Loňský rok cestování moc nepřál, ale našly se způsoby a hlavně správný čas, jak se někam podívat. Naše plány byly sice úplně jiné, ale nezbylo nám, než se přizpůsobit situaci a zvolit náhradní řešení. Nejeli jsme tedy na východ, ale na jih, do Chorvatska. Ne že by nás Chorvatsko nějak moc lákalo, ale volili jsme z možností, které byly reálné pro dobu uzavřených hranic, a vybrali takovou malou okružní cestu. Naše trasa vedla přes Rakousko a Slovinsko do Chorvatska a zpátky přes Maďarsko a Slovensko.

Sobota 25.7.

Vyráželi jsme klasicky v sobotu ráno, které trošku hrozilo deštěm, ale nakonec nám to vyšlo a za pár hodin vykouklo i sluníčko.
Míříme na přechod do Břeclavi, kde je povinností přestávka na benzínce, na které zastavují snad všichni motorkáři, kteří jedou někam na výlet. Nebo pro které je výletem už to, že dojedou na benzínku. Pár jich tady vidíme, ale nevypadají na nějaké cestovatele. No nic, dáme si kafe, koláček a vyrážíme, směr Vídeň.

Vždycky, když přijedeme do Rakouska, dýchne na nás změna prostředí. Upravené vesničky, vzorově posekaná tráva, obrovské větráky na polích. Hranice byly průjezdné, jako vždy, nikde na nás nikdo nedělal bu bu bu, máte testy? Nemáte teplotu? A tak jsme kupodivu bez potíží profrčeli Rakouskem přes Vídeň po dálnici a mířili do nějakého kempu, který si Robert pamatoval z dávných let.

Jo, ten kemp si pamatuju, je to už hodně let, vraceli jsme se z nějaké Bosny nebo z které prdele a byla už tma, my byli trochu zoufalí a pak někdo v nějaké navigaci našel kemp poblíž. Matně si vzpomínám, že to byla louka za barákem, kde nás nechali přespat. Ani jsem moc nedoufal, že to místo znovu najdu, ale jako zázrakem se podařilo.

Trošku jsme se pomotali po městečku, ale nakonec jsme zdárně dorazili k nějaké hospodě, za níž se skrýval stanový kemp, postavený na rozlehlé louce, s několika stromy.

Než jsme se rozkoukali, z hospody už vychází nějaký chlapík a ptá se, co potřebujeme. Ptáme se na ubytování a místo na stan a chlapík souhlasně přikyvuje hlavou, ptá se, odkud jsme a zve nás dál.
Platíme za ubytování a místo si máme vybrat sami. Ještě nás pozve na teplé jídlo, které tady večer podávají, a dál už se o nás nestará.

Zajíždíme za hospodu a hledáme nějaký pěkný flek pro stan. Na louce je několik karavanů, se stanem jsme tady jediní. Robert vybral místo někde na kopečku, aby měl přehled o všem dění kolem, zaparkovali jsme motorku a spokojeně se rozhlídli po kempu pod námi.

Potom začal obvyklý rituál stavění stanu, vybalování věcí a příprava večeře. Vedle nás se rozložili ještě nějací mladí s dalším stanem. Chvíli jsme poseděli na sluníčku, sledovali dění kolem a odpočívali. Kousek od nás, byl nějaký karavan, plný různých lidí, všichni čučeli do mobilů a jeden z nich se neustále motal kolem s nějakým přijímačem na satelit a usilovně hledal signál. Moc se mu to zřejmě nedařilo, protože chodil sem a tam, ale odezva žádná. Nakonec to vzdal a usedl k ostatním, čučet do mobilu.

Mezitím se setmělo a tak jsme si zalezli do stanu, odpočinout si.

Neděle 26.7.

Když jsme se ráno vzbudili, mladí od vedle už byli skoro sbalení k odjezdu. Naházeli vše do kufru auta a za chvíli odjížděli. Takové pěkné ráno, sluníčko svítí, ale taky nám nezbude nic jiného, než se sbalit a pokračovat dál, do Slovinska.

Slovinsko mělo v té době nějaká omezení v cestování, ale vyšlo nám to, že bylo průjezdné. Někde jsme sice četli informace, že otevřené jsou jen některé přechody, ale později jsme zjistili, že se dalo jet i přes ostatní.

Chvíli jsme kroužili kolem hranic, minuli záměrně jeden přechod a mířili k tomu, který měl být oficiálně otevřený. Čekali jsme i tak, co se bude dít, protože údajně měly být přechody kontrolované kvůli Covidu. Realita ale byla taková, že na přechodu seděl jen jeden oficír, který něco vypisoval venku za stolem a průjezd nás, ani nikoho jiného, ho nezajímal. Když jsme jen tak pro jistotu přibrzdili, jestli něco nebude chtít, jen mávl rukou, ať jedeme. Nezájem. Zase někdo zbytečně strašil.

Přejíždíme do Slovinska, krásného to kraje a zastavujeme hned za hranicí. Jdu udělat pár fotek krásných hor, které nás obklopují, a vidím, že do Roberta hned u motorky začal něco hustit nějaký pokoutný prodavač suvenýrů, strká mu nějaký leták do ruky a ukazuje někam ke své budce.

Když se vracím k motorce, Robert už si lije na ruky desinfekci:
„Byl tady jakýsi maník, něco drmolil a podával mi ruku, to jsou nápady, kdoví, co je zač a na co předtím sahal,” mumlá a roztírá si gel po rukách.
„Tak jedem?” Ptám se s úsměvem a těším se na zemi, kterou jsem jen jednou viděla při nějakém krátkém průjezdu.

Mně se Slovinsko líbí velice. Je to už dlouho, co jsem tu byl naposledy a tak jsem si to užíval, počasí vyšlo, a tak jsme jeli pomalu, projížděli krajinou, vesničkama, kolem upravených zahrádek, polí a domů, dívali se na lidi, jak žijou, jak se mají... Tady mě to fakt baví, krajina je upravená, cesty výborné a není ani moc veliký provoz, takže se můžu věnovat své oblíbené zábavě - jet fakt pomalu a čučet na všechny strany.

Sjíždíme z hor do údolí, kolem nás krásná příroda, kopce, zelené pláně. Moc pěkné, líbí se mi tady. Míříme k jezeru Bled, kde chceme přenocovat. Počasí se trošku kazí a začíná i pršet. K jezeru přijíždíme už za vytrvalého deště, ale naštěstí není nijak zima. Je to teplé jezero, možná se ještě i okoupeme, říkáme si. To jsme si ale jen mysleli.

Když jsme přijížděli k jezeru, všude kolem nastal obrovský zmatek a chaos. Mraky aut, lidí a stánků, vše přeplněné, cesty ucpané. Všichni najednou mířili domů, protože přece prší. Objeli jsme téměř celé jezero, než jsme se dostali k bráně kempu. Sesedám a jdu se zeptat na ubytování.
Pán na recepci ale kroutí hlavou, že jsou úplně plní.
„Ani malé místečko, pro malý stan?” zkouším ho uprosit.
Ale je neoblomný. Nemá. Ptám se tedy, jestli je tady v okolí nějaký jiný kemp. Podává mi nějaký letáček s tím, že je to někde kousek odsud, u řeky.

Božínku, tolik lidí jsem v životě neviděl. Jezero bylo v úplném obležení a protože pršelo, spousta z nich pobíhala zmateně z místa na místo. Vzpomněl jsem si na televizní vysílání u nás, kde se to hemžilo mrtvýma na Covid a taky povídačkama o tom, jak jsme pro jiné země nebezpeční, protože u nás nedodržujeme pravidla o nošení hadrů na hubě. A tady? Chacháááá, myslím, že je to všude stejné. Na recepci se jakási pravidla dodržují, ale jak se vyjde ven a ještě do toho prší, jsou na světě mnohem důležitější věci, než nebezpečná televize.

Vydáváme se zpět, kolem jezera a cesta je mnohonásobně horší, než v opačném směru. Stojící kolony aut, davy proudících lidí, kteří spěchají z deště. Chvíli stojíme v koloně, ale při představě, jak velký kus na hlavní cestu ještě máme před sebou, volí Robert kličkovanou a objíždí auta, jak jen to jde. Když se konečně dostáváme na hlavní, není to o moc lepší a navíc navigace nás vede do kempu k nějaké lávce pro pěší. Vracíme se tedy zpět a konečně zastavujeme u brány kempu River Camp.

Na recepci mi ochotně vystavují doklad na ubytování, za nehoráznou cenu 20 euro na osobu. Kemp je postavený na pláni, obklopené lesíkem, za kterým se prý skrývá řeka. Z vybavení je tady sociální zařízení a restaurace. Objíždíme kemp a hledáme místečko, nejlépe u lesíka, ale je to samé bahno. Nakonec nám nezbývá, než postavit stan na pláni, kousek od cesty. Chvilku přestalo pršet a tak honem spěcháme a vybalujeme věci. Když budeme mít štěstí, stihnu i něco uvařit, než začne znovu pršet. Kuchyňka tady žádná není a tak volbou je restaurace nebo vařič a ešus.
Do restaurace se nám na jídlo moc nechce a tak nakonec vařím těstoviny, abych to stihla, než začne znovu pršet.

Vedle nás parkuje taky nějaký pár na motorce a tak trošku zkoumáme, co jsou zač. A vida, Češi, taky na cestě do Chorvatska. Dali jsme se s nimi do řeči a domluvili se, že zajdeme do restaurace chvíli posedět. Dozvídáme se, že necestují dlouho a jsou spíš objevovatelé zajímavých míst a cest. Chvíli jsme poseděli a šli spát. Co jiného se dá v takovém počasí dělat.

Pondělí 27.7.

Ráno bylo už počasí lepší a tak jsme se pustili zas do balení. Všude bylo mokro, ale svítilo sluníčko a hned to bylo veselejší. Rozloučili jsme se Radkem a Petrou, kteří odjížděli dřív než my a pomalu se vydali dál na cestu. Chorvatsko čeká.

Začíná být zase horko a my míříme k hranicím. Opět nevím, co nás čeká. Budou nějaké kontroly? Testy? Horečky? Někdo říkal, že na hranicích jsou několikahodinové řady, protože Chorvati všem měří teplotu a kontrolují zdravotní stav. Nic takového se nedělo. Pán u okýnka si jen zkontroloval pasy, naši registraci do kempu a jelo se dál.

Přesně, někdo říkal. Říkali to u nás v televizi. Ono tak celkově ani jedno z toho, co říkali u nás v televizi, nebyla pravda, a to až do konce celého tohoto výletu. Na co se na to teda dívat? Proč sledovat jakési bláboly, semafore, motýle, červené a fialové mapy? Na nic. Jenom to člověka otráví a zbytečně vystraší, ale hlavně, hlavně mu to bere rozhled a zkušenosti, které doma u televize a komentováním na Facebooku nenabyde.

Horko jako v peci, silnice sálá horkem, několikrát musíme zastavit někde ve stínu, abychom se trošku zchladili. Do kempu sjíždíme úzkou uličkou z hor a míříme k pobřeží. Odstavné místo na čekání u recepce je zase na plném slunku a teče z nás pot. Naštěstí na recepci to bylo rychlé a paní nám ukazuje, kde si můžeme vybrat místo. Procházíme kemp a hledáme něco ve stínu. Vyhlídli jsme si plácek, ohraničený živým plotem, stíněný borovicemi, s přípojkou na elektriku a vodou. Vracíme se na recepci zaplatit a pak už zajíždíme do kempu, postavit stan a vybalit věci. Tady pár dní zůstaneme.

Tak toto byl teda veliký luxus. Kdysi jsem v tomto kempu byl, přijeli jsme nějak k večeru a protože byl samozřejmě narvaný, skončili jsme kdesi na kamenitém svahu mezi mezi auty. To sice nic neměnilo na tom, že je  tu moc hezky a krásné moře, ale říkal jsem si, že přístě to zkusíme znovu a lépe. To se tentokrát podařilo, vzhledem k válce, ve které se nacházíme (dle tvrzení mnoha lidí v TV, pozn. autora), byl kemp obsazený tak stěží z poloviny a nastaly žně parkovacího místa. Z vyprávění lidí, co tu jezdí pravidelně vím, že místa v tomto kempu se objednávají rok dopředu a teď toto! Paráda, procházeli jsme se po celém kempu a vybírali si to nejlepší z prázdných míst, až jsme nakonec jedno pěkné našli, blízko umývárky, se zásuvkou na elektriku a obklopené zelení ze všech stran.

Po sprše a v kraťasích se jdeme podívat k moři, které je odsud asi 300 metrů. Přicházíme na malou kamenitou pláž a hned zkoušíme vodu. Je už k večeru, moc lidí tady není a voda je příjemná.
„Zítra se tady budeme válet celý den,” těší se Robert.
Vracíme se tedy zpátky ke stanu, uvařit si nějaké jídlo a vybalit ještě zbytek věcí. Hned vedle máme sprchy a vodu, aspoň to budeme mít kousek.
Ve stejnou dobu jsou tady na dovolené známí od Roberta, kteří nám vezli ještě nějaké věci, protože jeli autem. Domlouváme se s nimi a bereme si od nich pumpu na plavací kolo, lehátka a ještě pár drobností. Tak už snad máme vše a zítra můžeme vyrazit k moři se vším všudy.

Jak říkám, znovu a lépe. Tentokrát jsme vybavení i nafukovacíma matracema, kruhem na vodu, elektrickou přípojkou a přenosnou lednicí. Leháro s nezvyklým komfortem je tady, dokonce mám večer studenou Plzeň. Díky, Michale!

Když jsme konečně vybalili všechny věci, vydali jsme se na krátkou procházku, podívat se, kde vlastně bydlí ti naši známí.
Prošli jsme malýma uličkama až dolů k moři, kde stály domky na pobřeží. Dva pokoje s klimatizací, kuchyň se vším vybavením, veranda s výhledem na moře. Tak to je trošku jiné bydlení u moře, než pod stanem. A taky za jiné peníze, ale chybí tomu to dobrodružství z cesty, ty vypocené kilometry a nespočet krásných výhledů, které z auta neuvidíte. Všechno má svoje kouzlo.

Vracíme se zpátky na naše zabydlené místečko a později ve ztichlém kempu uléháme ke spánku.

Úterý 28.7.

Ráno se jdu podívat na pláž, kde jsou rozestavěná nějaká lehátka a ptám se tam, jak to funguje. Jestli si lehátka musíme koupit. Pán kroutí hlavou a vysvětluje mi, že lehátka jsou zadarmo, jen je potřeba si je „chytit”. A tak spěchám zpátky pro ručníky, abych je položila na dvě lehátka, až potom příjdeme k vodě. Takových ručníků už tam bylo víc a v moři už hned po ránu plavali nějací nadšenci. Že se jim chce, pomyslela jsem si ještě rozespalá a vracím se zpátky ke stanu.

Robert už se taky nějak probral a se slovy: „Už jdem k moři?” se rozhlíží po kempu.
Balíme věci do batohu a pomalu se vydáváme na pláž. Je kolem deváté, sluníčko praží už od rána a na pláži panuje čilý ruch. Dětičky vřískají u bazénku, z restauračky vyřvává hudba, lehátka jsou obsazená a trousí se čím dál víc lidí. Ještě že jsem ráno donesla ty ručníky. Už by tady pro nás nebylo místo.

Rozkládáme se na sluníčku, nafukujeme matraci a plavací kolo a jdeme zkusit vodu. Je krásně čistá a příjemně osvěžující. Teplota stoupá a tak jsme po pár hodinách rádi, že máme lehátka pod slunečníkem. Později odpoledne se vydáváme do nedalekého obchodu, koupit něco na večer a podívat se, co kde vlastně v kempu je. Našla jsem i pračku a hned jsem si na recepci koupila žeton. Hurá, nebudu drhnout prádlo v umyvadle.

Když jsme nakoupili dostatečné zásoby, vrátili jsme se k moři, ještě se chvíli opékat na sluníčku. Na mě už ho bylo i dost a tak jsem přesouvala lehátko do stínu. Tedy, snažila jsem se, ale nějak to nešlo. Zítra musím najít lepší místo.

Nojo, ono ani není co víc psát, prostě se tu budem tři dny válet na slunku, co taky jiného dělat u moře, než se v klidu povalovat, opalovat a číst si knížku (nebo pracovní emaily na mobilu, dle vkusu každého soudruha). Není potřeba na té motorce sedět každý den, obzvlášť v takovém vedru a u tak pěkného a klidného moře. Je tu fakt hezky a díky „válce” tu skoro nejsou lidi, takže máme spoustu místa, lehátko, slunečník, klid, zavírají se mi oči, zpomaluje dech... a spokojeně spinkám...

Před večerem jsme se vrátili ke stanu, unavení ze sluníčka a Robert hladový, po celém dni.
„Co si dáme k večeři?” vyzvídal a už přehraboval, co jsme vlastně nakoupili.
„Nějaká klobáska bude? Nebo gulášek?”
Myslím, že gulášek zvítězil. Završili jsme to rajčatovým salátem a později večer šli v tropické noci spát.

Středa 29.7.

Další den začínám obvyklou procházkou na pláž, pod paží ručníky a karimatky, na sobě plavky. Už konečně musím zkusit to moře hned po ránu. Třeba na tom něco je, jinak by tam ti lidi nechodili. Vybírám lehátka, pokládám ručníky a pomalu sestupuju k moři. Moc nadšení ve mně není. V sedm hodin ráno se jít koupat…no, uvidíme.

Ten pocit, když jsem se ponořila do vody, mě mile překvapil. Voda byla příjemná a i ten pohyb po ránu, měl něco do sebe. Už chápu, proč se někteří chodí takto po ránu. Sluníčko ještě nepraží, je tady málo lidí a voda je příjemná. Pomalu se z ní šourám, protože můj zachránce na kluzkém betonu ještě spí ve stanu, a vracím se zpátky, probudit toho spáče do dalšího horkého dne.

Oprava! Oprava! Ten zachránce jsem asi já, ale já nespal ve stanu! Bylo takové vedro, že jsem spal venku pod širákem a pro dobrý pocit jsem se přikrýval jenom ručníkem. Trochu se vždycky ochladilo až v noci, tak možná na 25 stupňů.

Ještě není takové parno a tak sedím ve stínu a pozoruju lidi kolem. Tedy, abych byla přesnější, pozoruju krásného, velkého psa, který je kousek od nás u přívěsu. Vypadá jako německý ovčák, ale co je to opravdu za rasu, nevím. Má chytrý pohled, sleduje všechno kolem a tváří se majestátně. To vše do doby, než se pán rozhodne jít na nákup. V tu chvíli pesan zbystří a začne lehce poštěkávat směrem k odcházejícímu pánovi. Ten ho ignoruje, ale ve chvíli, kdy vidí, že pesan skotačivě vyráží za ním, na něj něco křikne. Pes se na chvíli zastaví, ale šibalsky při tom pomrkává. Sotva se pán otočí, už se za ním zase vydává. V tom páníček sundává papuč z nohy, hrozí jím na psa a potutelně se usmívá. Pes se sice zastaví, ale je jasné, že celé to chápe, jako nějakou hru. Pobavili mě po ránu.

Sbalili jsme zase věci na pláž a vydali se k moři. Vedro se hlásí už od rána, zase bude horký den.

Na pláži bylo už zase plno a naše ručníky nám hlídaly lehátka. Něco na čtení, na pití a povalování může začít. Kolem se to hemží lidmi, dětičky opět hulákají v bazénu, který je kousek od nás, restaurace už je v plném provozu. Moře je klidné a čisté, v dálce proplouvají loďky. Pohodička u moře. Tak jsme to chtěli.

Odpoledne začalo obvyklé přesouvání lehátek, protože sluníčka už je zase moc. A tak jsme to vydrželi asi do pěti a vrátili se zpět ke stanu, kde už byl stín.

Po večeři jsme se šli podívat po kempu. Robert už tady někdy byl, jako obvykle na spoustě jiných míst, a tak se chtěl podívat, co se tady od té doby změnilo.
Procházíme kolem vody, kterou lemují přívěsy, bungalovy a obytné chatky. Většinu z nich obývají potápěči, pro které je tento kemp vyhlášeným rájem. Robert vzpomíná, jak tady někdy dávno stanovali na svahu, který už dnes neexistuje a vzpomíná si, co se tady od té doby změnilo.
Přibylo ubytovaček, to je jasné. Turistický ruch je potřeba podporovat. A tak tam, kde dříve byla jen tráva nebo mez, dnes stojí chajdy a obytná auta. Stany téměř žádné. Obchůdky a stánky jsou tady stále na stejném místě, jen se možná liší tím, co se v nich dá koupit. Začíná se stmívat a tak se pomalu vracíme zpátky ke stanu.

No... je to tak. Sice je to tady pořád pěkné a zajímavé místo, ale jako všechny pěkné a zajímavé místa to tu začíná být takové moc civilizované. Stany zmizely a nahradily je bungalovy s ložnicemi, kuchyněmi a klimatizací, místo zelených mezí jsou parkoviště pro auta, všechno je takové víc komfortnější a dražší. Prostě blahobyt je všude a není důvod, aby to tady bylo jinak. Ještě stěstí, že jsme ve „válce” a tak je to tu snesitelné, protože kdyby tu fakt bylo plno, asi bychom se tak v klidu neprocházeli.

Na prádelní šňůru jsme pověsili baterku a chvíli pozorovali okolí. Až na řvoucí umývače nádobí, panoval všude kolem klid. Ale i umývači kolem desáté ztichli a všude nastal klid. Nikdo tady nepobíhal, nehulákal a nedělal humbuk, jak jsme to viděli v mnoha jiných kempech. Všichni respektovali nějaký řád, který byl pro kemp daný, a všichni byli spokojení.

Čtvrtek 30.7.

Druhý den ráno jsme se šli podívat na potápěče. Tedy, naši známí, kteří bydlí kousek od nás, se potápí. A tak jsme se chtěli podívat, co takové potápění obnáší. Když jsme k nim kolem deváté dorazili, už se oblékali do neoprénů a věšeli na sebe spoustu nám neznámých věcí, potřebných k potápění. K vodě si pak nesli vzduchovou bombu, ploutve a brýle…no prostě hromadu dalšího příslušenství, bez kterého se potápěč neobejde.

Je pěkné, sledovat otce s dcerou, jak mají stejný zájem a doplňují se v tom, co dělají. Připadalo mi to jako náročný koníček. A jak nám říkali, asi i cenově to nebude za pár korun.

Scházíme s nimi k moři a se zájmem sledujeme, jak na sebe soukají ještě tu vzduchovou bombu, brýle a všechno ostatní a pomalu sestupují po dně do stále větší hloubky. Voda je čistá a tak ještě kus od břehu vidíme, kde jsou, než se nám ztratí z dohledu. Pěkná podívaná. Ještě prý dnes půjdou na noční ponor, tak se zase příjdeme podívat. Ale kromě toho, máme přislíbeno, že si to můžeme někde u břehu zkusit! Tak se máme na co těšit. A teď se půjdeme zase rozvalit na sluníčko a flákat se. Někteří sportují, jiní lenoší.

A protože my jsme přijeli lenošit, rozložili jsme se opět na lehátkách pod slunečníkem a mžourali do sluníčka. Moře je dnes trošku neklidné a tak si vzpomeneme na Polsko, kde byly neustále vlny a vítr. Váháme s lehátkem a s kolem, ale nakonec se rozhodneme to zkusit. Už s tím přece máme nějaké zkušenosti. Statečně se dostaneme až do vody a začíná boj s mořskými vlnami, které nás neustále nesou někam jinam, než chceme. Ale probojovali jsme se až bójkám a nepotkali žádného žraloka. Tedy možná, že potkali. Jen jsme o něm nevěděli.

„To už jsme tak daleko?” Uvědomil si Robert.
„Tady už jsou ti žraloci, musíme se rychle vrátit, než nám některý ukousne nohu a umřeme tady strašnou smrtí!” říká s vážnou tváří apokalyptika a nechápe, čemu se směju. To by prostě nebyl Robert, aby nevymyslel nějakou tragickou povídačku...

Odpoledne už jsem si na lehátku připadala, jako v peci. Sluníčko neúprosně pražilo a jak jsem zjistila, nebylo možné, vybrat lehátka, která by později odpoledne zastínil slunečník. Jedinou možností bylo, lehátka různě přesouvat, podle toho, kam stín sahal. Kolem třetí hodiny to vzdáváme a jdeme ke stanu, do stínu. Zajdeme do obchodu, na zmrzlinu a máme přece přislíbený zkušební ponor v moři, tak to musíme všechno stihnout.

Později už míříme k našim známým – potápěčům, kteří kvůli nám chystají kyslíkovou bombu, brýle a náustek, aby to všechno donesli k vodě, a my jsme se mohli zkusit „potápět”. Tak jdeme na to!

První zkouší ponor Robert. Nasazuje si brýle a náhubek (pardon, náustek) a do náruče si bere nějaké kamení. To jako zátěž, protože potopit se jen tak ke dnu nejde. Ale jak se tak dívám, ono to nejde ani s kameny. Robert máchá ve vodě rukama, aby se dostal pod vodu, ale ta ho stále tlačí nahoru. Nakonec Michal zvolí jednoduché řešení. Stoupne si vedle Roberta a jednou rukou mu tlačí na rameno a drží ho pod vodou. Předtím se ale domluvili na signálu, až bude chtít ven. Aby mu třeba nedošel kyslík a Michal by spokojeně držel dál.
„Neutop ho,” volám na něj ze břehu a Michal se jen spokojeně usměje: „Nebooooj.”

No, nebylo špatné. Sice jsem se necítil jako pravý potápěč, spíš jako utopenec, ale překvapivě lehce se z té bomby dýchalo. Uměl bych si to představit jako náhradu šnorchlování, ale do větších věcí bych se raději nepouštěl.

Potom přicházím na řadu já. Moc jistá si nejsem. Někdy dávno jsem zkoušela šnorchl, ale tohle je něco úplně jiného. Nasazuju si brýle a náustek a Veronika mi podává kameny na zatížení.
„Jestli chceš, půjdu tam pod vodu s tebou,” nabízí mi a já souhlasně přikyvuju.
Snažím se potopit, ale jsem na tom stejně jako Robert. Máchám nohama, rukama a snažím se dostat ke dnu, ale nejde to. Veronika mi podává další kameny do klína, ale nakonec nezbývá, než se opět nechat uzemnit Michalem. Rozhlížím se kolem sebe, všude samá bublina, ale jinak krásně čistá voda. Kdyby se člověk trošku soustředil, určitě by to byla pěkná podívaná. Ale na první pokus jsem se asi nedokázala úplně uklidnit a vnímat ty krásy podmořského světa, tři metry od břehu.
Nořím se těch třicet centimetrů ven a prskám slanou vodu. Zvláštní pocit a zajímavý zážitek. To se asi jen tak znovu nepodaří.

Předáváme nádobíčko těm pravým potápěčům a jdeme se ještě chvíli válet k moři. Později se sem vrátíme, podívat se na jejich noční ponor.
Když k nim pak přicházíme, sledujeme stejnou scénu, jako ráno. Neopren, nůž, nastavit hodinky, vzít ploutve, bombu a hurá k vodě. Musí to být dřina, táhnout sebou a na sobě takovou zátěž. Opět sestupujeme po schůdkách k vodě a sledujeme poslední přípravy. Sluníčko zapadá, stmívá se. Zkontrolovat baterku a všechno potřebné a pak už jen vklouznout do potemnělé vody.

Tiše přihlížíme, jak se vzdalují a mizí někde v hloubce pod vodou. Ještě chvíli vidíme záblesk baterek a potom už ani to ne.

Tak pomalu půjdeme. Loučíme se s mořem a pochvalujeme si, jaké to tady bylo pěkné. Ale je čas, jet dál.
Večer pro jistou ještě zjišťujeme, jestli se nějak nezměnila situace a pustí nás do Maďarska. Doba je zlá, Kamile. Cestování moc nepřeje. Ale nic nového se neudálo a tak to vypadá, že zítra projedeme v klidu přes maďarské hranice, směr Balaton. 

Pátek 31.7.

Ráno mě vzbudilo horko. Sluníčko právě vycházelo nad horami a tak mi to nedalo a zkusila jsem vyfotit pár fotek. Všude bylo ještě ticho, kemp spal. Podnikla jsem poslední cestu na pláž, s ručníkem pod paží, chvilku jsem si zaplavala v moři a pak se vrátila ke stanu. Pesan od vedle už všechno ostražitě sledoval.
Dnes jedeme dál. Čeká nás Maďarsko a Balaton.

Moje vzpomínky na poslední pobyt u Balatonu nejsou moc dobré. Dodnes mám v paměti sice hezký kemp, ale jinak špinavou, blátivou vodu a bahno, do kterého jsem se bořila až po kolena a rostliny, rostoucí ze dna, nepříjemně se otírající o tělo. Uvidíme, třeba mě jiné místo překvapí.

Nápodobně. Já mám podobnou zkušenost, vždycky když jsem byl u Balatonu, bylo to teplé brouzdaliště s vodou po kolena. Dlužno říct, že hodně záleží na místě, kde člověk do té vody jde, někde je bahno, ale někde mají  vstup upraven a kousek je třeba beton. No a pak začne bahno, no...

Kolem osmé máme sbaleno a můžeme vyrazit. Sluníčko už se zase hlásí o slovo, čeká nás zase cesta v horkém dni.
Opouštíme kemp, míjíme stánky a obchůdky, do kterých jsme chodili, míříme zpět do kopců a údolí s mořem necháváme za sebou. Poslední pohled z hřebenu hor a jedeme dál.
Vyrážíme směr Rieka – Záhřeb – Siofók. Máme před sebou dlouhou cestu a slunce nad hlavou.

Z hor jsme vjeli rovnou do městského chaosu a zmatku. Cesta do Rieky trvá dlouho, všude spousta aut a lidí. Před Riekou se napojujeme na nějakou větší silnici a na ní už je provoz plynulejší. Pořád to máme kus cesty a tak jenom pár zastávek na odpočinek a frčíme na maďarské hranice.

Jak jsme si mysleli, všechno proběhlo v klidu. Nikdo nic nechtěl, žádné kolony, žádné kontroly. K Balatonu už nám zbývá jen pár kilometrů.

Míříme do kempu, který jsem našla předem. Projíždíme silnicí, vedoucí kolem celého jezera, všude je zase plno aut a nakupujících lidí. Když přijíždíme do kempu, jsme zklamaní tím, jak vypadá a jak je narvaný k prasknutí. Tady být nechceme a tak se ani nejdeme ptát na recepci a jedeme rovnou do dalšího, kam nás vede navigace.

V kempu je nějaká mladá slečna, která nerozumí jinak, než maďarsky. A tak je pro mě těžké jí vysvětlit, co vlastně chceme. Zajímavé bylo, že trošku se chytala na ruštinu, ale nepochopila stejně nic. Prováděla nás kempem a ukazovala nám nějaké volné místo na rozkopané hlíně, mezi chatkami. Když se jí ptám na jiný kemp, přichází nějaký pán a ukazuje tam a doleva, rovně…. No dobře, zkusíme jet dál.

Přijíždíme do dalšího kempu, který by se nám snad i líbil, ale mají plno. Paní na recepci mi vysvětluje, že mají kvůli Covidu stanovené limity ubytovaných, které nesmí překročit. Jedeme tedy o dům dál.
„To je poslední možnost, jestli nic nenajdeme, jedeme pryč,” poznamenal Robert.
Našli jsme a ubytovali nás. Ne že by měli spousty místa, ale někde jsme se upíchli a konečně mohli zaparkovat. Plácek kousek od obchodu, někde mezi stromy, spousty lidí kolem, ale byli jsme rádi, že máme kde spát.

Už jsem ztrácel nervy. Po té pohodičce v Chorvatsku to v Maďarsku bylo jako když narazíte autem čelně do - kde se tu sakra vzala - náhodné srny a do ksichtu vám vybuchne airbag. Všude bylo neuvěřitelně moc lidí, kteří se potloukali sem a tam, k vodě, od vody, po chodnících, po silnici, prostě všude. Sem ta virtuální válka ještě evidentně nedorazila. A po tom, co nás nechtěli snad ve třech kempech, začínal jsem si myslet, ať si ten Balaton strčí do prdele. Sice nevím, kam bysme jeli, ale rozhodně pryč odsud.

Parkujeme motorku, abychom se nějak vešli mezi stany, a Robert se ptá nějaké paní odvedle, jestli jí nebude vadit, že ji tam postaví. Paní stojí v plážové róbě, na hlavě klobouk a dívá se na Roberta. Její výraz značí, že možná chápe, že na ni mluví, ale jinak nereaguje, tváří se netečně. Prostě nic. Vůbec žádná reakce. Jen nepřítomný výraz. Tak jsme zaparkovali.

Ta byla taky jedlá. Já teda nemám nic proti nikomu, jenom jak přejíždíme ze státu do státu, vždycky chvilku trvá, než si zvyknu, že jsou jisté rozdíly mezi lidmi a taky mezi místem, kde zrovna jsme. Tady to byl evidentně kemp nižší cenové kategorie, něco jak jet na Senec sever. Mě to samozřejmě nevadí, jenom je třeba počítat s tím, že tu asi bude trochu bordel, protože mládež se chce bavit. Mimochodem, když už jsem vzpomněl ten Senec, tam už mě do kempu nikdo nikdy nedostane, protože když jsme tam byli posledně, byl už skoro prázdný, byl konec sezóny, to ale vůbec nebránilo milým mladým Slovákům, aby pár metrů od našeho stanu postavili 2 auta, vylezli z nich, pustili naplno nějakou sračkovou muziku a celou noc tam chlastali, řvali, blili a dělali bordel. Krása.

Postavili jsme stan, vybalili věci a uvařili si večeři u stolečku, kousek za stanem. Byla to dnes dlouhá cesta a tak se nám ani nechce moc ponocovat a jdeme spát. Zítra je taky den.

Sobota 1.8.

Ráno vstáváme do slunečného dne a všude kolem už panuje čilý ruch. Nějací nově ubytovaní staví další stany tam, kde jsme si mysleli, že už stan postavit nejde, jiní se shání po elektrice. Přišel za mnou nějaký mladý, rozhazoval rukama a chrlil něco maďarsky.
Říkám: „ Hochu, já ti nerozumím ani slovo, speak english?”
Zarazil se, něco zamumlal a odešel. Tóže něpanimájet. A takových, co nerozumí jinak, než maďarsky, tady byla spousta.

Bereme věci a jdeme se podívat k vodě. Jsem zvědavá, jestli to bude jiné, než posledně.

Vycházíme za plot kempu a ocitáme se na travnaté pláži u jezera. Všude už polehává spousta lidí a najít místo někde ve stínu, ze zkušeností od moře, je potíž. Nakonec rozbalujeme karimatky, kde se dá, a jdeme se podívat na vodu. Vypadá čistá, na dně je snad i písek. Není možná, pomyslím si. Žádné bláto a kal? Pravda, když se dívám na lidi, kteří jsou ve vodě asi sto metrů od břehu a je jim voda stěží po pás, vypadá to trošku divně a připomíná mi to Neusiedler v Rakousku, ale co, hlavně že to není ten hnus, co posledně.

Chvíli jen tak poleháváme a občas si jdeme „zaplavat” a potom nás zláká půjčovna paddlebordů a jdeme si jeden vyzkoušet, jestli se na něm dá pádlovat, jako na loďce. Dá, ale není to nic jednoduchého. Pádlo je celkem nemotorné, na způsob vsedě, ale malá hloubka vody umožňuje trošku pomoct potřebným směrem. Dostáváme se i do větší hloubky a dokonce si můžeme opravdu zaplavat. Potíž je pak dostat se zpátky nahoru. Ale nějak jsme to zvládli.

A tak jsme se zase celý den povalovali u vody a užívali si poslední den našeho výletu.

Tady to nebylo špatné. Bylo tu sice víc lidí, než v Chorvatsku u moře, ale místa bylo dost, bahno ve vodě nebylo a pro takové to obyčejné lenošení místo práce na zahradě s krumpáčem to tu bylo fajn. Pochopil jsem to tak, že ta pláž nebo co to bylo, byla normálně veřejná, takže se tady promenádovali a polehávali normálně lidi, kteří došli po práci z města. To mají dobře vymyšlené.

Když jsme se později vrátili ke stanu, zjistili jsme, že těsně vedle nás přibyla skupinka mladých Maďarů, zásobená hromadou alkoholu, briket a vřískavou náladou. K tomu vřískání se přidal jeden, který chodil mezi stany s obrovským reprákem, z kterého řvala nějaká podivná, rádobymoderní muzika. A všichni byli strašní borci a těšili se na velkou párty u briketového ohýnku mezi stany. Začínalo nám být jasné, že tady se dnes nevyspíme.

No... jak jsem říkal, mládež se potřebuje bavit. Už jsem ty týpky viděl mockrát, dokonce si začínám myslet, že to je naše prokletí, pokaždé potkat bandu vypitých trotlů, která kolektivně nemá mozek a dělá jenom bordel, bez ohledu na okolí. Co jsem ale ještě neviděl, vysypat mezi stany hromadu grilovacích briket a tu zapálit. Hmm, tak tady spát nebudu, tady se ani spát nebude dát. Musíme vymyslet nějakou únikovou strategii, protože domluvit se s debilama nemá cenu. Jenže kemp je narvaný k prasknutí a je večer...

A tak zatím co Robert sledoval bujarou mládež, já jsem se šla podívat, kde je nějaká kuchyňka, abych mohla nachystat něco k večeři. Na druhé straně kempu jsem našla kuchyňku se sporákem a umývárnou a tak jsem tam později ohřála nějaké konzervy k večeři, kterou jsme si dali zase u stolečku.

Zábava u našeho stanu se slušně rozjížděla, chlapci začali zpívat a tančit kolem briketového ohně a všude kolem panovalo bujaré veselí, jak se k nim přidali nějací další.

První, co jsme udělali, přeparkovali jsme motorku jinam. Postavili jsme ji na nějaký beton, mezi jiné stany, aby byla v bezpečí, protože nikdo nevěděl, co se bude dít. Druhý krok byl, najít nějaké místo na spaní. Ve stanu dnes spát nebudeme, protože kdo by chtěl uhořet ve stanu, že? Nebo si ho nechat rozpárat. A ještě spousta dalších variant, napadla Roberta. A tak jsme šli na obchůzku, kam se upíchneme s karimatkou a spacákem.

Všude bylo narváno, stany hned u sebe, nikde ani kousek místa. Nakonec se nám podařilo najít na konci kempu nějaké travnaté místečko, kousek od plotu a uložit se tam ke spánku. Asi pět minut po tom, co jsme si lehli, přijela k plotu nějaká dodávka, ze které se vyrojilo asi pět Maďarů, opět se řvoucí muzikou. Kousek odsud byl totiž plážový bar. A ve chvíli, kdy z baru vyšly nějaké slečny, Maďaři na ně začali pořvávat, zvali je na panáka a za hlasitého řevu se všemu smáli, jak pomatení. To jsme si teda pomohli, pomyslím si. Ale co, aspoň jsou za plotem, ne jak ti u stanu, metr od nás. Přetáhnu si kapuci přes uši a spokojeně usínám. Zítra nás čeká cesta domů.

Kvůli pár blbečkům, co se neumí chovat a mimochodem ani mluvit, protože ta jejich hatmatilka není řeč, ale krční choroba, tak kvůli nim jsme nakonec museli vzít spacáky a jít kamsi na druhý konec kempu spát pod širák. Že já do těchto kempů vůbec jezdím, posledních pár let to dopadá vždycky stejně. Ne že bych byl nespolečenský, ale s takovými bezmozky se mi fakt nechtělo do rána chrčet nesmysly.

Neděle 2.8.

Ráno jsme zjistili, že stan stojí, bez jakékoli újmy a dokonce jsou v něm všechny naše věci. To jsme snad ani nečekali. Maďaři od vedle znaveně posedávali před vyhaslým ohněm a vysílení noční akci jen tupě zírali kolem sebe.

Tak jsme to ve zdraví přečkali a je čas zase balit a vyrazit na cestu domů. Směr Bratislava – Hodonín a do Zlína.
Kousek za Balatonem najíždíme na dálnici a už si to frčíme. Míjíme Györ, projíždíme Bratislavou na Břeclav...

Tak jsme zase doma. Určitě nás čeká hromada zpráv o Covidové apokalypse, hromadě nemocných a mrtvých a nastalých opatřeních pro naši ochranu zdraví. Na cestě jsme nic takového nevnímali. Kromě všudepřítomných desinfekcí a nošení roušek, se lidi chovali naprosto normálně. Než jsme odjížděli, četli jsme spoustu informací o tom, jak to kde nefunguje, jaké jsou kde omezení, ale prakticky musím říct, že nás na cestě nic špatného nepotkalo. Pravidla různých zemí se různí, ale s tím je potřeba na cestách počítat. Vždycky je to o tom, že pokud jedeme někam „na návštěvu”, je potřeba ctít pravidla dané země a přizpůsobit se. Je to jejich země a jejich pravidla. Stejně, jako ta naše, pro kterékoli příchozí k nám. Jen, jak je zvykem, pro někoho pravidla platí, jiný je chce obrátit a využít pro sebe.

A tak jsme rádi, že se nám podařilo v této nelehké době udělat si malý výlet a zase si naplno užít motorku, přírodu a nabýt nové poznatky z cest.
Za mě díky motorce za výdrž a Robertovi za pěkný výlet.

Já jsem taky rád, že se nám podařilo někam vyrazit, i když je celá země ve válce. Celý výlet se mi velice líbil a i když to nebylo úplně to, co bychom chtěli, vypadli jsme z toho věčného koloběhu, chvíli taky přestali rozvážet hlínu na zahradě a až na ten závěr v maďarském kempu jsem si to užil. Projeli jsme se parádně!

Najeto: 1 446 km