Letos v srpnu jsme si říkali, že už by mohlo stačit toho neustálého chození z práce do práce a chtělo by to se taky trochu projet na motorce. Aspoň pár dní, nikam daleko, stačí jenom kousek za humna, ale ať je aspoň trochu zábava. A protože hlásili, že bude v srpnu horko, napadlo mě se po letech podívat na Liptovskou Maru na Slovensku, pěkně se schovat k vodě do stínu Tater a okolních kopečků, abysme náhodou nedostali úpal. Nebo úžeh, ten bývá horší. Nebo úžas, to je úplně ta nejhorší varianta, co vás může v horku potkat.

Na Liptovské Maře jsem kdysi dávno několikrát byl, když u nás bylo 30 stupňů, abych se schoval před horkem. Je to moc pěkná vodní nádrž, přímo u ní je velký kemp, kde se dá postavit stan (případně i pořídit chatka, pokud nám dá tatínek nebo maminka dost peněz na dovolenou), kolem jsou samé kopce, Nízké Tatry, Vysoké Tatry, různé jeskyně a štíty a když už by bylo moc velké vedro, dá se odjet kousek k Oravské přehradě, kde už teda horko nebude určitě. Takže hurá, máme aspoň směr, možná i cíl a můžeme jet.

Pár dní předtím, když už měla Hanka i vyřešené ubytování v Liptovském Jánu, začala předpověď počasí vypadat trochu jinak, než dosud. Teplo vystřídala trochu zima a tak mě napadlo, jestli vůbec bude možnost se v té Maře koupat. Ale co, aspoň se projedem, jen by možná nebylo od věci mít nějaký náhradní plán, aby bylo kam se podívat. A tak jsme našli nějaké cesty v okolí, jako třeba průjez přes Vysoké Tatry, návštěva kostelu v Levoči nebo výlet za Ježíšem. To by snad mohlo stačit, uvidíme...., navíc kousek od pokoje, kde jsme měli těch pár strávit je na mapě nějaký termální pramen, tak to bude v klidu. Možná.

Pondělí 4.8.2025 

Kolem 9 ráno jdu do garáže o chvilku dřív než Hanka a zdravím motorku:
„Ahoj ty stará hajtro, tak tě po roce konečně vytáhnem z garáže!”
„Nemluv na ni tak nebo nás vyklopí v první zatáčce!”
Aha, tak vidím, že zase o tak velkou chvilku dřív jsem nešel.
„Miláčku, už se určitě těšíš, jak se konečně po roce projedem,” říkám neurčitě směrem k oběma holkám.
„To víš, už se nemůžu dočkat, už mi to chybělo,” říká Hanka a hledá boty.
„Tak už mě konečně nastartuj!” říká... a tentokrát si opravdu nejsem jistý, jestli to mám v hlavě nebo jestli to zaznělo nahlas.

No dobře dobře, tak pobalíme poslední věci a můžeme jet. Tentokrát zase nebereme stan - posledních pár let už ho nějak vůbec nepoužíváme, ale to není rozežraností, to je spíš tím, že jsme jezdili tam, kde bylo ubytko tak levné, že stan neměl smysl - a tak se mi nasedá mnohem líp, protože nemám motorku jak zájezdový autobus. 
Směr je jasný, vezmeme to trochu menšíma cestama, z nějaké zvláštní nostalgie přes Trenčín, Bánovce nad Bebravou, Prievidzu na Ružomberok, pak Bešeňová (fuj tady nějak přibylo lidí a aut) a pak už se nám po straně otevírá nádrž Liptovská Mara. A protože jsme výletní a pomalí jezdci, celou tuto trasu jsme si projeli pěkně v klidu, s nějakou tou zastávkou na benzince v Bánovcích a do ubytovačky v Liptovském Jánu jsme dojeli až kolem páté hodiny odpolední. 

„Ubytujem se a dneska už nebudem nic vymýšlet, uvidíme zítra,” navrhl jsem, ještě než jsem slezl z motorky.
„Ale jestli je tu někde obchod, to bysme se mohli podívat,” říká Hanka.
„No ale tak to je jasné, někde si to pivo na chuť a něco k večeři pře koupit musíme.”
„Já jsem na mapě něco viděla, ale zeptáme se na ubytovačce.”

Jak se ukázalo, obchod jsme měli asi 200 metrů od domu a ubytování na první pohled vypadalo jako luxus. Motorka stála vzadu za barákem, od cesty nebyla vůbec vidět a my jsme měli sami pro sebe 3 místnosti v suterénu rodinného domu (jedna byla kuchyň), samozřejmě i se sprchou a záchodem. Takže?

Takže zajdem pro to pivo.

Najeto 272 km.

Úterý 5.8.2025

Ráno vstávám a dívám se na předpověď počasí. Cože to? Na mobilu mi moje draze placená aplikace na počasí ukazuje, že má být krásně slunečno, ale kolem 10, maximálně 15 stupňů. Teď ráno je dokonce 8! Tak to jsme se sice dobře schovali před vedrem, ale asi se nepůjdeme koupat, to dá přece rozum. Tak kam dnes?

Dali jsme hlavy dohromady, až z toho byla jedna velká mrkající dýně a rozhodli se, že se pojedem podívat do Vysokých Tater. Přece jenom na dnešek hlásí aspoň to slunečno, kdoví jak do bude další dny. A tak startuju a vyjíždím od domu na cestu, abych nerušil. Bude přece jenom chvíli trvat, než v této zimě zahřeju motor.
„Jedeš pse!” snažím se vzápětí odehnat psa, který odněkud vyběhl a do ztichlé ulice se zuřivě rozštěkal, čímž to mé ”nerušit” nabralo úplně jiný rozměr a v oknech se začaly hýbat záclony.
„Nasedej, radši pojedu se studeným motorem, ” říkám Hance a pomalu se rozjíždím. Nasedla. Stihla to.

Nabrali jsme směr Liptovský Hrádok, ale potom sjeli z hlavní silnice na Pribylinu a Štrbské pleso. Jelo se dobře, na pohodu, jenom byla trochu zima, ale co by člověk v Tatrách v srpnu čekal, že. Míjeli jsme vesničky, pole, louky, sluníčko svítilo a před námi se majestátně tyčily vrcholky hor. A jak si tak jedem, přijedem na nějaký kopec s nápisem Štrbské pleso. Inu, proč ne, podíváme se, jak to tu vypadá, pěkně si to projedem, kam až to půjde. Tak pomalu jedem, ze začátku skoro sami, pak ale doprava houstne, objevují se první policejní auta a z nich vyskakují řiditelé dopravy. Vy sem, vy tam, kam jedete vy, aha, nahoru, dobře... Vlevo penzion, vpravo hotel, kousek dál wellness, koleje, železniční zastávka... Cože to? Tady jezdí i vlak? Tak ještě kousek popojedem, míjíme stánky se vším možným, vyhýbáme se davu lidí, až konečně přijíždíme k závoře na parkovišti pod Štrbským plesem. Odsud už bysme museli jít pěšky.

„Chceš tam jít?” ptám se Hanky do sluchátek.
„Ani ne, a ty?”
„No mě se mezi ty lidi taky vůbec nechce. A navíc to vypadá, že to je do kopce, takhle po ránu...”

A tak se otáčíme a jedeme zpátky o kousek níž, na parkoviště Nové Štrbské pleso, kde už stihnul mezitím provoz zhoustnout na neproniknutelnou kolonu, kterou řídilo několik policistů. 
„Jak to tak vidím, asi dáme cigáro a pojedem někam jinam,” dívám se na to hemžení trochu znechuceně.
„Asi jo, někam do kopců a do přírody, kde není tolik lidí,” odvětí Hanka a začne si vyslíkat termotriko, „nějak se tu oteplilo.”

A tak jedeme dál, cesta vede pěknou krajinou, zase lesy, louky, vesničky, pohodička.
„Ale mohli jsme na to pleso zajít, kdoví, jestli se sem ještě někdy dostaneme,” povídám tak za jízdy, aby řeč nestála.
„Nech toho, byla tam spousta lidí,” povídá Hanka.
„No ale přece jenom, mohli jsme, budeme toho litovat. Mám to otočit?”
„Fakt se ti tam chce jít?”
„No nechce, ale uvidíš, že toho budeme litovat.”

Nakonec jsem na to zapomněl, kolem byla spousta jiných zajímavostí. Vyšné Hágy, Tatranská Polianka, Smokovec Nový, Starý, Horný, Dolný, zrovna když jsme projížděli Starým Smokovcem, vybavila se mi písnička od skupiny Vidiek a její text:
Prihlásim sa, na liečenie do Smokovca a prvý krát tam zostanem až do konca....
Míjíme jeden hotel za druhým, nějaké sanatoria, restaurace, ubytovačky, lázně a lidi. Ale není to taková hrůza jako na Štrbském plesu - mimochodem, měli jsme tam zajít, budem toho litovat.

A najednou šup, cedule Tatranská Lomnica. Tady bysme mohli na chvíli zastavit, už jedeme nějak moc dlouho a tak zajíždím na parkoviště. Nějaký slovenský junák mi hned vysvětlje, že musíme zaplatit parkování v přilehlém automatu, který samozřejmě bere karty. Tak sesedáme, parkujeme, platíme, já se rozhlížím a říkám větu, kterou jsem asi říkat nikdy neměl:

„Není to tam v dálce lanovka?”

„No to víš, že je, ”povídá Hanka a pobaveně se na mě dívá, „ty bys chtěl jít na lanovku?”
„Ani ne,” začínám si pomalu uvědomovat hrozící nebezpečí, „vždyť víš, že mám závrať i na třetí příčce žebříku.”
„No tak vidíš, dáme si kafe a pojedem dál.”
Vůbec nechápu, co to do mě vjelo: „Ale když už jsme tady, mohli bysme se na ni aspoň podívat zblízka.”

Doteď nevím, jak se to všechno stalo, asi jsem měl záchvat lásky, asi to způsobily Hančiny rozzářené očka, ale najednou jsem seděl na lavičce, která pro nás přijela na nástupišti a jel na lanovce vstříc kopcům. Kdo má závrať, asi pochopí, jak jsem se cítil, ona ta ztráta pevné země pod nohama udělá s člověkem své. Trochu se mi zvýšil tlak, celý jsem zčervenal, křečovitě se držel sedačky a snažil se přežít. Ale po chvíli, světe div se, když přešel ten prvotní šok, začal jsem zase dýchat pravidelně a trochu se mi ulevilo. Dokonce jsem se i rozhlídl po krajině kolem, což teda vedlo k dalšímu šoku, protože jsem pochopil, že tou lanovkou budu muset jet i dolů. Ale co bych neudělal pro rozzářené očka, že jo, bylo vidět, že to Hanku baví.

Aspoň můžu do smrti hrdě říkat, že jsem byl na lanovce v Tatranské Lomnici. Narozdíl od Štrbského plesa, kde jsme nebyli.

Ale pojeďme dál, za chvíli bude večer. Vezmeme to přes Polsko, přes Zakopané, ať máme to kolečko po Tatrách pěkně kompletní. Lesy, louky, pole, vesničky, pěkně se jede, Tatranská Kotlina, Ždiar, Tatranská Javorina a dál to vezmeme nějakou menší cestou, na polské hranice. Přejíždíme hranice a odbočujeme na Zakopané, jede se dobře, lesy louky, nějaká cedule a ... Co to proboha je?

Lidi, strašně moc lidí, aut a autobusů, kde se vzali tu se vzali a my stojíme v koloně.
„Co to panebože je? Kde to jsme?” jsem nevrlý do sluchátek.
„Já nevím přesně, ale myslím, že jsme v Zakopaném.”
„A co se tady děje, tady jsou někde zlaté doly nebo proč je tu tak strašně moc lidí a aut?”
„Co já vím, asi je to nějaké lázeňské město nebo co.”
Jo, aha, už vím, někde jsem o tom asi slyšel, že Zakopané je nějaké vysoko položené město na polské straně Tater a že je velmi atraktivní, nějaké ty památky, trhy, lyžování, hotely, restaurace, wellnesy a tak podobně. No ale toto... 

Nakonec, skoro po hodině stání v kolonách, cigáru na odstavném parkovišti pro autobusy a mnoha sprostých slovech se nám přece jenom podařilo z té hrůzy vyjet. Jaký to kontrast k těm okolním lesům, loukám a vesničkám! Na takové místa člověk fakt nechce na výletě zajíždět, jenomže ony ty mapy při plánování trasy vypadají tak netečně, skoro jakoby nikde žádní lidi nebyli....

No nic, už to otočíme domů. Stejně už začíná být zase zima a tak projedeme vesnicí Chochlov (kdo tady asi bydlí?) a pak už zase na Slovensko a ven z Tater, na Liptovský Trnovec a Ján. Tam je naše základna a tam si odpočinem po této cestě plné zážitků. Se mnou se postel bude houpat až do rána, tu lanovku z hlavy nevyženu ještě dlouho.
Měli jsme radši jít na Štrbské pleso.

Najeto 224 km.

Středa 6.8.

Vstávám veselý a je mi dobře, protože mám kvalitní stravu, piju kvalitní pivo a spím v posteli ve sklepě, místo toho, abych se válel někde v zimě ve stanu, pil nějaké sračky a jedl paštiku s chlebem a cibulí. Jaký to komfort!!

Dneska počasí taky nevypadá příliš vábně, ještě že jsme do těch hor jeli včera. Moudré rozhodnutí to bylo, dnes je nějak zataženo a možná i sprchne, tak jsme si řekli, že zajedem jenom tak v klidu do Svitu. Mám tam v 64. budově nějaké známé, tak třeba aspoň trochu pokecáme. Hanička tam ještě nebyla, čemuž teda vůbec nerozumím, protože ve Svitu byl přece každý.

Oblečem se, nasednem, nastartuju, vyjedu ven na ulici, abych nerušil okolí a...
„Jedeš pse!” snažím se vzápětí odehnat psa, který odněkud vyběhl a do ztichlé ulice se zuřivě rozštěkal. Aha, tak on neběhá z ulice, on je za plotem, asi patří k tomu baráku, vedle kterého zahřívám motor. No tak hlavně že na nás neskočí, nebýt plotu, kdoví, jak by to dopadlo. Nechat se v cizí zemi pokousat rozdivočelým žuřivým psem není úplně to, co bych po ránu chtěl.

Tak jedem, vezmeme to směrem na Poprad a pak dál na Levoču, asi to bude chvíli větší cesta, ale to nám nevadí, jsme rádi, že se projedem. V Levoči by měl snad být nějaký kostel, teda abych byl přesný, Chrám Sv. Jakuba, kde se nachází oltář, který je současně nejvyšším gotickým oltářem na světě. No uvidíme, jaká v něm bude atmosféra.

Cesta ubíhá na pohodu, jako vždycky, dokonce je občas vidět i sluníčko. Kousek za Štrbou, před Popradem, se najednou po pravé straně objevují cihlové stavby, které nápadně připomínají něco, co si pamatujem z mládí a vlastně to máme před očima každý den. Pravda, musím přiznat, že některé už byly moderně renovované modrou barvou, ale i tak ty budovy jsou prostě naše. 
Ano, přijíždíme do Svitu.
„Jůůů, slyším do sluchátek, to vypadá povědomě.”
„Ještě aby ne, právě přijíždíme do Svitu,” říkám vesele, „ a když už jsme tady, zkusíme se podívat do dědiny.” A zajíždím z hlavní cesty mezi cihlové domy.

Vypadá to tu opravdu povědomě, něco jako Podvesná, Zálešná a továrna Svit ve Zlíně dohromady. Nebo takový Baťov v Otrokovicích a stejně jako tam, i tady už se projevil zub času a následné rekonstrukce. Vesnice je klidná, sem tam nás někdo míjí a hledí, proč se tu motáme po cestičkách pořád dokola. No co se dá dělat, turismus dorazil i do Svitu, pomyslím si, rozhlédnu se kolem a vtom uvidím bránu. Vypadá to jako hlavní brána do továrny, tam se musíme podívat, to je povinnost! pomyslím si a zatáčím k bráně.

„Tam nás nepustí,” povídá jakýsi kverulant do sluchátek.
„Já vím, ale když to nezkusíme, budem toho litovat, jak...”
„Jak čeho?”
„No jak toho, že jsme nešli na Štrbské pleso.”
„Booože, no tak tam jeď.”

Tak jsem jel, ale pravdou je, že žádné velké dobrodružství se nekonalo. Minuli jsme jenom nějakou babku v budce u brány, kterou jsem, jako obvykle, ignoroval. Ale stejně o kus dál jsme narazili na zavřený vjezd, závoru, další budku a v ní už se chlap tvářil silně nekompromisně, asi jako když jsme v Rusku omylem vjeli do areálu jakési chemičky v Čerepovci. Tak nějak se mi to vybavilo a tak když chlap v maskáčích zakroutil hlavou, ani jsem neprotestoval, ale poslechl a za křiku babky z boudy otočil motorku a pomalu zase vyjel ven. Aspoň po nás nestřílel.
Někdy to prostě nejde, ale aspoň nás může hřát pocit, že jsme to zkusili.

No nic, je čas jet dál, do Levoče. Přijíždíme na náměstí, které je plné aut, objížděk, lidí a uprostřed stojí kostel. No, takových už jsem viděl, ale zase jako zastávka při toulkách po středním Slovensku je to zajímavé. Sesedáme a jdeme se podívat, kudy by se dalo dostat dovnitř. Jako první samozřejmě zabloudíme do jakési místnosti, kterou jsem doteď nepochopil. Je pravda, že jsme nestudovali žádnou historii, jenom tak jedeme kolem, ale něco takového jsem nečekal. Zničehonic jsme se ocitli v nějaké kobce, kde uprostřed sedělo jako socha schoulené dítě s plyšovými hračkami a kolem něj byly samé smrtky, na zdech, na malbách, sochy, prostě všechno byly nějaké temné děsivé výjevy z pekla.
„To už jsme na konci světa?” ptám se Hanky, celý vykulený, kam jsme se to dostali.
„Já taky vůbec nevím, co to má být,” odpovídá podobně překvapená Hanka.
„No asi nám to chce říct, že peklo existuje a my jsme do něj právě přišli,” šeptám raděj potichu, abych neprobudil to dítě a neviděl mu do tváře. Kdoví, jaká tvář by to byla.
„Pojď, jdeme radši zase ven,” šeptá už i Hanka a pomalu opouštíme kobku. Já samozřejmě couvám, protože se k té hrůze odmítám otočit zády.

Venku kouříme a snažíme se vzpamatovat z toho, co jsme právě viděli. Jak se tak rozhlížím, vidím nějaký vchod, který vypadá jako recepce. Hurá, konečně si můžeme koupit vstupenky do kostela, to totiž už není jenom tak, aby si nějaká chamraď turistická chodila po kostelech, jak se jí zachce, to se musí koupit vstupenky a nejlépe i s průvodcem. Ale zase proč ne, když průvodce zahřímá svým mocným hlasem uprostřed kostela, že tady teda se to tehdá dělo, že tu seděli ti obyčejní lidé a naslouchali neobyčejným kněžím, aby věděli, co mají dělat a jak se chovat, tak možná že nám bude běhat i mráz po zádech.

„Ššš ídztě chruchru tu som...”
„Co to je, taky to slyšíš?” ptám se Hanky.
„Nojo, něco slyším, něco tady kuňká, ale nevím, co to... není to tamten chlap? Není to průvodce?”
„Ty někde vidíš chlapa?” rozhlížím se kolem, „jo aha, toto.” Tak to bude asi on, vypadá, že se v tom kostele narodil, ten nám o něm určitě řekne zajímavé věci. Tak jdeme.

No... musím říct, že mě kostel moc nezaujal. Byl docela starý, takový nějaký neudržovaný, ale to by snad ani tolik nevadilo, spíš nějak neměl duši. Jsou kostely, do kterých když vejdu, začne mi běhat mráz po zádech a úplně vidím. co se v nich v minulosti asi odehrávalo. Jsou taky kostely, kde se dá obdivovat, jak jsou krásně postavené, vybavené, vymalované a tak podobně, ale nic z toho se v tomto kostele nedělo. Kostel na mě působil tak nějak neosobně, neudržovaně, něco jako nechtěné dítě a taky je pravda, že v tom sehrála svoji roli i ”osobnost” průvodce, který taky působil jako dítě a jehož tichý nevýrazný hlas nebylo skoro slyšet.
„Mám tu něco zaburácet hromovým hlasem?” ptám se Hanky.
„Radši ne, ještě by se tu všichni vylekali.”
„Máš pravdu, asi na to nejsou zvyklí, ale myslím, že v minulosti se tu takové věci děly,” snažím si představit, jak to asi vypadalo, když byly plné lavice věřících a vpředu stál hlasatel té jediné pravdy. Třeba se tu povídalo i o tom, koho příště upálíme na hranici, co já vím...
„No nic, pojďme ven, tady to není moc zajímavé.”

Po cigárku a troše toho čerstvého vzduchu nasedáme a jedeme dál, teď už tak nějak pomalu zpátky na ubytovačku. Ale aby to bylo trochu zajímavé, vybral jsem nějakou malou cestu přes Národný park Nízke Tatry, dokonce ani mapy.com tudy moc nechtěly jet. A ty, jak známo, projedou zkratkou všude, dokonce i tam, kde žádná cesta nevede.
„Ty poslouchej, vzpomínáš, jak nám říkali o tom, že jsou na Slovensku přemnožení medvědi?” povídá Hanka do sluchátek, když začala mizet cesta a ze všech stran byl jenom les a křoví.
„No vždyť jo, ja právě doufám, že tu nějakého konečně uvidíme,” říkám v klidu do mikrofonu, ale pak dodám potichu sám sobě: „Sakra, na to jsem zapomněl, taky už to fakt vypadá divně.”
No ale nezbývá než jet dál, kousek po kousku, metr po metru, občas se vyhnout větvím, které trčí do cestičky, po které jedem a mít v hlavě pořád připravený únikový plán. Prostě kdyby něco, nechám Hanku vysednout, abych nebyl tak těžký, otočím se a pojedu pryč na plný plyn.

Nakonec všechno dobře dopadlo, mědvědy jsme nepotkali, i když jsem je čekal skoro za každou zatáčkou. Až na ubytování nám potom majitelka domy povídala o tom, jak běžně vidí medvědy běhat kousek od domu, po poli, ale to už se nás naštěstí netýkalo.

„No, dneska jsem po té cestě nějaký promrzlý, co kdybysme se šli podívat na ten termální pramen, co máme kousek za domem?” povídám optimisticky, netušíc, co nás čeká.
„No tak můžem, třeba se trochu ohřejem, taky je mi jakási zima,” povídá Hanka.
Berem teda ručníky, plavky a jdeme.

Pramen s příznačným názvem Kaďa jsme našli bez problémů, byl to opravdu kousek. Bylo to pěkné místo, malá louka v podstatě za barákama, vykachličkovaný chodník, dřevěný přístřešek na převlečení a uprostřed toho všeho malý bazének s horským pramenem, lemovaný kamením, něco jako malá skalka. Něco mi ale říkalo, že to nebude úplně podle našich představ, protože máme horský termální pramen spojený s teplou vodou, tak přes 30 stupňů a to by se muselo teď navečer už z bazénu kouřit.
„Tam já nevlezu, dyť je to studené,” říká Hanka a zůstává na břehu. Nutno poznamenat, že nebyla sama a v bazénu bylo jen asi 5 lidí, kteří se ještě navíc těsnali v úzkém kruhu v místě, kde pravděpodobně pramen vyvěral.
„Nojo, ale když už jsme tady, já bych to zkusil,” povídám neohroženě, shazuju kraťasy a oblíkám si plavky doufajíc, že touto činností na veřejnosti nevyděsím mladé maminky s kočárkama, které si povídaly opodál.
„Dyť tam zmrzneš, já počkám tady,” slyším ještě Hanku a vzápětí se nořím až po krk do studené vody.
„Hmm, mělas pravdu, je to studené, ale zase je to prý léčivé a měl bych tady vydržet aspoň 20 minut!” volám na Hanku a snažím se tvářit hrdinně.
„Cože? Neslyším tě, strašně ti drkotají zuby,” volá Hanka. 
No nic, asi bude lepší po 10 minutách vylézt a jít si obléct něco suchého.

„Kurňa mě je zima,” drkotám cestou zpět na ubytovačku, „už bych tak nejradši zalezl pod peřinu a trochu se ohřál.”
„Já jsem ti to říkala, nevím, proč jsi tam lezl,” aspoň nedrkotá zubama Hanka.
„Ja to teď taky nevím, asi jsem myslel, že to nebude tak hrozné,” cedím mezi zuby a přidávám do kroku.

Naštěstí jsme to neměli daleko a tak jsem se mohl za chvíli schovat pod peřinu a natáhnout na sebe ještě všechny deky, co jsme kde našli. Zase půjdu někdy vyzkoušet termální pramen, no to určitě.
Ještě že máme ze sklepa takový pěkný výhled na motorku a můžeme klidně spát.

Najeto 248 km

Čtvrtek 7.8.

Dnes se pojedem podívat na Oravu, kdysi dávno zamlada jsem tam párkrát přespal v kempu u vody a jestli si to dobře pamatuju, dokonce jsem se tam i koupal. To asi teď, v 10 stupních, nepřipadá v úvahu, ale má svítit sluníčko, tak si uděláme výlet a podíváme se, jak to tam teď vypadá. No a potom bych se chtěl stavit pozdravit Ježíše, ale nepředbíhejme.

Oblečem se, nasednem, nastartuju, vyjedu ven na ulici, abych nerušil okolí a...
„Jedeš pse!” snažím se vzápětí odehnat psa, který odněkud vyběhl a do ztichlé ulice se zuřivě rozštěkal. Že já na to vždycky zapomenu...

Jedeme pomalu, ať se zahřeje motor dřív, než vyjedeme na hlavní cestu, i když po ní asi dlouho nepojedem, protože jako obvykle, snažil jsem se najít nějakou malou stezku mezi poli, krávami, luhami a háji. A tak se jen tak couráme, občas se zastavíme, dáme cigárko, sledujem jak na loukách jezdí traktory a sbírají posečenou trávu a tak podobně, až nakonec přijíždíme k Oravské přehradě. Abych pravdu řekl, moc jsem si nepamatoval, kde jsem to tehdy byl a tak chvíli jezdíme kolem vody po hlavní cestě, ale nakonec se nám podaří najít ten sjezd dolů k vodě, který jsem asi měl na mysli.

Jako obvykle na takových místech, které znám z mládí, očekávám, že bude všechno při starém a jako obvykle na takových místech není při starém vůbec nic. Všude se staví jak o život, jak tak sjíždíme k vodě, míjíme samé bagříky a náklaďáky se stavebním materiálem. Vůbec si teda nejsem jistý, že jsme trefili to správné místo, ale jak tak jedeme blíž k vodě, začínám si myslet, že jsme správně. Akorát toto ubytování tu nebylo, hotel Prístav tu nestál, tady býval stánek s novinama... A kde je kemp?

„Já si myslím, že kemp bude tam vzadu, za tím hotelem,” říká Hanka, „vždyť já jsem tu byla kdysi taky.”
No já si teda myslím, že když jsem tu spal v kempu já před 25 lety, šlo se do kempu jinudy. Ale poslouchám a jdu, obcházíme hotel Prístav a opravdu, za ním je vchod do kempu. No tak teda aspoň nahlídnem, no...

A tak nahlížíme, ale nevidím žádné stany, jenom samé karavany a velké auta, případně lodě. A co teprve když zaostříme směrem k vodní hladině, tam parkují rybáři v autech pár metrů od vody. No já se teda nestačím divit, co se tady stalo, ale ono je to stejné skoro všude, kde jsem to míval rád. Všude přibyly hromady zděných staveb a hotelů a lidi v obrovských autech, kteří kolikrát nemají ani trochu pochopení pro okolní krajinu. 

Nojo, pokrok nezastavíš a lidi jsou prostě čím dál tím víc rozežraní a pohodlní. Ale nakonec, my už taky nespíme ve stanu...

No nic, nasedáme a jedeme dál. Jednou jsem kdysi byl na takovém zajímavém místě, tak ho chci Hance ukázat. Snad to najdu, ale myslím, že to byl směr někam nahoru na sever.
„A jéé, právě mě natočil policajt na kameru,” říkám do sluchátek poté, co jsem jel asi 80km/h a viděl ho až na poslední chvíli.
„Hmm, tak to nám asi dojde pozdrav, proč jedeš tak rychle?”
„No ale dyť to vidíš, copak tady na Slovensku jde jezdit pomalu?”
„No to je pravda, i tak nás všichni předjíždí,” uzná Hanka.

Potom, co jsme dvakrát projeli Námestovo, odbočujeme z hlavní cesty na vesnici Klin. Pomalu ji projíždíme, až narazíme na ceduli ”Cesta k soche”. Tady už si začínám myslet, že jedeme dobře a tak se nenechám zastrašit rozbitými panely a prašnou silnicí. Navíc to byl jenom kousek, poznenáhlu najíždíme na krásnou a udržovanou betonovou cestu vedoucí vzhůru, na jejímž konci se tyčí velká socha Ježíše Krista s rozevřenou náručí. Už z dálky to vypadá působivě, co teprve, když přijedem blíž, nejlépe až přímo pod sochu. Sice jsme cestou minuli nějaké odstavné parkoviště, odkud šli všichni pěšky, ale žádnou ceduli se zákazem jsem neviděl a tak jedeme skoro k soše.

„Hmm,„ rozhlíží se nahoře Hanka kolem sebe, „zajímavé místo.”
„Jo. A kromě Ježíše se můžeš i rozhlídnout po okolí, je tu vidět docela daleko.”
„A co je tam nahoře?”
„Tam se půjdeme podívat, jsou tam různé výjevy s Ježíšem, Pannou Marií a mapy okolí.”

No co vám budu povídat, toto místo by měl každý navšívit osobně. Rio de Klin je název pro místo, kde je nejvyšší socha Ježíše na Slovensku. Měří 9,5 metru, rozpětí rukou má 7 metrů a nachází se ve výšce 686 m.n.m. Co jsem tak slyšel (a pamětní cedulka u vstupu o tom taky píše), celé to vybudoval na vlastní náklady místní občan.
Celý areál působí jako poutní místo a má zvláštní, poklidnou atmosféru. Není třeba nikam spěchat, klidně si můžete sednout na lavičku přímo pod Ježíše a v klidu rozjímat. Nakonec, jsou tu i lavičky pro více příchozích, které přímo vybízejí k nějaké malé bohoslužbě. Kdo chce, může navštívit kapličku, pokleknout a pomodlit se. Dokonce je tu i menší socha Panny Marie, která se snad prý zjevuje v Medžugorje v Bosně. 
A co teprve ty výhledy do dalekého okolí, to je pastva pro oči. Je odsud pěkný výhled nejen na obec Klin, ale hlavně na celou Oravskou přehradu, Suchou horu a Roháče. Prý se dá při dobrém počasí dohlédnout až do polského Zakopaného, ale tam hledět nechci, tam jsem to už předevčírem viděl zblízka.

No prostě, kdo pojedete kolem, tady se určitě zastavte, toto místo stojí za návštěvu.

Tak a teď už bychom měli zase otočit zpět k domovu. Naposledy zamáváme Ježíšovi a pouštíme se z kopce dolů, do vesnice a dál jedeme přes Jablonku v Polsku směrem na Slovensko. Chvilku je to větší cesta a proto před Trstenou zahýbáme směrem na Vitanovou a přes Oravice jedeme zase po menších cestách, přes kopečky, louky a lesy. Před Liptovským Mikulášem se dívám, že máme ještě chvilku čas a tak povídám do mikrofonu:
„Ty Haničko, ještě máme chvíli čas, co kdybysme se zajeli podívat do Demanovských jeskyní?”
„A co tam budeme dělat, ty chceš jít do jeskyně? Vždyť tam zmrznem.”
„Ale to ne, jenom se tak projet, možná dojedem až na Chopok.”
„Aha. A polezem až nahoru?”
„Si magor?” odpovídám a zatáčím směr Demanovská dolina.

Cesta je tu pěkná, udržovaná a ani tu jezdí moc aut. Je vidět, že je to turistická oblast a tak je silnice lemována samými rezorty, hotely a wellnessy. Po levé straně míjíme Demanovskou ľadovou jaskyni, Demanovskou jaskyni slobody, Demanovskou dolinu a najednu HUP! a jsme na Chopku. Teda pod Chopkem, dojeli jsme až k zákazu vjezdu v lyžařském středisku Jasná. 
„Kde je ten Chopok?” ptám se, protože pro samé turisty, auta a zákazové značky nemám čas se rozhlížet.
„Co já vím, není to ten kopec tady vlevo?” ukazuje Hanka na obrovský hrb nedaleko od nás.
„Jo tento, aha a myslíš, že tam vede cesta?”
„Cesta asi ne, ale jezdí tam lanovka,” odpovídá Hanka a v jejím hlase slyším pobavený tón.
„No já bych na lanovku klidně šel,” lžu až se mi z helmy práší, „ale už je moc hodin a zima. Budeme to muset nechat na jindy.”

A tak jsme se aspoň pokochali pěkným výhledem na obrovský kopec a můžeme zase jet zpátky. Až budu jednou zase turista, projdeme si okolí pěšky a možná i nahlédneme do nějaké té jeskyně, ale teď, teď jsme tu na motorce a tak se pomalu kocháme krajinou cestou zpět, až do ubytování.

Dnes do termálního pramenu nejdu a asi toho ani nebudu litovat, narozdíl od návštěvy Štrbského plesa.

Najeto 241 km

Pátek 8.8.

Dnes se konečně po týdnu studeného počasí probouzíme do slunného dne a předpověď slibuje, že bude i teplo. Padlo proto rozhodnutí se aspoň trochu smočit v nádrži Liptovská Mara, nakonec kvůli tomu jsme sem původně jeli. Balíme plavky, ručník a sluneční brýle a kontrolujeme, jestli máme v mobilu povrzenou rezervaci na vyhlídkovou plavbu, kterou jsme si ještě včera stihli objednat cestou kolem kempu. No prostě jsem se jenom chtěl podívat aspoň z parkoviště, jak ten areál vypadá a podlehl jsem paní, co vyhlídkové plavby prodávala. Dlužno říct, že jí to nedalo ani moc práce.

Oblečem se, nasednem, nastartuju, vyjedu ven na ulici, abych nerušil okolí a...
Chacháááá, dneska jsem na psa vyzrál, protože jsem popojel o 2 baráky víc dopředu!

Po příjezdu na parkoviště u kempu Liptovská Mara parkujem za stánkem, kde jsme koupili tu vyhlídkovou plavbu, převlíkáme se do plavek a věci a boty schováváme do kufrů. Helmy se nám tam už nevejdou, ale paní, co nám prodala lístky má smůlu a jistě velice ráda nám je schová do stánku.
Bereme jenom foťák, kameru a jdeme. Já se docela těším, protože i když jsem tady už několikrát byl, nikdy jsem nejel na lodičce, samotného by mě to totiž asi nebavilo.

Vcházíme do areálu a hledáme přístavní molo. Asi jsme ho našli, loď tam ještě není a tak čekáme a mezitím sledujem, jak nějaký chrabrý junák s kloboukem na hlavě přitáhl na vodu nafukovací loďku, dal do ní psa a spolu vesele odpluli na výlet po vodní hladině. Pěkné.
Už se ale blíží i naše loď a tak jdeme blíž. Ale která je naše? Lodě jsou tu dvě a ještě k tomu, jako obvykle na takových místech, tu začala strašit skupinka ožralých maníků a s nimi bych teda na jednu loď nechtěl. Naštěstí došlo k zajímavému úkazu, který se mě samotnému nestává - skupinka českých opilců nastoupila na první loďku a druhá zůstala jen pro nás a světe div se, pro rodinu kapitána. No teda, takový komorní výlet jsem nečekal, sedám si teda pohodlně na lavici, zatímco se Hanka uvelebila v otočném křesle a můžeme vyrazit.

Plavba byla pěkná a klidná. Jeli jsme křížem krážem po nádrži, mrkli jsme na protější břeh, kam se nedá normálně dostat...
„A co tam teda dělají všichni ti rybáři, když se tam nedá dostat?” ptám se zvídavě lodivoda, který nám dělal i průvodce.
„No, rybáři mají svoje cestičky, které nikdo jiný nezná.”
Jo, pomyslím si, ti mají vždycky svoje cestičky. Nejlíp nějakým SUV až k vodě. Ale navenek jsem jenom pokýval hlavou, lodivod byl celkem milý pán a nechtěl jsem zbytečně prudit.

„Tady máte fotku okolních hor a můžete se rozhlídnout a zkusit je najít,” pravil lodivod a strčil nám do ruky panoramatický obrázek kopců kolem. 
Hmm, Smrekovica, Poľudnica, Krakova Hoľa, to mi nic neříká, Demanovská Hora, už pomalu přihořívá... Chopok! Ten znám, dívej Haničko!
U hráze se pomalu otáčíme dostáváme malou přednášku o tom, že stavba vodního díla byla zahájena v roce 1965 dokončena po deseti letech, v roce 1975. Že měla chránit města okolo Váhu před povodněmi a taky že je za hrází i vodní elektrárna se 4 turbínami. Zajímavé, na tu hráz se ještě musíme zajet podívat, než odsud odjedem.

„A tady máte druhý obrázek, s horama na druhé straně,” pravil opět lodivod a po obratu lodě nám vyměnil panoramatický obrázek s výhledem na druhou stranu hor. Na tomto obrázku byly Západné Tatry - Sivý vrch, Ostrá, Babky, Salatín a Vysoké Tatry.  Působivé, takový rozhled z jiného místa asi není, pochvaluju si výlet, když vtom se nad nás přiřítí letadlo.
„Kryj se!” volám na Hanku, celý zblblý televizní propagandou, „to budou Rusi!” a hledám, na kterou stranu mám skočit do vody a plavat ke břehu.
„Zachovejte klid,” slyším jako v mlze hluboký hlas lodivoda, „to je místní výletní letadlo. Organizuje výlety nad Marou, kdybyste chtěli, taky můžete letět.”
Chvíli nerozumím úplně přesně tomu, co říká, protože mě zachvátila panika, ve zprávách říkali zrovna včera cosi o tom, že jsme ve válce nebo co a tak jeden nikdy neví, co se stane. Ale tentokrát to dobře dopadlo, letadlo na námi přeletělo 2x a pak zmizelo někde v okolních stromech. Asi přistáli.

Po skončení naší dobrodružné plavby, vystoupení z lodi a slušných pozdravech s lodivodem a jeho rodinou - vida na nich lehké pobavení nad mým panickým výkonem - vyšli jsme na pláž, co sousedí s kempem. 
„Měli bysme se i okoupat, když už jsme tady,” říkám pomalu a přemýšlím, kolik má voda asi stupňů.
„Fakt jo? Vždyť v tom zmrznem,” říká Hanka a netváří se moc vstřícně.
„No dívám se, že ve vodě nikdo není, ale horší než ten termální pramen to snad nebude, co říkáš?”
„ No tak dobře, ale jenom jednou, víckrát tam nepolezu.”

Chvíli si teda lehnem na sluníčko, abysme se trochu ohřáli a poslechli si nějakou tu muziku. Nikdy jsem nepochopil, proč si lidi všude, i na pláž, tahají s sebou nějaké rádia, které potom pouští nahlas, aby otrávili co nejvíc lidí kolem sebe. I tady, pochopitelně, se našla dvojice mladých, dokonce kočka s velbloudem, kteří si rozložili stoličky, kydli do nich svá obézní těla, pustili si obrovské rádio s empétrojkama a začali pít pivo a zírat před sebe. Teda pardon, kočka s velbloudem, podle mě to byla holka s klukem, ale může se to ještě takto říkat? Nechtěl bych nikoho urazit....
„Jdeme do vody, už mě ten Eminem leze krkem,” říkám Hance.
”No tak asi jo, můžem to zkusit, ale jenom na chvíli.”
Obouvám si botky, co jsme si koupili k moři a jdu, zatím je to dobré, ještě tu není voda.
Už tu je voda, o Booože, to je ale ledovice.
„Ty ses zbláznil, tady zmrznu,” volá Hanka a opatrně jde do vody. A šup, už je tam celá.
No tak to teda ne, to já musím taky to je povinnost, přece nepůjdeme jenom tak bez koupání domů. To bysme toho mohli litovat jako... hádejte čeho. Přece výletu na Štrbské pleso.

A tak abysme toho teda nelitovali, nakonec jsme se zvládli vykoupat dvakrát, pokaždé sice jenom na pár minut, ale zvládli. Škoda, tentokrát nám do toho počasí trochu hodilo vidle a i když týden před tím byly horka, tento týden to úplně nevyšlo. A tak šup šup, z vody ven a jdeme se ještě podívat, jak to vypadá v kempu.

Kemp je v podstatě stejný, jak si ho pamatuju, jenom v něm ubylo stanů a přibylo karavanů a malé auta se nafoukly na velké, stejně jako lidi v nich. Ten blahobyt je prostě v těchto areálech strašně vidět. Co tu ale je nové jsou nějaké zvláštní stany, kterým se asi říká Glamp. Teda nevím, jestli je to správně, ale bylo to na těch stanech napsané a už kdysi dávno jsem od někoho slyšel výraz ”glampování”, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Já tady těm novým slovům a aktivitám už asi nerozumím, dřív se jezdilo stanovat, teď se jezdí glampovat, dřív se lidi nudili, teď prokrastinují, dřív byly děti zvídavé, dnes maji geneticky podmíněné neurovývojové poruchy a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho..
Ale zpátky ke stanům, vypadaly jako veliké rodinné stany s dřevěnou předsíní, bohužel byly všechny zavřené, takže jsem neviděl, jak to vypadá uvnitř. Já bych si představil dřevené palandy pěkně dvě a dvě nad sebou, ale kdoví, co dneska lidi k pobytu v kempu potřebují....

No nic, už jsme asi viděli všechno, je načase udělat poslední nostalgickou fotku a vydat se k domovu. Na parkovišti naštěstí paní ve stánku ještě byla, tak jsme si mohli vyzvednout helmy, trochu se obléct a vyrazit směrem k ubytování. Dneska už nebudeme nic dalšího vymýšlet, jsem z toho nicnedělání jakýsi unavený.

Najeto nějaký prd

 Sobota 9.8.

Dneska jedeme domů, už jako doopravdy. počasí vypadá dobře, škoda, že se nepůjdeme koupat, ale i doma máme nějaké povinnosti, třeba udělat si táborák a popít trochu plzeňského moku. A tak balíme věci, rveme je do kufrů a přemýšlíme, co můžeme vyhodit, protože se to tam prostě nevejde. No klasicky, při původním balení doma je totiž potřeba nechat aspoň čtvrtinu kufrů volných, protože ty věci cestou bobtnají, pravděpodobně vlivem klimatických změn.
Nakonec jsme to tam teda všechno nacpali a dokonce se tam vlezla i jedna plechovka piva navíc, která v originálním zábalu nebyla. No bomba.

Oblečem se, nasednem, zamáváme paní domácí, nastartuju, vyjedu ven na ulici, abych nerušil okolí a...
„Kde je pes?” ptám se smutně Hanky.
„Nevím, nikde ho nevidím, asi ho někde zavřeli.”
„To je škoda, chtěl jsem se s ním rozloučit podáním pracky.”

Nedá se nic dělat, vyjíždíme i bez rozloučení, ten pes mi bude chybět. Ale ne víc než návštěva víte čeho. No přece Štrb...
„Nech toho, stejně bys na to pleso nešel,” povídá Hanka.
Šmarjá, ona mi snad čte myšlenky nebo co.
„No nešel, máš pravdu, takže toho ani nemusíme litovat.”

Přidávám plyn a jedem. Bylo tu hezky, ty kopce kolem jenom tak nezapomenu. A cestou máme ještě dvě zastávky, chci se podívat na hráz Liptovské Mary a onen bodrý lodivod včera zmínil, že snad existuje i nějaká městská pláž, kde se nemusí platit vstupné do kempu a dá se tam taky složit tělo do vody. Zkusili jsme ji zadat do telefonu a budem doufat, že nás tam mapy dovedou.

No a fakt. Po příjezdu di Liptovského Mikuláše jsme se trochu pomotali městem, takže pro cizince asi nebude úplně jednoduché pláž najít, ale nakonec jsme ji našli, posledních pár desítek metrů bylo dokonce přímo značených na cedulích, jako ”Mestká pláž”. V podstatě je to na výjezdu z Liptovského Mikuláše směrem na Bešeňovou, ale z pohledu mapy je nutné jet pod Liptovskou Marou, tedy z její jižní strany. 
A jak to tam vypadalo?

No, na můj skromný vkus pěkně. Myslím, že to ještě není všechno a že se na pláži a okolí pořád ještě pracuje, ale mě se tam líbilo už teď, přiznám se, že hlavně to, že tam nebyli lidi. Příjezd byl po šotolinové silnici, což pro auta nepředstavuje problém a navíc, jak říkám, dělalo to na mě dojem, že se tam pořád pracuje, takže za dva roky už to místo nepoznáme. A navíc tam byla zastávka autobudu MHD!
Po kousku šotoliny nás přivítala závora s cedulí, jaká pravidla je třeba na pláži dodržovat a pak už nic, prostě jen pomalu se svažující pláž, posetá většími i menšími kameny a pískem, stejně jako v kempu, kde jsme byli včera. A jeden jediný stánek s občerstvením, dokonce i se záchodem (asi mobilním). Na břehu se válela jedna vylovená dřevěná loď jako dekorace a jeden člověk se slunečníkem. Jinak nic, vůbec nic, prostě parádní místo pro někoho, kdo nesnáší lidi.
Až zase někdy pojedu kolem, schválně se sem zajedu podívat, jak to bude vypadat za nějaký ten rok. Ale teď můžu jenom doporučit.

„Tak jsme to viděli a můžem jet domů,” povídá Hanka.
„Ale né, ještě nemůžem, ještě jsme chtěli vidět jednu věc,” povídám a potutelně se usmívám.
„Jestli začneš zase s tím Štrbským plesem...”
„Ale prd, hráz jsme chtěli vidět!”

No tak na hráz, to budeme muset jet zase z druhé strany nádrže. Vracíme se tedy zpět, jedeme zase přes Liptovský Trnovec, kolem parkoviště u kempu a pak zase směr Bešeňová. Proboha, to je nějaký pupek světa, že tama - tamtudy - vedou všechny cesty? No a pak už pěkně kolem vodní nádrže, říkal jsem, že pojedem až tak daleko, dokud se nám něco nebo někdo nepostaví do cesty.

„A jsme tu, dál to nejde,” povídám kus za Bobrovníkem, po tom, co jsme minuli i malý kostelík Panny Marie, o kterém nám včera také vyprávěl lodivod.
Do cesty se nám totiž postavila závora kousek od hráze, co závora, spíš brána to byla a s tou asi bojovat teda nebudeme.
„Já to postavím tady na kraj a jdeme se tam podívat pěšky,” říkám dopředu, protože Hanka ví, že když jezdíme na motorce, moc se mi v těch hadrech a botách chodit nechce. Tady ale udělám vyjímku.

A šli jsme, naštěstí jenom pár metrů. Hráz Liptovské Mary je zajímavá, ale asi tak nějak stejně, jako jiné podobné hráze. Jenomže k této hrázi mám citové pouto, protože si živě představuju ty osady, které se kvůli stavbě musely zatopit a citlivě vnímám osudy obyčejných lidí, kteří kvůli tomu přišli o střechy nad hlavou a v mnoha případech i o majetek, neřkuli i o holý život. 

Ale prd. Tato hráz se mi líbí, protože už jsem byl na Maře několikrát, ale nikdy mě nenapadlo se sem podívat. A taky proto, že máme za sebou poznávací plavbu. A taky proto, že jsem se chtěl podívat na tu elektrárnu. Tu jsem nakonec viděl, ale je to jenom taková malá stavba vražená do terénu, takže žádný divoký zážitek, ale pokud se najde někdo, koho tyto stavby baví, tady by se mu líbilo. A hlavně, zase tu nebyli žádní lidi, takže jsme mohli volně dýchat a uskočil jsem jenom jednou, před cyklistou, který se tu vzal asi z nebe.

„Tak jsme to viděli a můžem jet domů,” povídá Hanka.
„Tak ano, tentokrát už jsem asi opravdu viděli všechno a jedem,” odpovídám a nasazuju si helmu.
„Kama pojedem?” ptá se Hanka a čučí do mobilu.„Co já vím, myslím, že mám v navigaci nějakou trasu, přes Bešeňovou!! a Žilinu.”
„Takže podle televize?”
„Jo, pojedem podle televize, ale směr je asi jasný.”

A to je všechno, cesta domů byla sice zábavná, ale nic zvláštního se nestalo, když teda pominu kolonu, do které jsme se dostali, parkoviště, kde jsme kouřili a hledali objížďku, sprostá slova, která jsem musel použít, abych sebou nezačal vzteky nekontrolovatelně mlátit o zem, o třetinu delší cestu kvůli objížďce a další podobné radovánky. Ale to všechno k cestování patří, takže je to jak říkám - cesta zpět proběhla v pohodě, jako vždy, pěkně jsme se projeli a celí se vrátili domů.

Byl to pěkný výlet a jsem rád, že jsem ho mohl strávit s Haničkou.
A přístě, příště už na to Pleso zajdem.

Najeto 290 km
Celkem 1275 km

Robert

P.S.

Kdyby to někoho nedejbože zajímalo, v galerii je pár fotek.