locatoweb

Lufťáci na vsi - část 6. Kořeny musí ven!

Autor: Robert
30. březen 2022
Zobrazení: 151

Ohniště jsme po zimě našli. Hurá!Tak jsme se po kruté zimě, jakou svět neviděl, konečně vykopali z těch vyhřátých bytů na sídlišti a zajeli se podívat na zahradu. Všechno dobré, jenom, jak se tak rozhlížím, budem tady muset trochu uklidit, tam vidím uschlý strom, tam zase v koutě je nějaká hromada bordelu, tam zase jáma... A kde je vlastně ohniště?

 

„Ohniště bude asi tam, kde bylo minulý rok,” volá na mě Hanka a nějak divně se usmívá.
„Dyť vím, nejsem debil,” odpovídám a vydávám se hledat pivo. Ale né, ohniště jsem přece chtěl... tak to bude někde tady. 
„A pivo mám kde?”
„No jestli sis ho nevzal, tak v autě přece.”
Dyť vím, nejsem debil, pomyslím si a jdu do stodoly.
„Ještě bysme se měli podívat, jestli máme ve stodole ten samý bordel, co loni.”
„A kam by se asi poděl?” říká Hanka a zase se divně usmívá.
Nojo, má pravdu, že by nám někdo vykradl ze stodoly nepořádek, asi nepřichází v úvahu.
„A pivo mám kde?”

No, dost už bylo piva, teď se musíme bavit o vážných věcech.

„Navrhuju, že si uděláme oheň a já si dám pivo,” začínám zcela vážně.
„Tady ten strom je úplně suchý a tady ten taky,” mluví Hanka úplně zcesty. Ale i tak začínám chápat, že má zřejmě nějaké nekalé postranní úmysly.
„Měl by se pokácet.”
A je to venku! Měl by se! No to víš, že by se měl, ale kdopak to asi udělá?
„No a tam v tom rohu, jak je ten kompost nebo co, to by se taky mohlo dát dopořádku.”
Mohlo, já jsem pro. A rád se na to budu dívat, až se to bude do toho pořádku dávat.
„No a tam, ten kořen...”
Stačí, jdu si dát pivo.

No co vám budu povídat, nakonec jsme se domluvili, že zkusíme tak nějak pomalu a opatrně dát tu zahradu, co jsme loni koupili, dohromady. Ale žádný stres, ohniště máme, pivo taky a dokonce při pohledu do stodoly máme i dost dřeva na oheň, takže myslím, že letos jsme v pohodě.

Začneme se stromy.

Ono se řekne pokácet, ale při bližším zkoumání pohledem panelákového povaleče jsem zjistil, že se budou muset stromy nejdříve ořezat a potom ještě pokácet kmen. Chápete, co je s tím práce? Ne? Tak to jsme dva, tři, čtyři, pět...
No ale jakousi zkušenost už mám z loňska, beru tedy pilu, zkušeně ji startuju, zvedám nad hlavu a... ale jo, tentokrát jo, říznul jsem větev jak malinu. A potom druhou, třetí, čtvrtou, pátou... A tak dále, až nakonec opravdu zůstal jenom holý kmen. 
„A co s ním teď budeme dělat?” ptám se Hanky a smutně stojím u pahýlu.
„No to nevím, můžem ho zaříznout pod zem a zasypat hlínou. Anebo by se mohl vykopat.”
Jo, to víš že jo, by se mohl... mumlám a pomalu se vydávám směrem k boudě, kde máme rýč.

Beru ho do ruky a pomalu se šourám k pahýlu. Kulím oči, upřeně se na něho dívám, kývám se ze strany na stranu a temně mumlám hlubokým hlasem: „Ty pudeš ty svině, ty pudeš. Boj se boj, už jsem tady a teď uvidíš, jaké temné síly se ve mně skrývají!” 
A pak, náhle, když to pahýl nejmíň čekal, rozpřáhl jsem se mocně a s bojovým pokřikem japonských kamikadze ”Harmasáááán!” jsem zapíchl vší silou rýč těsně vedle kmene. Tak a máš to, kmene. Pomalu se otáčím k Hance a tvářím se vítězoslavně: „To půjde, už mám většinu za sebou,” volám na ni, zatímco mě padající rýč bouchne do zad.
Hmmm, tak toto asi nebude ta správná cesta, pomyslím si. Že bych ten rýč do země zatloukl kladivem?

Po chvíli pozorování spadlého rýče se ve mně vzedmula vlna lítosti, která me začal sžírat zaživa, jako potkan rozsypané potraviny u popelnic. Bylo mi líto sama sebe, že neumím vykopat jeden blbý strom, líto Hanky, že má takového povaleče, který ani žádnou práci nezastane, ale hlavně mi bylo líto toho stromečku, jak tam tak stál, bez větví, sám, nahý, v zapadajícím slunci vypadal tak zranitelně, chudáček, přece ho nebudeme trápit a nenecháme ho tady tak stát, musíme se o něj postarat... A pořádně tu svini vyrýt! I s kořeny!

Druhý pokus. Tentokrát na to jdu fikaně a nenechávám nic náhodě. Začínám pěkně pomalu, abych šetřil síly a okopávám ten pahýl z větší vzdálenosti. A vida, trpělivost přináší své plody v podobě různých kořínků, nejprve malých a čím jsem hlouběji, i těch větších. Postupně jsem si už kromě rýče přinesl i lopatku na vyhazování hlíny z jámy, motyčku na okopávání kořenů a sekyru, abych je mohl useknout. A lano, to je nejdůležitější, aby se člověk měl z té jámy jak dostat, až bude na dně. To víte, studna musí být hluboká...
Po půl dni těžké, ale mravenčí práce (mimochodem, lopatka ja prd, je potřeba tu hlínu z jámy stejně házet ručně) se konečně narovnám a jemně žduchnu do kmene. Nic. Nojo, bude to asi chtít zabrat, pomyslím si a zuřivě do něj kopnu. Nic. Opřu se tedy o něj celou svojí vahou a tiše mumlám: „Spadni svině, dělej, teď, tééééď!” 
Ozve se zapraskání a pahýl se konečně skácí k zemi.
Huráááá!

„No vidíš, jak se ti to pěkně povedlo,” jde ke mě pomalou chůzí Hanka a žvýká rohlík. „to se ti určitě povede vykopat i ten pařez v rohu, co tam zůstal po předchozím majiteli.”
„No tak to se mi určitě nepovede, protože ho nemám jak vyvrátit.”
„To je ale škoda, tam by bylo dobré místo na zahradní domek na nářadí, ale na pařezu....”

Jdeme se na to místo podívat. Opravdu pěkné místo na domek, který sice nemáme, ale můžem si ho tak nějak představit, jako to dneska dělají mladí lidé. Není třeba dumat nad realitou, zdroji, penězi, lidskou prací, je třeba si něco představit a pak to podávat jako hotovou věc.
A tak si představujem, jojo, už ten domek vidím, „vidíš ho taky?” ptá se Hanka.
„No jasně nějaký malý, na nářadí, aby nám tady moc nezavazel.”
„A kam ho dáme?”
„No kam... přece tady do toho rohu zahrady, jak je ten kořen, sakra, kdyby tam ten kořen nebyl, bylo by to ideální místo.”
Ach jo, asi mě to nemine.

A tak o pár dní později, až jsem zase nabral chybějící síly pomocí zdravé stravy, složené z piva, bůčku a Davidoff Gold Slim jsem se zkušeně vydal ke kořenu a začal používat už vyzkoušenou strategii, kterou nazývám Robíkův okop. Spočívá v tom, že kmen okopete tak metr okolo a půl metru do země, přičemž začnete práci s rýčem a postupně odhalujete kořeny, které očistíte motyčkou, hlínu vyhážete rukama ven z díry a obnažené kořeny posekáte sekyrou a na závěr se opřete do kmene a vyvrátíte ho. Je to prima práce, jenom doporučuju si ji správně načasovat, protože u toho určitě nechcete mrznout. A tak je nejlepší, tyto práce dělat uprostřed července a počkat si na správnou předpověď počasí, aby se člověk taky trochu na tom sluníčku opálil a něco z toho měl.

Po celém odpoledni, kdy už jsem měl záda a ksicht spálené a oči plné soli od stékajícího potu, jsem konečně Robíkův okop dokončil. Zbývá poslední fáze, opřít se o kmen a vyvrátit ho... Ale co to? Marně zírám na kořen, který žádný kmen nemá! Co teď s tím?
Sedl jsem si na kořen a začal usedavě plakat. Proudy slzí se mi řinuly po tvářích a jejich slaná chuť mi zaplavila ústa a oči, když v tom, poznenáhlu, jsem dostal spásný nápad. Vzal jsem do rukou dopoledne odhozené tričko a ten pot, co jsem pokládal za slzy jsem si z obličeje utřel. Rázem jsem prozřel a mohl se znovu soustředit. Přece se nevzdám jenom tak, já ten blbý kořen z té země dostanu!

Začal jsem tedy kořen podkopávat. Bohužel byl tak veliký, že to nijak nešlo. Ze zoufalství jsem se jím pokoušel cloumat rukama na všechny strany, ale nehnul se ani o píď. Zbývala už jenom jedna možnost, seříznout ho pod úroveň terénu a pak zasypat. Vím, že by to byla prohra, ale už jsem se vysílením ze zbytečného Robíkova okopu sotva potácel a tak z posledních sil beru motorovou pilu, startuju, přikládám ji ke kořenu a pokouším se ho kousek uřezat. Chrrrr, fúúú, vyletí jiskry a pila se zakousne. 
„Kurva! já se na to vyseru!” křičím a lomcuju s pilou, abych ji dostal z kořene. Když se mi to podaří, startuju znovu. Pila blafne a nic. Ani podruhé, ani potřetí. Na další pokusy už nemám sílu a mumlám něco o tom, že s tak zkurveným nářadím se nedá pracovat a že musíme koupit novou pilu.

„A to ji mám jet kupovat ještě teď?” ptá se opatrně Hanka, když vidí, v jakém zuboženém stavu se právě nacházím. „A nešlo by to zkusit třeba nějak vypáčit?”
Jasně, myslím si, na takový nápad jsem zrovna čekal, vypáčit kořen, který se ani nehne a drží bůhvíkde.
„To víš že jo, vypáčit, to je dobrý nápad a uděláš to ty nebo budem volat někoho s traktorem?” ptám se s ironickým úsklebkem.
„No já jsem viděla ve stodole takovou tlustou trubku, kdyby se tam pod něj dala, třeba by to šlo. Co kdybys ji donesl?”
Sama si trubka, mumlám si potichu, ale poslušně se ploužím ke stodole. Trubka tu opravdu je, beru ji tedy do rukou, ale ne, raděj ji potáhnu za sebou a jdu zpátky ke kořenu.

„Tak teď tě chci vidět, miláčku, ”zapaluju si cigaretu a pobaveně sleduju Hančin marný pokus.
„No já nevím, ale třeba když ji dám sem, tady do té díry a pořádně zaberu, tak to půjde,” kuňká cosi Hanka a cpe trubku do díry.
„Ani to nezkoušej, to je zbytečná práce, ta svině se ani nehne!”

Křach! Křup! Co to kurva bylo?

„Mě se zdá, že něco povolilo,” tváří se Hanka udiveně, „zkus s ním pohnout.”
„To není možné,” kroutím nevěřícně hlavou a chytám kořen. Opírám se o něj, zdá se, že se nějak houpe. Zkusím to ještě jednou, křáá...křááá.. křááách! a kořen ořechu se válí v Robíkově okopu.
To snad není možné!

Je to tak. Kořen povolil a překulil se na druhou stranu. Hanka dokázala nemožné a tak se znovu ukázalo, že my, muži, se bez ženské pomoci prostě neobejdeme. Možná nejsou ženy tak silné, ale zase jsou vytrvalejší a někdy, podotýkám někdy, mají i dobré nápady, které, když přijdou v pravou chvíli, mohou i hory přenášet. Nebo vyvracet stromy z kořenů. Pamatujme na to, až zase budeme dělat nějakou zaručeně chlapskou práci.

Po této zkušenosti už vykopání zbývajících suchých stromů nebyl žádný problém, strategie Robíkova okopu fungovala beze zbytku a tak nám zahrada trochu prokoukla. Asi nebyl úplně dobrý nápad si místo zahrady pořídit sad s polovinou suchých stromů, ale nakonec nám to pěkně prokouklo a sluníčko si k nám konečně našlo cestu a tak jsme si mohli užívat vedra, před kterým se v létě nebylo kam schovat.

Jen tak dál. My se k tomu betonu dostanem.