Zahrada je super věc, člověk si udělá oheň, dá si nějaké to pivko a dokud svítí sluníčko, může mezi těmi stromy a větvemi kličkovat. Jenomže když se setmí a přibyde piveček, z kličkování se stává docela adrenalinový zážitek, mnohdy doprovázený tupými údery, zvukem lámaných větví, kostí a lebek. A to nemluvím o sečení trávy - kdo se má těm větvím pořád vyhýbat?

„Možná bychom se mohli trochu podívat na ty stromy, co tu máme," říkám jakoby mimochodem jedno odpoledne Hance.
„Nene, nic se kácet nebude, já mám stromy ráda."
A máš, to, vole, budeš se v nich muset naučit chodit.
„No ale ony některé nejsou úplně zdravé," nenechám se odbýt, „a doma v garáži máš přece nějakou starou motorovou pilu, ta by se měla vyzkoušet."
„Ty jako chceš řezat motorovou pilou? MOTOROVOU PILOU?"
„A proč by ne, s tou jsem už kdysi řezal, to bude v pohodě," povídám klidně a v mysli oprašuju 25 let starou vzpomínku na to, jak jsem jednou stál docela blízko maníka, který s pilou řezal dřevo do kamen, „to se nezapomíná."
„No fajn, tak já se na ně teda podívám, " říká nakonec Hanka a obchází stromy.

Tiše sedím a ani nedutám, jenom zdálky pozoruju svoji milou, jak beze slova obchází stromy a okem zkušeného mičurina prohlíží větve.
„Tady ten je suchý," slyším konečně první verdikt. No sláva, o jednu překážku míň, „tady ten taky. Jo a tento, ten vypadá, že taky, ukaž," a ulamuje kousky větví, „no tak ten taky."
No vida, to jsme konečně zase o kus blíž mému vysněnému betonovému povrchu. No co, taková zahrada vylitá betonem, není to krása? Žádný hmyz, nezpůsobuje to alergie, po důkladném ošetření chemikáliemi by tam ani nebyla klíšťata a v létě by byl betónek krásně vyhřátý.
„To je škoda," říkám nahlas, „tolik pěkných stromečků budeme muset pokácet..."

Další víkend jsme přivezli pilu. Nene, nebude se opakovat boj s křoviňákem, náhodou vím, jak se startuje pila, musíte namačkat benzín a pak zuřivě tahat za šlauch. A pak, po desátém pokusu, když to nechytá, zapnout sytič. Tím to zřejmě přechlastáte a tak je potřeba po dalších deseti pokusech sytič vypnout a pořád tahat za šlauch. Někde kolem třicátého pokusu, jak to chytne, je potřeba se důležitě narovnat, zatáhnout břicho, nadhodit si zlatý řetěz na krku a světácky poznamenat: „Je vidět, že ta pila dlouho ležela."

Vydávám se směrem k prvnímu stromu, chytám pilu a zkušeně přidávám plyn. Hééééééén, hééééén, zvedám pilu nahoru a řežu větev, no vida, žádný problém, větev padá na k zemi, Hance na hlavu. 
„Pozóóór!" volám na ni a s roztočenou pilou se jí vrhám na pomoc.
„To nic, dobré!" volá Hanka a snaží se uniknout před zuřivým svistem řetězu.
Naštěstí se jí tentokrát podařilo uhnout a tak můžu směle přikročit ke složité operaci, tedy uříznutí druhé větve.

Pevně svírám pilu, zatahuju břicho, rozkročím se a v obličeji se mi objeví soustředěně napjatá grimasa.
„Co ti je?" křičí Hanka do rachotu motorové pily.
„Co?" neslyším a nakročím směrem k ní.
„Co s tebou je?"
„Jo aha, nic, soustředím se," křičím směrem k ní a zvedám pilu, která jen lehce přičísne Hance účes.
Dávej bacha, pomyslím si a zakousnu řetěz do větve. Obrovský proud pilin mi okamžitě oslepí oči a já se snažím ze všech sil držet pilu na stejném místě, abych zase něco nezpůsobil.
„Nic nevidím!" křičím na Hanku.
„Cože?"
„Nic nevidím!!"
"Cože? Nic neslyším!"

No nic, je načase si odpočinout a zvážit další postup. Opatrně poslepu sundávám pilu a přitom se snažím nepořezat sebe ani Hanku, což se mi nakonec podařilo. Vypínám ji a v nastalém tichu uspořádáváme rodinnou poradu. A přichází rozuzlení: Stromy nebudem řezat celé, ořežeme jenom ty nejmenší větve a na ty větší větve a kmeny si někoho najmeme, nebo to tady skončí Vesnickým masakrem motorovou pilou.
„Nojo, ale když si budeme najímat lidi, nikdy se to nenaučím," brumlám si pro sebe pod vousy, „měli bysme to zkusit sami."
„No tak to je na tobě, aby ses to naučil, vždyť na tom přece nic moc není."
Hmm, a najednou má Hanka uši jak slon a slyší i mé brumlání. Zajímavé.

Co vám budu povídat, po pár dalších minutách jsem se chopil pily znovu a tentokrát se pořádně soustředil. A světe div se, ono na tom řezání opravdu nic tak světoborného není, teda pokud se bavíme jenom o řezání větví a malých kmenů a je nám jedno, že to neřežeme rovně. A tak se pila postupně zakusovala do dalších a dalších větví a stromů, až... až... Co až?

Až zdechla.
Ta pila, samozřejmě.

No byl to už starší kus a tak nevydržela nápor mých mocných paží a zdechla. Dnes, po těch zkušenostech už vím, že jenom došel benzín, tehdy jsem byl ale nováček, motorový zelenáč, maník, co mu ještě hoří vajgl na bráně a tak jsem myslel, že odešla do nebíčka pro vysloužilé motorové pilečky a je tam spokojeně obklopená pilami všech barev, ras a pohlaví.
Ale co, nakonec je pořezané všechno, co jsme pro letošní rok chtěli.

Zbývá to už jenom všechno spálit.

A tak zveme lidi, rozděláváme ohně, opékáme buřty a jsme spokojení, protože toto je přece ten důvod, proč zahradu máme.

Po několika akcích, kdy nám pár lidí pomohlo všechny ty pořezané větve polámat a spálit, po večerech strávených u ohníčku s myšlenkami na zářnou budoucnost, po tajemném zírání do plamenů uprostřed noci a v neposlední řadě po mnoha vypitých pivech a vykouřených cigaretách jsme si řekli, že roční období je neúprosné a museli jsme si přiznat, že na sezení u ohně je už v prosinci fakt zima.

Pro letošní rok se budeme muset se zahradou rozloučit, zimu přečkat v paneláku a na jaře zase vyrazit v plné síle mezi ty zvířata, hmyz, stromy, trávu... a vyhrabat ohniště. 

Nechť se zase potkáme.

• Trávu sekat umíme. Trávu sekat umíme.
• Je tu hezky. Je tu hezky.
• Ovocný sad. Ovocný sad.
• Kamarádi pomáhají. Kamarádi pomáhají.
• Nestát! Makat! Nestát! Makat!
• Pracují jen ženy. Pracují jen ženy.
• Motorkáři přijeli. Motorkáři přijeli.
• Nepomlouvat! Nepomlouvat!
• Fakt držím pilu! Fakt držím pilu!
• Pěkně to nachystáme. Pěkně to nachystáme.
• Je to správně? Je to správně?
• Tak to zapálíme Tak to zapálíme
• Nasekáme další větve. Nasekáme další větve.
• Nějak to čadí. Nějak to čadí.
• Spokojenost. Spokojenost.
• Noste dřevo! Noste dřevo!
• Klobásku nařezat! Klobásku nařezat!
• Nějaká duchařina. Nějaká duchařina.
• Jdeme hledět. Jdeme hledět.
• Přilož, je zima! Přilož, je zima!
•