locatoweb

Lufťáci na vsi - část 10. Zahradní domek

Autor: Robert
29. červen 2022
Zobrazení: 209

Pěkný papírový domeček.Každá zahrada by podle mě měla mít nějaký zahradní domek, kam by se daly uklidit konve, rýče, lopata, židle a spousta dalších drobných nesmyslů, které jsou na zahradě potřeba. Jenže... kde se takové domky berou, to si to každý staví sám nebo existují nějaké hotové? A jak se to staví? Jenom tak na zem nebo musí být nějaké základy? Zase jen otázky, samé otázky a řešení nikde. Musím sehnat někoho, kdo tomu rozumí.

 

A tak jednou večer, na zahrádce, u piva, začínám u kamarádů sondovat situaci.

„To je jednoduché, zabetonuješ patky, pak vztyčíš hranoly, nahoře to svážeš, uděláš střechu a pak už to jenom obložíš dřevem,” odpovídá mi v klidu jeden z nich, za souhlasného přikyvování ostatních.
Aha, to jsem si myslel. Tak začneme znovu, pěkně od začátku.
„Co jsou patky?” ptám se pomalu a očekávám všeobecný posměch. Nemýlil jsem se.
„No to vykopeš jámu a tu zaliješ betonem,” dostává se mi odpovědi za všeobecného veselí.
„Betonem? Aha, tak to je v pohodě,” snažím se nevypadat jak úplný debil, ale je mi to stejně málo platné, „ale betonovat na zahradě nic nechci.”
Betonoval bych rád, moc rád, ale vzhledem k tomu, že ani pořádně nevím, co je beton, skončili jsme se stavbou dřív, než jsme vůbec začali. A to už vůbec nezmiňuju ty další nápady jako okno, dveře anebo úplně super výraz ”ztracené bednění”. Nějak jsem doteď nepochopil, proč něco bednit, když se to nakonec ztratí. Ach jo... Tak tudy teda cesta nevede.

Po pár dalších dnech mi to nedalo a začal jsem gůglit (to je dnes prý moderní výraz pro vyhledávání na internetu). A hle, co jsem našel! Hotové zahradní domky, stačí jenom přijít, koupit a lopaty a rýče mají hned kde bydlet! Jenomže mě pořád nahlodávala myšlenka, že i takový hotový domek přece musí mít nějaké základy, těm patkám se teda asi nevyhnu.
Hledám dál a co nevidím - prý se takové domky dají postavit na jakési zemní vruty! To je zajímavá myšlenka, vemu pár vrutů, křížový šroubovák a zašroubuju je do země.

To bude nějaká blbost ne?

Ještě že ten Gůgl máme. Po lehčím pátrání a jedné probdělé noci, kdy se mi zdálo, že jsem na zahradě zašrouboval asi padesát vrutů do hlíny a pořád jsem nepochopil, jak tam bude domek stát, jsem konečně narazil na video o stavbě plotu na zemních vrutech. Aha, tak to jóó, to jsou trochu jiné vruty, než ty, co jsem doposud viděl, taky jsou poněkud větší a křížový šroubovák si sice vzít můžu, ale maximálně na to, abych s ním spáchal špatné a velmi bolestivé harakiri, protože k ničemu jinému by mi v tomto případě nebyl. Princip vrutu sice zůstal zachován, ale mají tak půl metru a rvou se do země železnou trubkou.

„Sláva,” zajásal jsem doma jednou večer, až Hanka mylně nabyla dojmu, že se ze mě opět stal na chvíli chlap a začala chystat hnízdečko lásky.
„Co to...?” sledoval jsem ji nechápavě, až mi to došlo, „ale to né, jenom jsem našel řešení místo těch patek.”
„Aha,” pokývala hlavou smutně a zadívala se na mě pohledem dítěte, kterému právě spadly hračky do kanálu.
„A jaké to je?”
„Zemní vruty,” povídám vítězoslavně, „postavíme domek na vruty. Bez betonu.”

Všechno se najednou zdálo být hrozně jednoduché a zbývalo jenom nějaký ten domek sehnat. Obrázky na internetu jsou sice pěkné, takových domků a chatiček se prodává spousta, ale přece jenom povědomí o velikosti a prostornosti domku z nich nezískáte. A tak jsme vzali motorku a začali výletovat, sem tam, sem tam... až jsme konečně narazili na firmu, které vypadala seriózně a pár domků měli i postavených.

I jali jsme se je procházet, předsudků a zkušeností mnoho nemaje. 

Jeden se nám zalíbil, vypadal pěkně a i ten prostor se mi zdál dostatečný, na pár těch zahradnických rýčů, motyčku a lopatičku. S odstupem času už vím, že jsme mohli ten domek koupit větší, poněvadž když už se to staví, na nějakém metru zase tak nesejde. Ale tehdy jsme byli mladí, zkušenosti žádné a v hlavě jen sny o společné zářné budoucnosti zalité sluncem, s vidinou toho, jak sedíme před domkem, držíme se za ruce, nebe je modré a kolem poletují krásní barevní ptáčci, kteří se zobáčkama dotýkají rosy na zelených listech okolních stromů a něžně cvrlikají svoji písničku na oslavu života a přírody.
Prostě žádné zkurvené vosy a sršni, chápete, žádní černí chrobáci, co padají do piva a člověk je omylem polkne, žádné bučení krav a řvaní okolních kohoutů a blbých ptáků po ránu, žádný štěkot asi milionu psů, žádní různobarevní mravenci, způsobující opuchliny velké jako pěst čtyřletého dítěte, ani přemnožená klíšťata plná boreliózy a zánětu mozku, číhající na každém stéble trávy, ani všudypřítomné malé mušky, které štípou jak když kousne liška a rozškrábané krvavé boláky po nich zůstávají týden, vůbec nic takového. Opravdu. 

A tak jsme ten domek objednali.

Pochopitelně jsme ho objednali ”all inclusive”, tedy skoro se vším, kromě střešních šindelů, protože přece „na střechu takového chcípáka stačí ten térák, co je v základu,” pronesl jsem v prodejně světácky. Ano, měl jsem věnovat více pozornosti škodolibému úšklebku paní, co nám domek prodávala, ale bylo horko, nebyl čas a navíc, mě přece nebude nějaká baba radit, jaký mám vybrat domek, no ne? A hlavně střechu, to je přece jasné, je to zahradní domek, stačí základ, jednoduché.
No a prý se ozvou, jak bude k dodání, musíme jenom vybrat místo, které bude rovné.

Copak o to, místo by bylo, v levém rohu zahrady, tam jak býval ten kořen ořechu, co jsem při jeho kopání propadl depresi a nebýt pomoci Hanky s páčidlem, nikdy bych se z ní už nedostal a po zbytek života jenom bloudil jako tělo bez duše mezi tímto světem a záhrobím. Jak říkám, místo by bylo, jenom mi nějak nebylo jasné, jak tam budou držet ty vruty, když tam ještě nedávno byl kráter, jak po výbuchu granátu. Ale nakonec, máme to objednané i se základem, ať si firma poradí.

Netrvalo to ani měsíc a před zahradou zastavuje dodávka.
„Brej dén, tak sme tady s tím mlíkem, paninko!” volá zpoza volantu jakýsi borec, „kolik ho budete chtít?”
Cože to? Jo aha, „do družstva musíte zahnout až další odbočku,” volám nahlas, abych překřičel řev jakési metalové odrhovačky, řvoucí z rádia.
„Co? Kolik?” křičí na mě z kabiny dodávky borec. „Jo aha, už rozumím, tak sorry paninko, došlo k mejlce, nasle!” a sešlápne plyn až na podlahu, za což jsem mu vděčný, protože v nastalém oblaku prachu na mě chvíli nelezou mouchy.
Dál ani nepřemýšlím, co to mělo znamenat, protože jsem přece na vsi a ta nás umí překvapovat často a neustále.

Po pár dalších dnech zastavuje u brány další dodávka.
„Dobrý den, vezu ten domek, jsem tady správně?”
„Ale ano, vítejte!” radostně rozevírám doširoka náruč a samou radostí z toho, že konečně budeme mít kýžený přístřešek, běžím k autu, že chlapíka obejmu a... v dalším okamžiku padám se zkrvaveným obličejem k zemi.
Brána. „Kdo sem kurva dal tu bránu,” povídám plačtivě, i když odpověď znám sám.
„Ta je tu odjakživa,” odpovídá Hanka a otevírá ji, aby mohl chlapík nacouvat dovnitř, „jdi se umýt a tvař se, že se nic nestalo,” šeptne mi ještě honem a už ukazuje chlapíkovi, kam zajet.

Zakryl jsem si tedy rudý ksicht rukama a odploužil se bokem, k hadici s vodou, kde jsem si jej začal umývat tiše mumlaje nadávky na celý svět. To nám to pěkně začíná, ještě se ani nezačalo vykládat a já už jsem vyřazen z boje, honí se mi hlavou, zatímco chlapík otevřel dodávku, vytáhl obrovskou elektrocentrálu a na mé zavolání „my tu elekřinu máme!” jen suše odpověděl, „já jsem soběstačný!” a začal vytahovat balíky se dřevem. Nutno říct, že fungoval jak panáček Duracell, asi přijel plně nabitý, protože pobíhal kolem auta jak kybernetická myška a za pár minut bylo všechno venku.

„Kam to chcete?”
„Sem, jak je ta rovina,” odpovídám mu a otírám si obličej ručníkem, který asi pak budeme muset vyhodit.
„Dobře, tak uděláme základ,” odvětí chlapík a otevírá krabici s vruty, „začneme tady.” 
Skloní se a zavrtá první vrut.
„A druhý dáme sem,” zastrčí vrut do bývalého kráteru a propadne se tam až po loket.
„Hmm,” nenechá se vyvést z míry, „tady je to nějaké měkké,” mumlá a otírá si hlínu z ruky, „dáme delší vrut,” a vytahuje z krabice cosi, co vypadá jak dělostřelecký granát.
No vida, tak to asi půjde vyřešit, pomyslím si a se zájmem ho sleduju, jak zavrtává ten granát do země. Asi v polovině si bere na pomoc tyč.
„Už to jde hůř,” mumlá, dvakrát zatočí a zasekne se, „bude to chtít něco většího.” Jde k hromadě dřeva a vybírá nějaký tlustý hranol, který strká do vrutu, zapírá se do něj a začíná chodit v kruhu, jako nevolník v okovech. Kupodivu se mu to daří, zjevně už to někdy dělal.
„Kde jste se naučil dělat takové základy a stavět domky?” ptám se se zájmem.
„Na Jůtůbu, tam je všechno,” odvětí lakonicky a zatlačí na vrut. Naštěstí vůbec netuší, že touto větou dost podkopal moji víru ve šťastné dokončení stavby.
„Tak, teď složíme základy,” povídá, vkládá do vrutů hranoly a vytahuje další vruty, tentokrát do dřeva. Božínku, pomyslím si, tak velký vrut jsem ještě neviděl a nedůvěřivě ho sleduju, jak je bez předvrtání akučkem hrne do hranolů.
„To by bylo, ” podívá se zálibně na svoje dílo a měří úhlopříčky, ”a dokonce je to i rovně.”

A teď už to šlo ráz na ráz. Palubky do sebe zapadaly jedna báseň, předek, bok, zadek, ani jsem mu je nestačil podávat.
„Stavba domku sice nebyla v plánu, ale mám trochu času, tak vám s tím pomůžu,” povídá bodrý chlapík a pořád běhá sem a tam, „ještě trochu přiříznu dveře, s tím byste měli problém.”
Pochopitelně mu nijak nebráním a v němém úžasu sleduju ten koncert.
Najednou stěny stojí, ještě okno a... „víc už nestihnu,” povídá chlapík a běhá dál, akorát teď už nestaví, ale uklízí.
„To je škoda,” snažím se ho poprosit, jestli by ještě neudělal střechu, protože vidím, jak se nebe změnilo na černé a vypadá to, že bude brzo pršet.
„Je, ale já musím, mám povinnosti jinde,” bohužel odpovídá chlapík, balí věci, skládá je do auta a s prvními kapkami deště odjíždí.

Co teď budeme dělat?

„Plachtu, dejte na to plachtu, rychle, ať vám to nezmokne!” volá na nás soused přes plot.
„Copak o to, já bych tam plachtu dal, ale kde ji mám vzít?”
„No kde, tady ji přece nesu,” odpovídá Václav a podává plachtu. Je to borec, na poslední chvíli v začínajícím dešti se nám podařilo domek zakrýt, tak snad do zítřka neshnije.

Další den, po dešti, který jsme jako zázrakem přečkali ve zdraví a nikdo neumřel, jsme s Hankou domek dostavěli, tedy až na střechu, kterou bych sám nezvládl a se kterou mi přišel pomoct kamarád. Poté, co jsme natloukli palubky na střechu, vzal roli toho ”téráku”, co jsem nechal koupit, kousek rozbalil a začal se na celé kolo od srdce smát. Pomalu ve mně začalo hlodat pochopení toho škodolibého úšklebku od paní, co nám prodávala domek - že by něco nebylo v pořádku?
„Toto mám dávat na střechu? K čemu to tam bude? Dyť je to jak papír, to vydrží tak čtrnáct dní,” vykřikoval mezi záchvaty smíchu kamarád.
Neuměl jsem mu odpovědět. Jiná možnost momentálně nebyla a střešním krytinám opravdu nerozumím, s tímto odvětvím jsem ještě neměl tu čest. Začal jsem cítíit, jak se mi loudí slabost do nohou a začínám propadat depresi. To jako nebudeme mít střechu? To nám do toho domku bude už pořád pršet? To asi za chvilku opravdu shnije, co teď budeme dělat? 

Opřel jsem se o kmen a začal usedavě plakat. Ramena se mi třásly a po tvářích se koulely slzy jako hráchy, zatímco mezi jednotlivými vzlyky jsem vydával hekavé zvuky. 
„Promiň... Haničko... selhal jsem... domek nebude... peníze v prdeli...”
Po chvíli se mi podlomily kolena a svalil jsem se do trávy, kde jsem se schoulil do klubíčka, hlavu schoval do dlaní a dělal jsem, že tam nejsem.
„Dejte mi všichni pokoj, já už nikdy nic nechci řešit, snaha byla, ale nerozumím tomu, prostě nerozumím...”

„Hele,” slyším jakoby zdálky kamarádův hlas, „ono to tam dát půjde, jenom si budeš muset co nejdřív sehnat někoho, kdo to dodělá nebo tam dá nějakou lepší krytinu. Chvíli to snad vydrží.”
Slyším jeho hlas, rozpoznávám jednotlivá slova, ale smyslu nerozumím. Ale zaznamenávám, že někde v dáli se ozývají zvuky, jakoby někdo tloukl palicí po hlavě jelena. Co to?
„Zdá se, že to drží,” slyším zase kamaráda.
Pomalu se na zemi narovnám a natočím hlavu a snažím se pochopit, co se to kolem mě děje. Vidím Hanku, jak stojí, ruce v bok a cosi drmolí, ale nerozumím jí. Vidím domek, žebřík, kamaráda na střeše a kladivo v jeho ruce. Už je to tady, budeme spát, kladivo nás uspí, sláva, já už ležím a čekám...
„Ještě druhou půlku a bude to,” volá na mě karád a zatluče další hřebík, „akorát je tu vedro.”

A jak řekl, tak také bylo. Střecha vypadala opravdu moc pěkně, takhle bych to já sám nikdy neudělal. Zbývalo domek natřít nějakou strašně drahou barvou, ale toho úkolu se na jedničku zhostila Hanka.

Další den vstanu a hned po probuzení nelením a běžím se podívat na náš nový domek. Radostně otevřu dveře, udělám krok a propadnu se do díry mezi trámy, div, že jsem si nezlomil nohu. Opravdu nezlomil? Je v nějaké nepřirozené poloze a cítím ostrou bolest, to by ještě tak chybělo, abych si tady na konci světa zlomil nohu... 
Pomalu ji vytahuju zpoza trámu a zkoumám začínající podlitinu.
„Co tam zase děláš, ještě tam nejsou podlahy,” volá na mě Hanka, držíc v ruce čerstvě uvařenou ranní kávu.
„Já jsem si říkal, jakto, že nám zbyla taková hromada dřeva,” snažím se nedat na sobě nic zdát a pomalu se soukám z domku. Jedna noha sem, druhá tam, kurva, ááá, teď jsem navíc vyvrátil na záda rovnou do díry. Bože, připadám si jak převrácený chrobák, mávám rukama a nohama, ale nevzdávám se. Druhý pokus už musí vyjít, pomůžem si rukama, jo, takhle, šup a už jsem venku.
„Ty něco trénuješ?” ptá se Hanka a udiveně na mě zírá, jak se válím v trávě před domkem.
„Jasně,” heknu bolestí,” parakotoul přes překážky, to je po ránu to nejlepší, co můžeš pro zdraví udělat. Vole.”

„Tak jsem tady na tu podlahu,” slyším, jak od branky volá Honza, kterého jsem přemluvil, aby mi někdy přišel pomoct, „ukaž, co to tu máte,” jde k domku a otevírá dveře.
„To je pěkná papírová stavba,” obhlíží domek zevnitř, „a co je tam dole za důlek v té hlíně?”
„To nic, asi jsem to špatně rozhrabal,” odpovídám potichu a otírám si prdel od hlíny.
„No tak se na to vrhnem,” neztrácí Honza čas, vytahuje kladivo, druhé podává mě (i když nevím na co), kleká si dovnitř na trámky (jak to sakra dělá, že tam nespadne?), bere hřebíky a volá: „Podávej!”

Zbytek už byl jenom koncert, takové pěkné One man show, i když občas se dostalo i na mě a asi 5 hřebíků jsem přitloukl i já a jsem na ně patřičně hrdý. Vím přesně, které to byly, protože všechny byly mimo řadu, kterou tloukl Honza a dva z nich se pěkně ohnuly. Ale jsou moje!

Za dvě hodiny bylo hotovo a domek byl kompletní. Teprve teď jsme si ho mohli konečně prohlédnout v plné kráse, jak tam majestátně stojí, zalitý letním sluncem a září do okolí, ty natřené palubky, ta dvoutýdenní střecha, okno, co nejde otevřít, dveře, které už začaly povážlivě klesat na pravou stranu, ty trámové základy na zemních vrutech, prostě dokonalé dílo. Naše první.

„A teď to bude chtít ještě klempíře, aby dodělal tu střechu,” povídá Honza.

A je to tu zase, slabost v nohou, třes rukou, počínající deprese. Cítím, jak se mi hrnou slzy do očí.
Tohle nikdy neskončí, nikdy....