locatoweb

Lufťáci na vsi - část 9. Budujeme záhony

Autor: Robert
21. červen 2022
Zobrazení: 90

Zátiší s rýčem. Odteď to bude můj nejlepší kamarád.Když jsme před rokem sháněli zahradu, měli jsme na mysli hlavně místo, kde bychom si mohli udělat oheň, opéct špekáček a dát si v klidu pivečko. O nějakých záhonech a vůbec o pěstování nikdo nemluvil, protože by se mu to škaredě vymstilo. Jenže jak už to v životě lidském chodí, člověk míní a ženská mění.

„Tady asi někdy strýc něco pěstoval,” tichým hlasem, jednou tak ve slunném odpoledni, prohlásí Hanka.
Začaly na mě jít mrákoty, jenom jsem nevěděl, jestli mám úpal, úžeh nebo úlek. 
„To bysme třeba mohli taky,” slyším, jak pokračuje, „třeba by tu mohly být rajčata.”
Začínám zrychleně dýchat a pociťuji zesilující třes rukou a nohy se mi začínají podlamovat náhlou slabostí..
„A taky třeba papriky nebo něco, co máš rád, hrášek nebo tak.”
Nebezpečí už nelze odvrátit, musíme mu čelit, i za cenu ztrát ve vlastních řadách. Chce to odvahu, chlape, vzmuž se a řekni, co si o tom myslíš!
„No jo,” začínám opatrně, „nápad je to dobrý. Ale.. to by se to tu muselo porýt.”
A je to venku. Muselo by se. Porýt.

Záhon totiž, milí přátelé, není jen tak. Já jako panelákové dítě jsem záhon viděl jenom v televizi, když jsem si omylem sedl na ovladač a prdelí přepnul na jakýsi Receptář prima nápadů či co. Ano, byl tam, zrovna nějaký záhon předváděli, ale uznáte snad sami, že člověka z králíkárny nějaký záhon vůbec nezajímá. To se mě netýká a nikdy nebude, pomyslel jsem si a přepnul na jiný zábavný kanál, tentokrát už rukou.

Ach, jak jsem se mýlil...

Záhon totiž vyžaduje úsilí, práci, pohyb a kvůli tomu jsem přece zahradu nechtěl. Tohle, co tu vidím před sebou, by musel nejdřív někdo porýt, potom motyčkou pokopat, pohnojit, zasadit ty zeleniny či co, pravidelně zalívat, odstraňovat slimáky, zase zalívat, zastříhávat, zalívat a potom ještě sklidit. Už mě chápete? Tolik činností musí jednoho přece vyděsit k smrti...

„No vidíte, tam jak stojíte měl strýc záhon!” ozvalo se zpoza plotu. Aha, sousedka se přišla podívat, jak se máme. „Tam byste si mohli něco nasadit!”
Začínám být v menšině. Rychle promýšlím možné varianty úniku - zvažuju postupně vše, od pomalé chůze směrem do pole až po zapálení stodoly a zběsilém útěku v nastalé panice, za zvuku hasičských sirén.
„Já už jsem si říkala, že bych tu nasadila rajčata,” povídá Hanka sousedce, „doma nějaké mám a tady by se jim asi dařilo.”
„To byste to ale museli porýt,” odtuší sousedka a s úsměvem se na mě obě dívají.

Sirky! Kde mám ty sirky?

„Teď jsem vykopal dva stromy, to už by mohlo stačit,” snažím se ještě zachránit situaci, byť i mně už je jasné, že pohroma je nevyhnutelná.
„No vždyť my to nemyslíme hned,” říká Hanka a sousedka souhlasně přikyvuje. „Stačí klidně zítra.”
My. My? Co se to tu děje?
„Ale zase potom budete rád, když budete jíst tu vypěstovanou zeleninu,” pokračuje jedna z MY, sousedka.

Všechno je marné, nezbývá než si jenom nesouhlasně zabručet pod fousy a pomalou chůzí se vydat směrem... směrem k rýči. Pomalu, váhavě ho beru do ruky a odevzdaně se ploužím zpět k záhonu. 
„No vidíte, to máte za chvilku hotové,” povzbuzuje mě sousedka.
A tak zarážím rýč do země, nohou ho zatlačím, podeberu, obrátím, stejně, jak jsem to viděl v televizi. A znovu, zarazit, zatlačit, obrátit, zarazit, zatlačit, obrátit.... zarazit... AU! Kurva!

Já jsem věděl, že to nemám dělat a když už to dělám, měl bych se na to soustředit a nenechat levou nohu v místě, kam zarážím rýč. Bota proražená, ponožka od krve, s křikem padám k zemi a držím se za nohu. V hlavě se mi honí myšlenky na to, jak asi budu chodit bez prstů na noze, to bude blbé, blbé to bude, ach jo, že já jsem se nechal k něčemu takovému přemluvit. A nikdo mi nepomůže, sousedka už je pryč a Hanka cosi obhlíží na druhém konci zahrady. Jsem tu sám, jen já, zkrvavený rýč a pahýl, co mi zbyl z nohy, pomoc, pomoc, mumlám a pomalu upadám do mdlob.

„Vstávej, co se tu tak válíš?” slyším hlas zpovzdálí.
Už je to tu? Už to přišlo? Jsem mrtvý? To je hlas Chárona?
„Jestli už nemůžeš, já to dodělám,” pokračuje ten hlas.
No ty určitě, Chárone, to bys musel vylézt z lodi.
„Vstávej, zbytečně se tu válíš v blátě.”

Pomalu přicházím k sobě a rozhlížím se kolem. Zahrada, plot, stromy, Hanka a záhon, ve kterém se, nevímproč, válím. Snažím se rozpomenout, proč tu ležím na zádech v bahně, když ucítím bolest v levé noze.
„Asi jsem si useknul nohu,” sípám pomalu a obracím oči k nebi, teda k Hance.
„Ale prd, jak bys to tím tupým starým rýčem asi udělal? Ukaž!” sklání se Hanka ke mně. „No jasně, nic ti není, vstávej.”
Těžkopádně se zvedám ze země, nejdřív si sednout, pak se převrátit na bok, kleknout na kolena, opřít se o rýč a pomalu se po něm vysoukat vzhůru... a dívám se na na nohu. Všechno vypadá v pořádku, jenom mě trochu bolí, asi jsem si ji něčím narazil...

„Tak co, mám to dodělat?” ptá se pobaveně Hanka.
Jako že nejsem schopný zorat blbý záhon? No tak to teda ne, takovou pověst u nás na vsi přece mít nemůžu. Já jsem přece ten velký borec, co mu žádná práce není cizí.
„Ale ne, já to poryju, to přece není žádný problém,” říkám nahlas a znovu zabodávám rýč do hlíny.
Tentokrát už se budu víc soustředit, říkám si a upřeně zírám vyvalenýma očima na špičku rýče. Hlavně opatrně, bezpečnost především, to vám přece dneska řekne kdejaký politik nebo ředitel BESIPu.

Nakonec, asi za tři hodiny neuvěřitelné dřiny, odříkání, hladu a žízně jsem se mohl rovně postavit, zhluboka se nadechnout, pohodit svou mohutnou kšticí hnědých kadeřavých vlasů, otřít si pot do mokrého trička a nahlas oznámit:
„Už je hotovo! Máš to poryto!”

„To jsem ráda,” říká Hanka a pomalu se ke mě blíží z druhé strany zahrady, „jsi šikovný. A jak se ti to pěkně povedlo, skoro všechny ty drny máš stejně veliké, to bude úroda, už se těším.”
A zatímco já se vzpamatovávám, těžce dýchám a snažím se zbavit mžitek před očima, Hanka nasazuje šibalský výraz:
„Jo a chtěla jsem ti říct, tam jak jsou ty dva vykopané stromy vedle sebe, tam by byl mezi nimi pěkný záhon.”

„Ale muselo by se to tam porýt.”

Dívám se smutně na to místo, které jsme nedávno tak pěkně zasypali dovezenou hlínou. Vzpomínám si, z té akce jsem se léčil 14 dní a doteď ještě nejsem úplně v pořádku, ze spánku křičím cosi o sekyře, Brůnovi a rukama máchám zuřivě ve vzduchu.
„Myslíš tady?” ptám se rezignovaně a na tváři se mi objevuje zoufalý výraz, něco jako strnulý úsměv na voskové figuríně.
„Jo, to je takové pěkné místo, kdyby se prokopaly ty dvě díry, co tam zbyly po stromech, bylo by to hezké.”

Sednul jsem si na zem a začal se bezradně rozhlížet kolem. Jo, ono by to asi bylo pěkné místo, ale je to jakési moc veliké. To by se muselo tady začít a tam skončit, snažím se dohlédnout na druhý konec, ale ten je v nedohlednu. 
„Já už asi i nějak blbě vidím,” hlásím Hance.
„To je možné, asi by to chtělo si sundat tu kuklu ke křoviňáku, pak by se to mělo zlepšit.”
Pravda, kukla, tu jsem si vzal preventivně, nemám totiž ještě koupenou přilbu a práce s rýčem je pro mě dost riziková, vzal jsem si tedy aspoň tu kuklu se štítem, co kdyby, znáte to. Neznáte? Tak to jste mě nikdy neviděli rýt, to je takový hukot, že kolem létají kusy hlíny, drnů a kamení a všechno živé, co se nachází v okruhu deseti metrů kolem mě, je v ohrožení života.

No dost chlubení, je načase vyrobit ten záhon. Nasazuju štít, beru do ruky zase rýč a pomalu, opatrně jej zašlapuju do hlíny. A znovu, zarazit, zatlačit, obrátit, zarazit, zatlačit, obrátit.... zarazit... 

„A až to bude hotové, můžete kolem dát ty desky, co máte tam na hromadě, aby to bylo pěkně ohraničené.”
Cože to? Tak už nejen Brůna, už mám v hlavě i hlasy, které mi přidávají práci?
„Jaké desky?” odpovídám vnitřnímu hlasu.
„No tak si to dáte pěkně kolem, nepolezou tam tolik slimáci a bude to pěkné,” rozhazuje sousedka za plotem rukama.
Jo tak odtud to přichází, já už jsem se bál, že trpím samomluvou. 

Pomalu se ploužím k hromadě desek, které jsme našli mezi tou strašnou, ale opravdu strašnou hromadou bordelu ve stodole. Aha, že bych jako vzal desku a dal ji na hranu záhona? Dyť to shnije ne?
„Pár roků to vydrží a pak tam dáte jiné,” odpovídá sousedka už rovnou, aniž bych se na něco ptal.
„No ale ty desky jsou krátké,” triumfálně se usměju, „takže to nejde!” Chacháá, teď jsem na ni vyzrál, už je vidět, jak se tváří nechápavě a zmateně.
„No tak je přece uříznete, ne? A ty kratší spojíte dohromady.”

Uříznete? Slyšel jsem dobře uříznete? Jakože já budu řezat desky? A to jako čím? Jak? No to teda néé, toto néé, to je mnohem nebezpečnější, než nějaké rytí nebo sekání trávy, to už může přímo skončit smrtí a to nejen mojí. No to vůbec, to je absolutně vyloučené, o tom nemá vůbec smysl se bavit.
„Jo, to je vlastně jasné,” odpovídám a snažím se překonat náhlý záchvat paniky, „ty desky normálně zaříznu.”

Beru z hromady desku a téměř okamžitě mám dlaň plnou třísek.
„Já se na to vyseru, tohle dělat nebudu! Haničkóó, pomóóct, umírám!” volám na Hanku a drhnu si dlaň.
„Prosímtě, sundej tu kuklu a vem si rukavice,” radí mi správně Hanka a vytahuje třísku z dlaně.
Má pravdu holka, rukavice, ale tu kuklu, ten štít, ten si raděj zatím nechám.

„Máme tu nějaku pilu,” ptám se opatrně a vytahuju mobil, „že bych se na Jůtůbu podíval, jak se řežou desky.”
„Měla by tu být, taková malá, co mám na větve, ta ruční.”
Pochopitelně, že ruční, přece to nebudu řezat nějakou elektrickou nebo, nedejbože, motorovou!
„Tady,” podává mi Hanka pilku. No tak na to snad nebudu potřebovat Jůtůb, desku snad uříznu i bez toho, dyť je to malý kousek. Beru tedy pilu do ruky, druhou rukou držím desku na hromadě a pomalu, opatrně, za zvuku kostelních zvonů (to už je tolik hodin?), se zaříznu. Světe div se, tentokrát do dřeva, ne do sebe. A znovu tam, zpátky, piliny pěkně odletují, mám ze sebe radost!

Po hodině usilovné a vysilující práce beru všechny čtyři desky a obřadně, jako bych pohřbíval někoho důležitého, je kladu kolem záhonu. Opravdu to vypadá pěkně, když ještě dáme do každého rohu lampičku, bude ten hrobeček vypadat opravdu hezky. Jsem hrdý na své dílo, pomalu odstupuju dál a kochám se tím výtvorem, obcházím hrob, ee, co to kecám, obcházím záhon ze všech stran a zálibně si ho prohlížím.
Buch! Co to sakra... Kristepane, jedna z těch desek spadla na zem!

„Ono to bude chtít ještě nějak stlouct dohromady,” slyším vzdálený hlas zpoza plotu, „jinak to asi nebude držet.”

Kloním hlavu, přikrčím se a pomalu, bez řeči, si dávám nohy na ramena. Tohle nikdy neskončí, zní mi v hlavě, když probíhám branku, přeskakuju sousedovu elektrickou ohradu, zdravím vyvaleného koně, mávám na opodál stojící krávu a mizím ve tmě, v lese, mezi větvemi...

Nikdy, nikdy to neskončí...