracíme se zpátky na parkoviště k motorce. Ještě chvíli odpočineme a pojedeme dál. V Blagoevgradu máme zamluvené ubytování.
Po chvíli hledání přijíždíme k hotelu někde na okraji města. Vysoká budova očividně nemá místo pro parkování a tak se jdu zeptat na recepci, kam s motorkou přes noc. Pán mě ujišťuje, že motorku si můžeme dát do garáže a tak objíždíme budovu a vjíždíme do velké podzemní garáže.
Ubytování máme v pátém patře, bez výtahu. Bezva. Všechny věci jsme museli vynosit po schodech. Malý pokojích, koupelna a tak dále. Večer jsme chvíli poseděli venku na lavičce a sledovali procházející místní a po vydatné večeři jsme ulehli k spánku. Zítra jedeme do hor a těšíme se, že tam bude aspoň trošku chladněji.

Najeto: 288km 

27.7.

Ráno je zase jako v peci. Předpověď hlásí nějakých 40 stupňů, snad to v horách opravdu bude lepší.

Projíždíme krásnou krajinou, všude kopce, hory, krásná příroda. Zastavujeme na pár odpočívadlech a užíváme si chvilky ve stínu. Měli bychom dojet k přehradě v horách k vodní nádrži Dospat. Chvíli tam kroužíme kolem a nevíme, kudy se dostat k vodě, ale nakonec se nám to podařilo. Malou lesní cestou projíždíme po břehu přehrady, kde se budují nějaká nová místa ke koupání. Mělo by se to dát celé objet, ale po pár kilometrech zase začíná polňačka a tak parkujeme a jdeme se podívat k vodě.

Krásná čistá voda přímo láká ke koupání a tak jsme neodolali, vyslekli se ze všech těch hadrů a šli smýt pot z horkého dne. Studená horská voda byla jako balzám. Hned se nám pojede líp.

Toto bylo velice krásné místo. Klidně by se tu dalo i zůstat, přehrada byla lemována lesem a všude byla spousta místa, kde by se dalo přespat. A taky jsme nebyli jediní, koho to napadlo, několik zřejmě zamilovaných dvojic a jednu malou rodinku jsme tady potkali a evidentně měli stejný nápad. Škoda, opravdu škoda, že jsem o tomto místě nevěděl dřív, klidně bych tady zůstal i dva dny. Ten klid, čistá voda, les... prostě pohodička.

Vracíme se zpátky na hlavní cestu a míříme do Devina, kde máme rezervovaný nějaký apartmán.
Když jsme zastavili u nějakého velkého domu, nikde nikdo. Ptám se paní, co má vedle obchod, na majitele a ta ochotně nabídne, že mu zavolá. Majitel přislíbil, že za chvíli dorazí.
Asi po půl hodině přijela nějaká paní s dcerou, pod paží toaleťák a chce nás ubytovat. Nás ale zajímá, kde budeme parkovat. Paní ukáže na cestu, že před domem…. a tím celá akce ubytování končí. Na cestě a ještě k tomu na hlavní, rozhodně přes noc parkovat nebudeme. Paní se snaží, volá na všechny strany, ale nedaří se jí nic zajistit.
Celou tu domu nás z protější strany pozoroval nějaký chlapík a bylo jasné, že se celkem baví. Když po nějaké době slyšel, že hledáme parkování, nabídl nám, že můžeme parkovat u něj, v chodbě domu, do kterého vedou asi čtyři schody.

Toto byl opravdu zajímavý zážitek. Už jsem to psal v online zápiscích po cestě, že Booking stojí za houby. Teda ne celý, ale hlavně ta část s parkováním, každý si tam píše, co chce. No tady na cestě opravdu motorku přes noc nenechám, to cikánské dítě, co žebralo a nic nedostalo, vypadalo docela nasraně. Ještě že nás zachránil pobavený chlapík - vytočil v telefonu svoji dceru, která studuje v Londýně a ta se mi snažila anglicky vysvětlit, že nás ubytuje. Byl jsem rád, jenom jsem pořád nechápal, kam chce dát tu motorku. Prý do chodby.
„A to vám nevadí ty schody, co do té chodby vedou?"
„To nějak uděláme," mával chlapík rukama a furt se pobaveně usmíval.
Nechápal jsem, dlouho jsem nechápal, co se děje, kolem se už začali srocovat lidi a situace vypadala blbě, když dcera řekla do telefonu jedno slovo, které působilo jako zaklínadlo: "DOSKA."
Jakže? Doska? 
„Your father has a DOSKA?"
V ten moment mi došlo, o čem se tady kolem všichni tou hatmatilkou bavili. Pobavený pán má desku, kterou hodlá dát na schody.
Panebože, po schodech jsem ještě nikdy nejel, navíc s plnými kufry. A tak aspoň dáme tašky dolů, já pomalu najedu před schody a sleduju chlapíka, jak přes ně pokládá desku. Ač bezvěrec, nervózně jsem se pokřižoval.
Chlapík položí desku a jde s pobaveným úsměvem ke mně. Gesty naznačí, že je taky motorkář, ať se nebojím, stoupne si za motorku a tichým hlasem mi pošeptá něco, čemu najednou rozumím až moc dobře: „Zavři oči a přidej hodně plynu."
Poslech jsem ho, motorka vyrazila kupředu jak gepard na lovu a za sebou jsem uslyšel jenom praskot Dosky. A najednou, když jsem otevřel oči, stál jsem uprostřed vchodu do penziónu.
Bomba.
Když jsem se sesoukal z motorky, chlapíkovi se ještě zdálo, že stojím moc na prostředku, šel tedy dozadu a tu naloženou motorku za nosič nadzvedl, jakoby nic, a posunul ji o metr vedle. A já jenom stál, s otevřenou hubou a vyvalenýma očima. Co je to tady za lidi?

Ubytování to bylo krásné. Pokoj s balkónem, v přízemí kuchyň a jídelna, uprostřed domu měli posezení u krbu a úplně nahoře zase posezení s malým barem a výhledem na celé město. Dali jsme si sprchu, večer jsem uvařila nějaké těstoviny v kuchyňce a za svitu zapadajícího sluníčka jsme si je dali nahoře na terásce. Večer jsme ještě z balkónu chvíli pozorovali ztichlé město a potom šli spát.
Na to, jak to vypadalo, že dnes nebudeme mít kde složit hlavu, to dopadlo nad očekávání dobře.

Zítra máme ještě jeden den v horách a pak už frčíme k moři.

Najeto: 231km

28.7.

Ráno jsme si nacvičili pro změnu sjezd po schodech, což bylo mnohem snazší, než nahoru. Rozloučili jsme se s domácími a vydali se na další cestu do hor.
Průjezd horami byl jako z pohádky.
„Kam se hrabe Fagaraš,” pochvaluje si Robert. Bylo by škoda jet jenom po hlavních cestách k moři a minout tohle pohoří. Kousek od nás jsou už turecké hranice. Projeli jsme nespočet zatáček po pěkné asfaltové cestě, viděli několik vyhlídek do údolí. Jen to horko pořád. To už bylo nepříjemné, tolik dní v kuse. Minuli jsme opět nějakou přehradu a míříme do Chaskova.

No ale fakt, kam se Fagaš hrabe. Všichni furt jezdí jenom do toho Rumunska, podívat se na kovového rolníka a koupit si něco ve stánku nahoře na Fagaraši, ale sem, sem skoro nikdo nejezdí. Přitom Rodopy jsou velice krásné a protože je tu málo aut, dá se tu praktikovat to, co co dělám nejraději. Jet pěkně pomalinku, čtyřicítkou, otevřít si helmu a pěkně si ty výhledy užít. V klidu, žádný stres.

Z hor vjíždíme mezi pole a lány, kde někde uprostřed leží malé městečko. Penzion jsme při příjezdu minuli a tak jsme se na konci ulice na kruháči otočili zpátky, abychom při výjezdu na druhé straně odbočili špatně a absolvovali celou otočku znovu. Na třetí pokus se podařilo a zastavili jsme před penzionem.

Opět nikde nikdo, tak volám na kontaktní číslo. Pán z recepce za chvíli přišel, motorku nám ochotně nechal zaparkovat ve dvoře za brankou a dal nám klíče od pokoje.
První zapínáme klimatizaci, protože vedro už je opravdu úmorné. Oprat pár triček, které venku uschnou za chvíli a pak už jen odpočívat pod studenou klimou. Zítra už dojedeme k moři a na pár dní se ubytujeme na jednom místě.

Najeto: 194km 

29.7.

Tak hurá k moři. Dnes to máme do Primorska a odtud do Czareva na penzion. Hory už jsme nechali za sebou a tak jedeme už běžnou cestou k pobřeží.

Aby to nebylo tak jednotvárné, rozhodli jsme se trošku si zkrátit cestu menší cestou. Dnes víme, že to nebyl dobrý nápad, ale když jsme na ni najeli, netušili jsme, co nás čeká.
Malá asfaltová cesta se po pár kilometrech lesem začala měnit nejdříve na polňačku, potom na šotolinu, následně na šotolinu se spoustou děr a výmolů. Opět jsme si vzpomněli na Moldávii. Stáli jsme před stejným rozhodnutím, jako tenkrát, kdy nám do toho ještě navíc pršelo. Vrátit se nebo jet dál? Zkoušíme se podívat na mapu, ale kupodivu nám ukazuje, že stojíme na cestě, která vlastně neexistuje a na mapě vůbec není. Takže nemůžeme zjistit, který směr by byl kratší. Protože jsme ale už ujeli kus cesty, rozhodneme se pokračovat dál.

Jedeme pomalu, opět někdy oba ve stupačkách a cesta vůbec neubíhá. Jak jsem později dohledala, projeli jsme tímto peklem pěkných 40 kilometrů.

Nojo, nebyl by to výlet bez offroad vložky. Proč to ale musím pokaždé absolvovat s plně naloženou motorkou a s Hankou za sebou? Tentokrát to byla opravdu dobrá zkratka, kterou jsme jeli asi 3 hodiny, oba ve stoje a já zase se zaťatými zuby. Tohle už fakt ne, bahno, kamení, šlehající větve, rány zespoda do motorky jako prase a já furt jenom čekal, kdy už se tady v tom lese vyválíme. Myslím, že by nás tu nikdo ani nenašel. Možná, kdybych si dal roušku, cítil bych se bezpečněj, to tady ale v tom rachotu ani nešlo.

Když konečně vyjíždíme z lesa, vjíždíme rovnou na hlavní silnici, vedoucí na turecké hranice. Přímo v křižovatce stojí policisté, kteří pravděpodobně hlídají pohyb poblíž hranic. Když nás uviděli, nevěřícně zírali, kde jsme se tam vzali. Najednou jsme vyjeli odněkud z lesa, kde téměř ani není cesta.

„Konečně normální cesta,” oddychne si Robert.
Můžeme jet, ať už to máme za sebou. Tady se opravdu jelo, jako po másle. Velká, poloprázdná silnice, hlavní tah z Turecka na Burgas. Někde v polovině cesty odbočujeme na Primorsko a po pár kilometrech už vjíždíme do oblíbené turistické destinace. Všude mraky lidí, obchodů, hotelů a stánků. Pláže plné lidí, kempy plně obsazené. My jedeme do Czareva. Uvidíme, jaké to bude tam, mimo hlavní turistický ruch.

Vjíždíme do malého městečka, které leží na pobřeží moře. Projíždíme malými uličkami a navigace nás vede mezi malé domky, které z velké části slouží jako ubytovačky.
Zastavujeme v malém kopečku u domku, jehož maličké nádvoříčko zdobí fontána, střežená kamennými lvy. Vcházím do malé předsíně, nikde nikdo. Na malém pultíku leží nějaký ubytovací lístek, který je asi nutno vypsat, nějaké letáky, ale jinak nikde ani noha. Zato chládek je tady úžasný. Po všech těch vedrech je to jak balzám na duši.

Nahlížím kousek dál za předsíň, další chodba, schodiště. Po domácích ani vidu ani slechu. Na ceduli vidím telefon a tak nezbývá, než opět zavolat. Asi po dvou minutách přichází nějaká mladá dívčina, usmívá se a podává mi papír na vypsání.
„You speak english?” ptám se. Přikývne hlavou, ale dál neříká nic. Svojí nedokonalou angličtinou se jí snažím říct, že tady máme rezervaci. Dívčina jen přikyvuje, ale jinak z ní nevypadne ani hláska. Po chvíli vytahuje klíče a vede nás nahoru po schodech. Ach jo, zase schody. Zase budeme tahat všechny ty věci někam nahoru.

Následujeme ji do druhého patra, kde nám otevírá prostorný pokojík s velkou postelí, televizí, malým jídelním stolkem, koupelnou a prostorným balkonem. Rozhodí rukama na znamení, že tohle je náš pokoj a odchází.
„Tak to jsme se toho moc nedozvěděli,” pronesu k Robertovi a odložím konečně bundu a helmu.
Teď ještě zjistit, kde můžeme parkovat motorku. Jdu zpátky dolů a dívčina mě vede vedle domu na malé parkoviště za branou a ukazuje mi, že na klíčích od pokoje máme ovladač od pojízdné brány. Bezva. Parkování za závorou, co víc si přát.

Robert parkuje někam dozadu, aby na motorku nebylo moc vidět a potom začíná obvyklá procedura, nošení věcí na pokoj. Jak si tak chodíme sem a tam, najednou se objeví paní domácí a mile se na nás usmívá. Třeba se dozvíme něco víc. You speak…. paní znejistěla a kroutí hlavou.
„Gavarítě pa rusky?” Její obličej se trošku rozzářil: „Da, němnogo.”
No hurá, pomyslím si, tak se přece jen nějak domluvíme. Šla s námi nahoru a ještě jednou nám ukázala pokoj, popřála nám hezký pobyt a zmizela.

Když jsme konečně dostali na pokoj všechny věci, dali jsme si sprchu a první, co nás zajímalo, kde je tady nějaký obchod a samozřejmě, kudy se dostaneme k moři, na nějakou pláž.
Asi po 100 metrech jsme narazili hned na několik obchodů. A to nejen s jídlem, ale se vším příslušenstvím, co k pobytu u moře patří. Plavací kola, boty do vody, nafukovací lehátka, slunečníky a další hromadu nepotřebných věcí. Že nebyly všechny úplně nepotřebné, na to jsme přišli, až když jsme dorazili k moři.

Prošli jsme klikatými uličkami mezi domky a došli na malou, kamenitou pláž. Na jedné straně restaurace, obklopená lehátky a slunečníky, na druhé straně polehávali lidi na dekách, pod vlastními slunečníky. Slunečník jsme tedy sebou neměli. A v tu chvíli jsme ještě netušili, jak moc nám bude chybět. No…i když…o tom později.

„Tak jdeme do vody”, pronesl Robert a očka mu jen září.
„Šup, šup, ručník nech tady a jdeme to zkusit.”
Ještě jsem se nestihla ani pořádně rozkoukat, ale dobře, jdeme tam.
Dno je kamenité a tak to není takové to šup, jak jsme si mysleli. Hledáme vhodné místo, kudy se dostat dál do moře. Robert si v botách našlapuje, ale já jsem zvyklá chodit naboso, tak je to pro mě celkem složité.

Ale podařilo se. Voda je čistá a teplá, mírné vlnky nás pohupují na hladině.
„Je to nějak málo slané nebo co,” zkoumá vodu Robert.
„A vůbec mě to nenadnáší, jako v Chorvatsku, to je divné moře. Ještě tady budou žraloci…”
A jéje, pomyslím si. Už je to tady zase. Apokalyptická vize žraloků, kteří připlují až k nám za bójky a budou na nás útočit ze všech stran. Kde už jsem jenom tohle slyšela? Nebylo to taky Chorvatsko? Asi ano. Je jedno, jaké je to moře, prostě hrozba žraloků číhá všude.

Pohupujeme se na vlnách a sledujeme pobřeží, které lemují travnaté kopce a skály. Je to vlastně taková malá zátoka. Někde vlevo, kus od nás, vidíme nějakou obrovskou pláž, plnou lidí, v pozadí velké hotely. Lidí je na ní, jak mravenců v mraveništi.
To tady, ta „naše” pláž, není zas tak přelidněná. Je tady celkem klid. Lehátka pod restaurací jsou z většiny prázdná a tak po náročném vylejzání z vody, na dvě usedáme a rozhlížíme se kolem. Že je na slunečníku nad lehátkem lísteček s rezervací, jsme si ani nevšimli. Bylo pozdní odpoledne a my jsme si mysleli, že už všichni šli domů a proto jsou prázdné. Bylo to ale trošku jinak. Na to ale příjdeme až za pár dní.

Sušíme se na sluníčku, kocháme se pohledem na nekonečné moře a pak za křiku racků odcházíme zpět, směrem k městečku. Robert už přemýšlí, co si dáme k večeři. A když večeře, tak se na ni přece musí pořádně nakoupit.

Vešli jsme do prvního obchodu s potravinami, který nám přišel do cesty. U pultu stojí dvě prodavačky, obě mají roušky a při vstupu po nás hodí pohledem bez jakéhokoli zájmu. Ach, zlatá Sicílie. Tam si člověk připadal v každém obchodě, jak v ráji. Prodavači se na nás usmívali, nevěděli, co by nám nabídli a byli milí a přátelští. Ale vraťme se do reality. Náš košík se naplnil klasickými potravinami jako salám, pivo, sýry, jiné pivo, nějaká zelenina, tyčinky a kokina….no prostě všechno, co je na takovou pořádnou večeři potřeba. I to co není. Ale třeba se to bude hodit jindy.
Dali jsme si vydatnou večeři, poseděli na balkónku a šli po dlouhé cestě spát. Tak. A teď už se tady budeme jen válet.

Najeto: 272km

Pátek 30.7.

Ráno jsme se probudili opět do slunného dne. Kafíčko, cigárko, sbalit věci a můžeme vyrazit na pláž.

Míjíme zase obchody a přemýšlíme, jak dlouho na tom sluníčku asi vydržíme.
„Asi by to chtělo nějaký slunečník, když ty u pláže jsou všechny obsazené,” přemýšlí Robert.
„Musíme se tam dneska zeptat, jak to funguje. Třeba, když příjdeme brzy, nějaké lehátko se slunečníkem na nás vyjde.”
Lehátka na pláži byla zase z poloviny prázdná, ale tentokrát jsme si všimli cedulek rezervace. No nic, zabočujeme vpravo, na pláž těch bezlehátkových. Vytahujeme ručníky a hledáme vhodný flek k zalehnutí. Trošku fouká, ale to nám přece nevadí, aspoň se pohoupeme na vlnách.

Musím říct, že proti Chorvatsku byla voda o dost teplejší, Akorát tedy málo slaná, málo nadnášela a všude kolem číhali žraloci. No, ten scénář už známe. Někde v dálce vidíme pláž, kterou jsme zahlídli už včera. I na tu vzdálenost působí jako obrovské mraveniště. Mraveniště plné lidí. Možná si chvilku zaplaveme a potom se tam půjdeme podívat. Třeba tam budou volná lehátka.

Když jsme tam později po úmorné cestě dorazili, ne že nebyla volná lehátka, ale nebylo téměř ani kudy projít mezi těmi davy lidí, které zabraly celou pláž, restaurace a odpočívadla.
„No to je hrůza,” sleduje Robert s užaslým pohledem tu apokalypsu.
„Kam jsme to přišli? Dyť se tady nedá ani hnout!” Procházíme částí pláže, ale po chvíli to vzdáváme a pomalu se vracíme zpět, druhou stranou.

Najednou před sebou vidíme nějaké dřevěné lavky a jutové pytle na sednutí. Prázdné. Že by se na nás usmálo štěstí? Dokonce volný slunečník! Přenášíme lavku pod slunečník, usedáme, zapálíme si cigáro a libujeme si, jak se nám něco podařilo. Naše radost ale netrvala dlouho. Z nedaleké restaurace se k nám hrne nějaký domorodec a něco na nás pokřikuje.

"Hélou, dis is maj plejs, get aut of dér!!!"
Co to? Otočím se a za mnou bubák, fuj to jsem se lekl. Ale ne, to není bubák, milé děti, to je místní Turek! A co že to chce ten milý pán, co rozhazuje rukama a řve jak na lesy?
"Dis is maj haus aj liv hýr!!" Cože to je? On tu bydlí? To je mi ho teda ale líto...
"Klid," říkám bub... pánovi a dívám se, jak poskakuje, jako když malému dítěti seberete hračku, "my jsme opravdu nevěděli, že tohle je váš, jak sám říkáte, obývací pokoj, kde obědváte s rodinou a trávíte volný čas. Kdo by to taky byl řekl do bedny pohozené v písku."
"Dónt smouk hýr, dis is maj flat!"
"Neřvi kurva furt bubáku," začínám cedit mezi zubama, "dyť jsme lidi, my to chápem a jdeme pryč." 
Otočím se k Hance: "Pojď, jdeme, ten uřvaný kretén tu bydlí."
"Aspoň dokouřím ne?" odpoví bezelstně Hanka, která asi nepochopila, že sedíme uprostřed cizího bytu.
"Asi radši nedokuřuj, nebo toho vychrtlíka trefí šlak," říkám tiše, beru věci a odcházíme.
Ach jo, tolik povyku pro nic, stačilo nám to jenom slušně říct.

Nezbylo nám, než se zase sbalit a přesunout jinam. Našli jsme takové malé místečko na pláži, přímo u moře a rozvalili se do písku. Všude kolem mraky lidí. Na pláži, ve vodě, prostě všude. Má vůbec význam jít do vody? Na chvíli to zkusíme, ale všudypřítomný dav lidí nás tak znechutil, že jsme si sbalili svoje saky paky a vydali se zpět, na naši původní pláž.

Vzali jsme to přes městečko a zamířili k obchodům. Obhlížíme slunečníky, vystavené v malém obchůdku u cesty. Není to zrovna levná záležitost, ale je nám jasné, že bez něj na pláži dlouho nevydržíme.
„Tak si nějaký vyber, který chceš?”
Pátrám ve stojánku a nakonec vytáhnu krásný modrý slunečník, „Rybičkovýýýý, ten se mi líbí,” nasadím výraz malého dítěte, jako bych potřebovala odůvodnit, proč zrovna tento.
„To jako fakt? S rybama? Jsi si jistá?” ptá se Robert, ale je mu jasné, že se mnou nehne a pobaveně se usmívá.
„Když já jsem přes ty zvířátka, dyť víš,” usmívám se.
„Ryba není zvíře,” o tom už jsme se bavili několikrát, vysvětluje mi Robert. No jo, no jo, pomyslím si.
„Ale stejně chci rybičkový.” Přikupujeme ještě nafukovací kolo, abychom mohli brázdit mořské vlny a už míříme k moři.

Začalo složité nafukování kol a Robert zapíchl nově zakoupený rybičkový slunečník do písku. Tak, hotovo a jde se do vody.
Ach, jaký klídek a pohoda. Ne že by tady bylo úplně prázdno, ale proti tomu blázinci, z kterého jsme právě přišli, to byl balzám na duši. Znovu jsme se rozvalili na sluníčku a pokračovali v lenošení. Krásný to den, plný sluníčka, teplé vody a flákačství.

Před odchodem jsme se ještě zkusili zeptat v restauraci na lehátko na pláži na příští den, ale řekli nám, že není žádné volné. Tak tady to asi nefunguje, jak v Chorvatsku, kdo dřív příjde, ten dřív….leží na lehátku pod slunečníkem.

Tak jdeme domů. Cestou povinná zastávka v obchodě s jídlem, nakoupit něco k večeři, kontrola motorky na parkovišti a pak už hurá zase do stínu, do sprchy, vyprat plavky, vybalit věci, nachystat večeři….”Nehoupat, pane Lorenz” a tak dále a tak dále.

Protože ještě nebylo tak pozdě, napadlo mě, že se zajdu podívat do malého kostelíku, který stál na útesu nad pláží.
Chrám nanebevzetí Panny Marie se pyšní pravoslavným křížem. Někdy dřív jsem se pokoušela pochopit rozdíl mezi křesťanskou a pravoslavnou církví, ale moc jasno v tom nemám. Byl to malý kostelík, zdobený malbami a svícny, na kterých hořela spousta svíček. Ty svíčky kupovali a zapalovali příchozí, vždy s nějakou motlitbou. I já jsem koupila svíčku, zapálila ji, postavila do zdobeného stojánku a pronesla tichou ….. motlitbu…nebo spíše prosbu. Jakou, to si nechám pro sebe.

Ještě chvíli postávám a prohlížím si chrám a pak tiše odcházím. Toto místo působí skromně a přitom má v sobě něco, co příchozího vede k pokoře.

Když jsem se vrátila, Robert spokojeně odpočíval pod klimou a hned se ptal, co bude k večeři. No jo, večeře. Tak si něco nachystáme.

Prý něco. No jenom se neboj říct, že mě zase napadla vaječina v ešusu. To je totiž už takový zvyk, aspoň jednou po cestě si dát vaječinu, která se v ešusu na tom malém vařiči pěkně lahodně připálí a pak si k tomu dát chleba s máslem. A tak jsem Hanku přemluvil, aby v tom vedru ještě míchala vajíčka! Je moc hodná, dokonce tentokrát jsem měl jako dezert ještě meloun, který rozprasila mým obrovským nožem v koupelně v umyvadle, no, jenom se přiznej! Moc dobré to bylo...

„Je tady pěkně, co? Napadlo mě, co kdybychom tady zůstali o den déle? To by nám vyšlo ne?” přemýšlí Robert.
Jo, vyšlo, přemýšlím, pokud budeme mít kde spát.
A tak se zrodil nápad a zbývalo jen zjistit, jestli vyjde. Píšu přes booking domácí, že bych se s ní potřebovala domluvit na prodloužení pobytu o jeden den. Po pár zprávách, které si napíšeme je jasné, že můžeme zůstat. Jen se musíme přestěhovat do jiného pokoje. Navrhuje, že příjde a domluvíme se. Jo, domluvíme se, ale jak, když mluví jen bulharsky. No, nějak to snad zvládneme. A tak po různorodé komunikaci jsme ujištěni, že můžeme zůstat. Akorát musíme vymyslet, jak to zaplatíme.

Nastává složitý přepočet, protože bulharských u sebe tolik nemáme a kolik to dělá v eurech? Už ani nevím. Ale dali jsme to nějak dohromady a radovali se z toho, že zůstaneme u moře o den déle.

31.7.

Další den byl překvapivě slunečný, jak se na správnou přímořskou oblast sluší a tak opět vybaveni vším potřebným i nepotřebným, jsme se vydali k vodě. Teda k moři. Jak jsme ale hned zjistili, celkem foukalo. A tak jsme vybalili ručníky a slunečník a zapíchli ho do písku tak, aby nám dělal stín. Popravdě, slunečník nevypadal zrovna stabilně. Kymácel se ve větru, ale ani po zatížení petkami se nijak neuklidnil.
Jednou si tak plavu v moři a vidím Roberta na břehu, jak sedí těsně pod ním a objímá ho rukama, aby neuletěl. To by ještě šlo, ale potom přišel nějaký větší poryv větru, podebral slunečník zespodu a celý jej obrátil opačně a vrch slunečníku udělal krásnou parabolu.
„Hledáš signál na satelit nebo co tam děláš?” volám na něj z vody a směju se. O pár chvil později, jsem byla ve stejné situaci i já. Slunečník byl dnes prostě nepoužitelný.

A tak jsme se většinu dne cachtali ve vodě, pokoušeli se na kolech doplavat k té nejvzdálenější bójce, ale vítr a vlny nás hnaly stále zpět ke břehu. Později nás napadlo, chytit se jedné bližší bójky a tam se nechat v klidu houpat na vlnách. Pohodička.

Ale sluníčko je nelítostné, stín nikde a ani časté mazání krémem není úplně ideální. Balíme tedy věci, že pomalu půjdeme zpátky, do chladna.
„Zkusíme se ještě jednou zeptat, jak je to s těma lehátkama,” pronese Robert, když míjíme bar, kolem kterého pobíhá nějaký obsluhující.
Po krátké rozmluvě se dozvídá, že rezervaci lehátek je potřeba udělat předem.
„Že jsme se nezeptali dřív. Mohli jsme se tady válet celý den,” poznamenal Robert, když úspěšně zamluvil na další den dvě lehátka se slunečníkem.

Na pokoji jsme chvíli odpočinuli, dali si sprchu a pak mě napadlo vytáhnout Roberta ještě jednou do kostelíka na pobřeží. Líčila jsem mu, jak je krásný a mimo to, včera se mi tam líbil jeden provázkový náramek a jako vždy, když si mám koupit něco pro sebe, jsem zaváhala. Po chvíli přemlouvání svolil a šli jsme se projít.

Stejně jako včera tady chodilo celkem dost lidí. Po dlážděné cestičce nahoru, až na nejvyšší bod útesu. Byl odsud krásný výhled na moře a celé městečko. I tu přelidněnou pláž jsme viděli. Sluníčko už se klonilo k západu a pod námi na útesech bylo vidět pár plavců, rozvalujících se na skalnatém pobřeží.
V kostelíku bylo pár lidí a vypadalo to, že se něco chystá. Prohlížím si u pultíku náramky a Robert zatím tiše obchází obrazy svatých, které visí na stěnách. Ptám se ostyšně paní u pultíku, jestli si můžu udělat nějaké fotky.
Přikyvuje, ale prý až později. Někde vzadu se otevřela malá, dřevěná dvířka a vyšel z nich kněz, s kadidlem v ruce, zpívajíc nějaké žalmy. Ostatní se přidávají ke zpěvu a kněz pomalu obchází svícny, na kterých hoří svíčky a pomalu obejde i všechny lidi, postávající kolem.

Nojo, tady asi není co dodat, to je potřeba zažít. Taky nevím, jaký je rozdíl mezi různými typy kostelů, církvemi, vírou, symboly a podobně. Hlavně nechápu, proč se kolem toho dělají takové ciráty, kdyby to mělo být podle různých druhů věřících, je tam nahoře pěkně přecpáno různými bohy a svatými, že se tam už ani nepohnou, vyčerpají zdroje a povedou mezi sebou nelítostné války o území.

Trvalo to celkem dlouho, ale po skončení mše, zůstala viset ve vzduchu přímo posvátná atmosféra. Udělali jsme si pár fotek, já jsem si koupila náramek a pomalu jsme se vydali cestičkou zase dolů, směrem k městečku.

Hezký den to byl. A zítra nás čeká poslední a pak už cesta domů.

1.8.

Ráno opět den, jako malovaný a šup k vodě, užít si poslední den u moře. Kolem poledne bychom se měli vrátit a přestěhovat si věci na poslední noc do jiného pokoje. Zatím ale máme čas a tak se opět povalujeme na sluníčku, plácáme se ve vodě a nadáváme na nějaké děcka, co nám obsadili bójku. Číháme na okamžik, kdy vypadnou, abychom se mohli zase v kolech houpat na vlnách, bez zbytečného úsilí s pádlováním od břehu.

A tak den běží, sluníčko svítí, ptáčci zpívají, lidi kolem řvou. No prostě, jako na pláži. Před dvanáctou se vracíme na pokoj, přestěhovat si věci a zaplatit za poslední den. Dostali jsme pokoj hned vedle a tak to šlo celkem rychle. Tentokrát se dostavil i pan domácí a co to neslyším? On mluví rusky?
„Vy gavarítě pa rusky?” ptám se ho.
„Da, da, ja znáju pa rusky,” usmívá se a mně se ulevilo, že snad konečně, za celou dobu pobytu, se tady s někým domluvím.

Když jsme vybavili vše potřebné, odebrali jsme se zpátky, trávit poslední chvíle pobytu u moře. Zítra nás čeká Burgas a Varna. Velká města, plná lidí. Teď ještě ani netušíme, jak moc plná lidí. A tak šupky do vody, ještě se naposled pořádně vycachtat.
Cestou zpátky nakoupit zase něco k jídlu, zkontrolovat motorku, protože ta už určitě ví, že zítra vyrážíme a po sprše pomalu začít balit věci. Ať toho ráno nemáme moc. Ráno vstáváme brzy a v šest vyrážíme.

2.8.

Tak jedem. Nabalit motorku, rozloučit se a vyrážíme, směr Burgas a Varna. Začíná cesta domů.

Projíždíme po pobřeží na sever, míjíme přímořská městečka a pláže, sluníčko na nás nelítostně svítí. Už to není jako u vody, kdy se můžeme ochladit. Zase z nás teče pot a na každé zastávce hledáme kousek stínu.

Vjíždíme do Burgasu, města plného lidí a chaosu. Auta, autobusy, místní, turisti, všude je plno. Z dálky vidíme písčité pláže, plné lidí, spoustu hotelů a restaurací. Snažíme se dostat někam mimo centrum a tak vjíždíme do jedné z menších uliček a hledáme místo k zaparkování. Nakonec stavíme někde u malého náměstí s řadou obchodů a nějakým úřadem.  Na nádvoří malá fontánka, kolem pobíhají holubi a havrani a kupodivu tady není tak rušno. Chvíli odpočineme, dáme cigárko a budeme hledat cestu ven z města. Asi už jsme viděli dost a nemyslím si, že další části města budou jiné.

Míříme tedy dál, směr Varna. Tohle město vypadá trošku klidněji. Projíždíme opět po pobřeží, znovu se snažíme najít nějaké klidné místo a zastavujeme u nějakého městského parku, pěkně ve stínu. Někde za parkem prosvítá moře a tak jsme se vydali na malou procházku. V parku pobíhají dětičky a promenádují se místní. Ve stínu stromů je to příjemná procházka a my přicházíme k okraji parku, který končí strmým srázem dolů k moři. V dálce je vidět velká pláž, plná lidí, přímo pod námi několik plavců v moři. Pěkná podívaná. Uděláme pár fotek a pomalu se vracíme zpátky. V místní restauraci jsme si koupili zmrzlinu a pak ještě chvíli poseděli ve stínu, protože nás čeká další cesta v horku. Teploměr u cesty ukazuje nějakých 39 stupňů, tak honem, ať už jsme raději na hotelu, pod klimatizací.

V Razgradu, máme zamluvený pokoj, ale hotel chvíli hledáme. No, hotel, jak se říká, fotka snese všechno a tak realita poněkud neodpovídala skutečnosti. Místo k hotelu, jsme přijeli k nějaké ošuntělé stavbě. Nazvala bych to spíš ubytovnou. Vcházím na recepci a opět se potkávám se starým problémem. Paní umí jen bulharsky a vůbec nechápe, co po ní chci. Naštěstí o pár minut později, přichází postarší obtloustlý mužík, který už asi dost pamatuje. Zkouším na něj ruštinu a pán se usměje: “Da, ja panimáju pa rusky,” odpovídá mi vstřícně.
No hurá. Vše je zachráněno. Dostáváme klíče a paní nás vede na pokoj.

Velká postel, v trošku dezolátním stavu, stolek, pohovka, televize a hlavně klimatizace! Než nanosím z motorky všechny potřebné věci, jako vařič, konzervy, vodu, kafe a spoustu dalších, Robert si stihne zajít do nedalekého obchodu pro pivo. Dole je sice restaurace, ale kdoví, co tam točí. Později jsme do ní stejně zašli. Dala jsem si salát a Robert pivo. Jedno a říkal, že stačí. Obsluhující nás téměř ignoroval a tak jsme po chvíli odešli.

Před vchodem jsme zkontrolovali motorku, která tentokrát stála venku pod plachtou a Robert opět nastínil svůj oblíbený scénář, jak už někde startuje dodávka, kterou za temné noci přijede pár chlapíků a naloží motorku do auta….a ráno budeme bez motorky.

No já obecně v neznámých zemích nerad nechávám motorku stát přímo na ulici, zvlášť když ještě máme okno z pokoje na druhou stranu. Tady navíc stála přímo u rušné cesty před vchodem do hotelu, u zahrádky plné lidí. Tak aspoň tu plachtu že jsme na ni dali, ale dobrý pocit jsem z toho fakt neměl...

Před vchodem jsme ještě narazili na pána z recepce a chvíli jsme s ním povídali a místních poměrech a trošku taky o politice. Jeho závěr byl, všechno je to na h….

Na pokoji jsme si uvařili oblíbenou konzervu Chili con carne a uložili se do polorozpadlé postele. 

Najeto: 369 km

3.8.

Noční akce se nekonala. Motorka spokojeně stojí před hotelem, takže můžeme zase začít balit. Dneska nás čekají rumunské hranice a Drobeta Turnu Severin. Opět horko už od rána a tak se zdá, že cesta ubíhá nějak pomalu. Když na jedné z nich najednou skončí asfatl a najedeme na polňačku, jde to ještě pomaleji. Vzpomněli jsme si opět na Moldávii a doufali, že nás nečeká nic podobného. Naštěstí jsme po pár kilometrech najeli znovu na normální cestu.

Na rumunských hranicích se v podstatě nic nedělo. Bulhaři nám zkontrolovali doklady, Rumuni nás ignorovali a jedeme dál.
Kousek před Drobetou vjíždíme do lesů a do hor a když z nich vyjíždíme, pod námi už je vidět Dunaj a celé město, které se kolem něj rozkládá. Druhá strana Dunaje už patří Srbsku.

Ve městě hledáme zamluvené ubytování. Navigace nás dovedla do nějakého zapadlého koutu s hospodou v přízemí patrové budovy. Ať se dívám jak chci, hotel nikde nevidím. Vcházím do hospody, která je taková vyloženě nádražní. Ptám se na pokoj a paní přikyvuje hlavou, že jsme správně. Mám počkat, až obslouží místní pijany a potom mi ukáže pokoj.

Vede mě venkem někam k zadnímu vchodu. Uvnitř je hromada harampádí a neskutečný bordel. Paní sbírá z nějakého regálu povlečení na postel a vede mě nahoru po schodech, do malého pokoje, který ještě ani není uklizený. Jednolůžkový, bez klimatizace. Jiný nemá a klimatizaci vůbec nemá. Co to na tom bookingu uvádějí za informace? Jdeme dolů a je mi jasné, že tady spát nebudeme. Jen tak pro zajímavost se ptám, kde by mohla stát motorka. Paní ukazuje, že vevnitř, v té vstupní chaotické místnosti. A jak se do ní dostane, když je na cestě o patro níž? Jednoduše, kolem vedou venku schody. Vyjede po schodech. To mi stačilo. Jedeme hledat jiné ubytování.

Já to říkám pořád, ti lidi prostě ty schody ignorují, klidně ti ukážou jeďte tudy a je vyřešené. Nehledě na to, že toto už byly regulérní schody někam do parku a paní neměla ani žádnou DOSKU.

Našla jsem nějaký Bonton hotel. Zase velká budova, ale nikde nikdo. Nezbývá, než zavolat na uvedený kontakt. Majitel kupodivu mluví anglicky a slibuje, že za chvíli přijede.
Přijel. Tedy spíš, přijela!

Hehehehehehe, tak to jsem nečekal. Na parkoviště začalo rolovat obrovské fungl nové SUV Porsche a v něm blondýna. Hmm, říkám si, to nebude k nám, ale parkuje na vyhrazeném místě, že by? Ale ne, to ne... Bóóóže, fakt, z auta vystupuje blondýna, v lehkých šatičkách, zmalovaná jak panenka Barbie a s hubou jak Kačer Donald. Tak to bude zajímavé... 
„Helou, ví ár veiting fór jů,” začínám se svou lámanou valašskou angličtinou, marně doufaje, že se Kačer chytne. Nechytil.
Mimochodem, může mi někdo vysvětlit, proč si poměrně hezká, křehká blondýnka nechá napíchat pysky tak, že by s něma mohla stříhat dvojku plech?
No nic, jdeme beze slova nahoru po schodech, Kačer odemyká a uvádí nás do hotelu. 
„No nazdar,” vydechnu v důvěrně známé atmosféře.

Byli jste někdy v bordelu? Myslím v nevěstinci, v takovém tom zařízení pro pány, kde se pod rouškou noci provozuje nejstarší řemeslo světa. Jestli ano, zcela určitě pochopíte, co jsem kolem sebe viděl. Ano, samou červenou, růžovou a bílou barvu, samé malé a velké umělé kytičky, pochopitelně růžové, samé nesmyslné dekorace, růžové, fialové a bílé pičičandičky, na stěnách podivné obrazy a kolem samé zrcadla. Dlouhá klenutá chodba a dveře do jednotlivých pokojů ve mně probouzely dávno zapomenutou zkušenost, kdy jsem jeden takový podnik párkrát navštívil. 
A pokoj? Pochopitelně ve stejném duchu, stůl s lesklým ubrusem, židle obalené saténem, koberce po stěnách a hromada různých fialovo-růžových dekorací. A nad postelí, nad postelí, prosím pěkně, malá dírka ve zdi. Nacopak je asi potřebná?

No... nějak jsme se domluvili. Kačer sice neuměl ani slovo po anglicku, tak nám dala telefon na pasá.. teda na pána, který trochu uměl a tak nakonec dopadlo všechno dobře. Jestli kamerkou ve zdi sledovali, jak Hanka ohřívá konzervu v ešusu, museli se pobavit. To asi do nepřístupného seriálu o hodných instalatérech a nemajetných paničkách nedají.

Rozvalili jsme se v tom obrovském pokoji, uvařili si večeři a chvíli čučeli na seriál v tabletu. Luxusní ubytování. Ale taky za mastnou cenu. Co se dá dělat, když nechcete spát na nádraží.

Najeto: 428 km

4.8.

Ráno jsme vhodili klíče do schránky a naše dnešní cesta je do Aradu. Budeme spát ve stejném penzionu, jako při cestě do Bulharska. Takže už víme, co nás čeká a že nás nic nepřekvapí.

Tak jedem! Dneska to máme jenom kousek, tak můžeme jet pěkně v klidu, pomaličku. Sluníčko stále svítí, ale na zítra už se hlásí nějaký déšť, tak uvidíme, jak se nám pojede.
„To bude velká fronta zítra. Nevím, jestli to vůbec dojedeme a nebudeme ještě někde spát.” přemítá Robert a při pohledu na počasí a radar se tváří zasmušile.
Snad nebude tak zle, pomyslím si. A jak znám Roberta, je mi jasné, že domů dojedeme, i kdyby tragače padaly. Je to přece úkol a ten se musí splnit. Zítra už budeme doma.

No ale někdy Robert míní a příroda  mění, klidně můžeme vjet do deště a tam už je to spíš vůle Boží. Když si představím, co se všechno může při cestě v dešti stát... Chceš vyjmenovat nějaké možné scénáře a způsoby, jakými bychom mohli zahynout pod koly velkých aut, případně zaražení ve svodilech nebo sklouznutí v příkopě? 

V Aradu jsme se ubytovali v našem známém hotelu, zašli jsme si nakoupit nějaké jídlo a potom už jen odpočívali. Zítra nás čeká náročná cesta, pravděpodobně v dešti.

Najeto 304 km

5.8.

Vstáváme brzy ráno. Hodiny ukazují 5:20 a venku už pomalu svítá. Naposled sbalit věci, naložit motorku a jedeme domů.

Asi po dvou hodinách přijíždíme na maďarské hranice. V kolonách stojí jen pár aut, stejně jako na rumunských hranicích nikdo nic nechce a po pár minutách už jsme zase v Maďarsku. Sledujeme počasí a zatím to vypadá, že po Budapešť dojedeme bez deště. Mraky, bouřky a lijáky, ale obchází kolem a už jsou celkem blízko. Tak uvidíme. Jedem.

Před Budapeští už nás to dohnalo. Navlíkáme pláštěnky a vyrážíme dál, tentokrát už v dešti. Blesky lítají kolem, voda z aut a kamionů stříká na všechny strany. Není nad to, nechat se nahodit autem, jedoucím v dešti po dálnici. Robert to ale nějak vychytal a vymyslel způsob, jak se schovat mezi dva kamiony.

No jo, nastala apokalypsa a jak jsem říkal včera, naše životy jsou zcela v rukou Božích a tak tedy v té záplavě vody, v té zimě a stříkajícím bordelu od jiných aut, v tom boji o holý život, na pokraji smrti, zatímco mi před očima několikrát proběhl můj uplynulý život jsem se snažil manévrovat tak, aby nás okolní auta co nejmíň ohrožovala a nestříkala na nás. Na té dálnici jsou blbé dvě věci - auta, která vás předjíždí a auta, která jedou před vámi. Přišel jsem na to, že když se schovám mezi 2 kamiony, nebude se nikdo s osobním autem řadit přede mně, čímž mi dost pomůže, protože na mě nebude cákat hromady vody. Celá finta spočívá v tom najít dva kamiony jedoucí za sebou, ale v rozumné vzdálenosti a mezi ně se zařadit. Musí to být dost daleko od předního, aby necákal a taky dostatečně před tím zadním, aby stihl zareagovat, kdyby se přece jenom něco posralo. Takto se opravdu dá jet vcelku v pohodě spousta kilometrů a to dokonce i když má člověk zamlžený PinLock v nemlžící helmě Schuberth. Světla toho předního kamionu totiž ukazují směr i v mlze, oba jedou pořád stejně rychle a takto mezi nás se málokdo z okolojedoucích aut zařadí. No fakt, vyzkoušel jsem to asi na 300 kilometrech. Ale doma to nezkoušejte, tohle jde jenom v naší speciálně vybavené laboratoři, navíc podobnost se skutečností je čistě náhodná a hlavně! hlavně cestou nebylo ublíženo žádnému zvířátku.

V té nejhorší bouřce jsme se rozhodli počkat chvíli na benzínce, než se ten liják tročku přežene. V tomto počasí jsme vděční za chvilku někde pod střechou, chvíli si sednout a odpočinout. Pod střechu jsme se dostali. Venku byla velká zahrádka, stoly a židle. Akorát židle byly všechny u jednoho stolu, který obklopila početná rodinka šátkařů, rozvalujících se na všech židlích. Odpočinek se nekoná. Co se dá dělat.

Jen tak pro zajímavost, kdyby to někdo nevěděl, na maďarských benzínkách nekoupíte cigára. Prostě je tam neprodávají. Zřejmě aby podpořili zdravý životní styl. Navíc při dotazu na cigarety, když jsem to ještě nevěděla, se na mě všichni tvářili, jako kdybych byla nějaký vyvrhel. Co si to vůbec dovoluju, chtít po nich cigára. Normální je přece nekouřit.

A další věc, pokud u sebe nemáte forinty, nezajdete si ani na záchod. Všude je to placené. A my, protože jsme nepočítali, že budeme někde potřebovat hotovost, jsme žádné neměli. Peklo.

Nasedáme na motorku a jedeme dál. Déšť jen tak nepřejde a jedna fronta stíhá druhou. Projíždíme hranice a stavíme na benzínce v Břeclavi. Konečně se vyčurám a koupím si cigára. Záchod vyšel, ale když jsem u kasy chtěla cigarety, paní se omluvila, že zrovna dělají inventuru a žádné mi nemůže prodat. Výborné. Po celém dni se těšíte na to svoje cigáro a když je konečně na dosah, je to jako ze špatného filmu.
Ale hlavní je, že už jsme dojeli až sem. Už jen pár kilometrů a budeme doma. Jsme mokří, prochladlí a těšíme se na horkou sprchu. Jak nám později došlo, těšili jsme se zbytečně, protože se vracíme v termínu, kdy je týdenní odstávka teplé vody.

Když konečně zastavujeme u garáže, sundávám rukavice, z kterých kape voda, boty na tom nejsou o nic líp. Ale jsme doma. Zvládli jsme to. Tedy především Robert a motorka. Máme za sebou náročnou cestu v záři blesků a šplíchající vody, ale jsme spokojení, že dnes už budeme spát doma.

Byl to pěkný výlet. Viděli jsme krásné hory, přírodu, moře a nějaká zajímavá místa. Kdyby nás ale zase někdy napadlo, jet do těchto zemí v létě….měli bychom si napřed připomenout ty teploty 40 stupňů a úmorné vedro.

Díky za pěkný výlet a příště zas někam jinam.

Najeto: 645 km

Celkem 3974 km