Tak snad konečně uvidíme Praděd

Autor: Hana
15. říjen 2016
Zobrazení: 308

PradědJe už sice konec září a na teplotách je to znát, ale nám se stále nějak nechce ukončit letní sezónu a vyjíždíme na motorce. Konec konců, sluníčko ještě hřeje, tak proč se ještě někam nepodívat.
Původní nápad byla Osvětim, kde jsme už letos byli, ale stihli jsme navštívit jen jeden tábor. Jak se podrobným zkoumáním ukázalo, prohlídka druhého tábora není tak jednoduchá, jak jsme si mysleli. Vstup pouze s průvodcem, v určitý čas, komentář pouze v cizím jazyce.

Necháme to tedy na jindy a volíme cestu do českých hor, na Praděd. Tam jsme taky byli někdy minulý rok. Ale skončili jsme dole u závory, protože pán u okýnka nebyl zrovna ochotný podávat nějaké bližší informace. Asi měl špatný den. To se stává.

Mocný jezdec jede tmou, prodírá se temnotou....Domluvili jsme se kamarádem Petrem a vydali se na cestu s předsevzetím, že to zkusíme a tentokrát se na ten bájný Praděd podíváme.

Sraz na benzínce, v 10 hodin. Po drobných servisních úkonech, jako dolití oleje, seřízení světel a přitáhnutí tlumičů, jsme v 10:45 vyrazili, směr Holešov – Přerov – Olomouc – Bruntál – Karlova studánka. Počasí jako malované, sluníčko svítí a je celkem teplo a my si plánujeme, jak na Pradědu uvidíme krásnou vyhlídku.

Závora u vjezdu k PraděduTy máš ale pěknou motorku... Co to je za model?Přijíždíme k závoře a jdu se zeptat, jak to tedy s tím vjezdem je. Dnes je tady někdo jiný a pán v budce mi ochotně sděluje informace, že průjezd nahoru je zpoplatněný stokorunou na motorku, projíždí se kyvadlově v celou nahoru o půl dolů. Dojedeme do turistického místa Ovčárna a odsud je to pěší cestou k Pradědu cca 3,5 km. „Pokud nemáte pořádné boty a teplé oblečení, ani tam nechoďte.“ Dává mi pán za okýnkem dobrou radu.

Netuší, že už v tu chvíli se naše nadšení, vidět Praděd, pomalu vytrácí. Počítali jsme s nějakou trasou pěšky, ale tři a půl kilometru jen tam? A tři a půl zpátky? To teda ne. Tak to zkusíme aspoň na Ovčárnu. Když už jsme tady, přece zase nepojedeme pryč.

Záchytné parkoviště. Odtud už jedině pěšky.Projíždíme závorou a stoupáme nahoru. Sluníčko se nějak ztrácí za mraky a ochlazuje se. „Tak a vyjedeme nahoru a ještě bude pršet,“ prohlásí Robert optimisticky do sluchátek. Bezva, pomyslím si. Jako by toho letos nebylo dost. Teplota stále klesá a mraky se valí po nebi. Mezi stromy už vidím vrcholky hor a taky Praděd. No, vidím, ve skutečnosti je to kopec a jeho vrcholek se ztrácí někde v mlze. To nevypadá na krásný výhled. K tomu se přidává silný vítr.

Skoro!Přijíždíme na parkoviště plné lidí, aut a autobusů. Parkujeme a okamžitě vnímáme podstatné ochlazení. Pod námi turistické centrum, nad námi Praděd zahalený do mlhy. Procházíme kolem lidí s batohy na zádech a turistickými hůlkami v ruce, mířící na pěší trasu k Pradědu. Když vidíme ten kopec před námi, raději volíme restauraci, kde si dáme něco na zahřátí.

U hrníčku horké česnekové polévky se navzájem ujišťujeme v tom, že jít nahoru, by byl holý nesmysl, že tady je toho taky spousta k vidění a překonali jsme od minula další úsek do hor. To stačí, ne? A tak venku, za silného větru děláme pár fotek. Mlha na vrcholcích se chvílemi rozestupuje a v jednom okamžiku dokonce vidíme vrcholek Pradědu. Ještě koupit nálepky a můžeme se vydat na cestu dolů.

No... já jsem chtěl jít na ten kopec, v tom severáku, fakt, vážně, věřte mi. Ale ostatní mě drželi, seč jim síly stačily, prosili mě, táhli zpět, házeli po mně kamení... A tak jsem tedy rezignoval a souhlasil, že až k tomu vysílači teda jít nemusíme, že to úplně stačí tady na parkovišti. A stačilo. Cestou dolů jsem musel zapnout vyhřívání všeho možného a mluvit jsem začal až dole, až jsem vyplivnul všechny ledové kostky a rampouchy.

Glóóóbus! Teda vlastně... stožááááár!Pod kopcem je výrazně tepleji. Petr nás vede jinou cestou a my, tedy spíše já, mám možnost sledovat krásnou přírodu Jeseníků. Tak dost kochání a zpátky do civilizace.

Vracíme se domů s pocitem, že jsme příjemně využili jeden z posledních teplých dnů k výletu. Už jich moc nebude. Ale až zase vysvitne sluníčko, třeba ještě zvládneme jednu cestu jen tak, někde po okolí. Jako dnes. Najeli jsme nějakých 300 kilometrů. Po letošním výletu na sever, nás taková nepatrná vzdálenost nerozhází. Třeba to letos ještě někam vyjde.