Tak zahradu máme, ale zatím spíš připomíná prales. Co s tím proboha budem dělat? Nemám doma v paneláku žádné nářadí, kterým bych zvládl pokácet prales. Že bych si někde koupil mačetu? Úplně to vidím, jak se plazím po kolenou v té vysoké trávě, mezi stromy, obklíčený armádou klíšťat a zcela zoufalý z posledních sil sekám tu vysokou trávu...

„Ale prd,” povídá strýc, „já vám půjčím křovinořez. Náhodou tu jeden mám a když ho budete chtít, můžu vám ho prodat.”

To je nápad! Prý krovinořez, ha ha, a co s ním asi tak budu dělat? Samozřejmě vím, že taková věc existuje, dokonce jsem s tím viděl i někoho sekat, ale že bych to použil já? Božínku, dyť to má motor, tam se asi lije nějaký benzín, možná i nějaký olej, pak se asi tahá za jakýsi šlauch nebo co a co je toto? Šmarjá, to jsou nějaké kovové nože, no to teda radši néé, že bych chtěl být tak brzo bez noh, hmm, to snad ani ne...

„Poslouchejte,” praví za mnou hlas, „já vám s tím pomůžu.” To bylo slovo boží? Ale ne, to jenom přišel nějaký kamarád strýcového syna, který mu pomáhal vyklízet stodolu.
„Máme tu namíchaný benzín s olejem, to tam nalijete, tady to pomačkáte a nastartujete.” Jo, to je přesně to, co jsem potřeboval, nalít, namačkat a pochopitelně nastartovat, to je pohodička, teď už jenom vědět jak.
„Sem se to lije, ” pokračoval pán a pozoroval mě. „No vida a teď nastartovat.” Nojo, nejsem přece úplný debil, jiné táhlo na tom není...
Hlavně je důležité se u toho tvářit hrozně světácky, protože jinak by ten pán mohl poznat, že křoviňák vidím zblízka poprvé v životě a mohl by si o mě myslet nepěkné věci. Tak, pěkně zkušeně si našlápnout a zatáhnout za...

Héééndenden, hééééééndende denden den! Bože, ono to jede!

„A tady je k tomu popruh,” povídá zase ten pán, „ten si dáte přes rameno a tímto očkem na něho křoviňák uchytíte.”
„Na tom přece nic není,” brumlám do rachotu motoru a nasazuju stroj na popruh.
„Tak a tímto tlačítkem přidáte plyn.”

Beru křoviňák a roztřeseným krokem jdu směrem k pralesu. Pak opatrně přibližuju nože k vysoké trávě a mačkám tlačítko plynu. Hééén héén denden, první porost padl. Nakonec to možná nebude tak složité, stačí jenom přistrčit nože k trávě, přidat plyn, ono se to roztočí a seče. 
„Žádný problém,” mrkám na Hanku, která mě zpovzdálí pozoruje a sekám dál. Krok po kroku se posunuju kupředu a začínám mít pocit vítězství nad přírodními živly. Héén héén héén!

Po chvíli ke mě přijde zase ten pán a povídá: „To nemůžete chodit jenom rovně, musíte tu trávu brát obloukem.”
Nechápavě jsem se na něj podíval.
„Sekl jste někdy kosou?”
Čímto? Vzedmula se ve mě vlna pýchy a chtěl jsem zalhat, že to dělám běžně, přece nejsem žádný panelákový povaleč.
„Nesekl,” vypadlo ze mě váhavě.
„Aha,” odtušil pán pobaveně. „No tak musíte prostě dělat pohyby jako kos.. teda do půlkruhu před sebou.”
„Myslíte takhle?” zeptal jsem se a rozmáchl se do půlkruhu, až jsem skoro sebral nohy jemu i mně.
„Jo, nějak tak,” pochválil mě pán a pro jistotu zahájil rychlý ústup.

No vida, tak už nabývám své první zkušenosti farmáře a zemědělce, nadechl jsem se zhluboka a rozmáchl se znovu. Kdybych nenarazil křoviňákem do stromu a nezavrávoral přitom, mohlo to opravdu vypadat efektně. Hmm, tak takto ne, to bych na ty nože taky mohl upadnout, pomyslím si a pokračuju o poznání opatrněji. Hen hen, hééén hen héééééééén!

Asi po dvaceti minutách, když už jsem měl pokosené asi 3 metry trávy a byl na sebe jaksepatří pyšný, slyším za sebou zase hlas: „Není dobré takto túrovat ten motor, to ho za chvilku zničíte.”
Hmm, to mě nenapadlo, já myslel, že to právě má ten správný efekt, přidávat, ubírat, připadal jsem si při tom tak nějak zkušeně...
„Nejlepší by bylo držet stejné otáčky a sekat rovnoměrně do půlkruhu.”
Ach jo, ti lidi ze mě musí mít dobrou prdel, možná, že mi ten křoviňák půjčili jenom proto, aby se mohli pobavit. Začínám pomalu propadat depresi a pochybnostem o tom, jestli je gaučink v paneláku opravdu tou správnou průpravou pro funkci zahradníka.

Ale co, dám si malou pauzu, občerstvím se pivem a třeba přijdu na jiné myšlenky.

Po velké pauze, kdy jsem přemýšlel nad nejlepší strategií, jak zvítězit nad křovinořezem a pralesem vysoké trávy jsem se vrátil na bojiště. Tentokrát už zkušeně oblékám popruh, dávám na něj křoviňák a záhy zjišťuju, že na popruhu nejde nastartovat, protože nedostanu na ten šlauch. No, nedám na sobě nic znát a sundání a nasazení provedu ještě několikrát, aby to vypadalo, že trénuju boj se zbraní. Potom dám stroj na zem, namačkám a tahám za šlauch. Mašinka zabrblá a dál nic, ať tahám jak tahám.
„Asi jste to přechlastal,” povídá pán a už jen z těch slov cítím, jak se baví. „Zkuste to bez sytiče.”
„Bez čeho že to?”
„Dejte dolů tu červenou páčku!”
Aha, páčku. Kterou že to? Jo aha, jiná tu není.... A tak vypínám sytič a tahám za šlauch. Hééén héén den den, už to jede. Nasazuju teda zase křoviňák na popruh (tentokrát už zkušeně, trénink dělá mistra) a směle kráčím k trávě. Teď po pauze, kdy jsem vymyslel jak na to, mi to jde o poznání lépe. Teda já si to myslím, ale z výrazů ostantích, včetně Hanky, nic takové vyčíst nejde. Ale co, přece to nevzdám a tu zahradu poseču, navzdory všem okolnostem, které se proti mě evidentně spikly a snaží se mi zabránit, abych tuto náročnou bitvu v potu tváře vybojoval vítězně.

Krok po kroku postupuju kupředu, plamenný výraz v očích, odulé tvarohové tváře ošlehané sídlišťovým větrem skropené potem, tlusté břicho směle vypouknuté a pomalu začínám pociťovat problém absence jakýchkoliv svalů. Ano, je to tak, nevím, jak dlouho ještě křoviňák unesu, nemluvě o tom, že bych měl vytvářet jakýsi půlkruh. S každým máchnutím cítím, jak mi ubývají síly a vyprchá ze mě život, ale přece nepřestanu, přece to nevzdám, kousek před koncem! V hlavě se mi vybavuje poučka z amerických filmů, znáte to, jak běží vojáci ve válečné vřavě a jednomu z nich najednou dělostřelecký granát utrhne nohy a ruce... Ten druhý se nad ním skloní a povídá:

„To bude dobré, dýchej.”

A tak dýchám, jako závodní kobyla po cílové rovince, zaslzenýma očima se snažím dívat, kolik mi ještě zbývá k cíli, ale ruce a nohy mi těžknou, začíná se stmívat, je mi zima...

Když tu náhle, kde se vzal tu se vzal, plot. Už jsem pomalu začínal vidět tunel a na jeho konci bílé světlo, když se nože křoviňáku zastavily o cosi kovového, co to sakra, pletivo plotu! Konec zahrady! To není možné, že bych to opravdu zvládnul? Tak teď, teď přátelé je ten okamžik, kdy je potřeba se hrdě postavit, odhodit flintu do žita a začít se tvářit jako vítěz.
A tak se pomalu narovnávám, překonávám smrtelné bolesti, pokládám křoviňák, prázdnýma očima vyhledám opodál stojící Hanku a zastřeným hlasem zasípu:

„A je to hotové.”

Co se dělo dál si už moc nepamatuju, myslím, že někdo prohlásil, že je tráva dobře okousaná a chtěla by znovu poséct a taky že nože budou potřeba nabrousit a dokonce jsem zaslechl něco o volání záchranky, ale nevěnoval jsem těmto poznámkám žádnou pozornost. Za mě je hotovo, boj skončil a vítězství je moje.

A tak to zůstane i jako vzpomínka v mé mysli, protože není lepších zážitků než těch, které si sami vymyslíme.

• Hlavně opatrně. Hlavně opatrně.
• Napoprvní dobré ne? Napoprvní dobré ne?
• To půjde. Nebo ne? To půjde. Nebo ne?
• Přidej plyn! Přidej plyn!
• Nějak se v tom ztrácím. Nějak se v tom ztrácím.
• A je to. A je to.
• Prales je pryč. Prales je pryč.
• Krásně otrhaná tráva. Krásně otrhaná tráva.
• Dones mi pivo! Dones mi pivo!
•