Tak jsme se po kruté zimě, jakou svět neviděl, konečně vykopali z těch vyhřátých bytů na sídlišti a zajeli se podívat na zahradu. Všechno dobré, jenom, jak se tak rozhlížím, budem tady muset trochu uklidit, tam vidím uschlý strom, tam zase v koutě je nějaká hromada bordelu, tam zase jáma... A kde je vlastně ohniště?
Nastal opět čas dovolených a stejně jako loni, i letos ovlivněný dobou covidu, příkazů, zákazů, testování a dalších šaškáren. Znovu nás tato doba přinutila k výběru země, kterou sice nemusíme úplně vidět, ale nenabízí se nám moc dalších možností, kam se bez potíží podívat. V Bulharsku u moře jsme ještě nebyli, a tak když jsme zjistili, že tam nepanují žádná omezení vstupu, vybrali jsme ho jako cíl našeho dovolenkového výletu.
Tak i v mém pokročilejším věku jsem podlehl tlaku okolí, reklam a touze po aspoň trochu kvalitním poslechu muziky. Poté, co jsem začal používat Spotify a trochu opadlo prvotní nadšení z toho, že zase můžu poslouchat hudbu mého mládí, poté, co jsem se dostatečně nabažil skupin jako Modern Talking, A-HA, Bad Boys Blue, Yazoo, Depeche Mode, OK Band a dalších, začal jsem si říkat, že bych ty dráty, co mně všude zavazí, mohl vyměnit za něco jiného.
Letos jsme se rozhodli podívat do Bulharska. Důvodů k tomu bylo několik, hlavní byl ten, že při vstupu bulhaři nepožadovali žádnou šaškárnu s testama. To se bohužel pár ní před odjezdem změnilo, ale protože už máme vše vymyšlené, i my naskočíme na vlnu takzvané pandemie, necháme se otestovat a vyrazíme.
Zahrada je super věc, člověk si udělá oheň, dá si nějaké to pivko a dokud svítí sluníčko, může mezi těmi stromy a větvemi kličkovat. Jenomže když se setmí a přibyde piveček, z kličkování se stává docela adrenalinový zážitek, mnohdy doprovázený tupými údery, zvukem lámaných větví, kostí a lebek. A to nemluvím o sečení trávy - kdo se má těm větvím pořád vyhýbat?