Bájné Řecko, hrdá Makedonie, nezávislé Kosovo. A Bajram Curri.

Seznam článků

Autor: Hana
24. leden 2018
Zobrazení: 434

Sobota 26.8.

Další den se vracíme stejným směrem do města Thessaloniki. Jinudy to nejde a nás znovu čeká průjezd chaotickým městem. Míříme k hranicím s Makedonií a zastavujeme na poslední benzínce před hranicí, kde se Robertovi podaří koupit řecké nálepky. To už je na cestách rituál a tak radost je veliká.

Jo, to byl zase blbý nápad, pochopitelně můj, shánět uprostřed přelidněného a rozpáleného města nálepky. Stejně jsme žádné nesehnali , zato jsme poznali Soluň křížem krážem, některé cesty i třikrát. Toto fakt už dělat nebudu, ale když já myslel, že to bude jednoduché, prostě vejdem do prvních suvenýrů a bude to. Nebylo.

Auto s Němci. A tak to bylo se všemi posádkami německých aut.Po pár kilometrech přijíždíme na hranici Makedonie a trošku nás zaskočí řady čekajících aut. Vedro je neúprosné, ale nezbývá nám, než trpělivě čekat, až na nás příjde řada. Rozhlížíme se kolem sebe a nemůžeme si nevšimnout několika aut, které mají německé značky. Ti, kdo v nich sedí, ale na Němce nevypadají. Všichni jsou tmaví, zarostlí a většinou ve větším počtu. Pokud by to byli místní, vůbec by nás to neudivilo, ale tihle lidé nemají s Němci nic společného.

Ano. Je vidět, že to chce víc cestovat a poznávat okolní krajiny, protože jsem doteď žil ve velkém omylu ohledně našich sousedů. Já jsem si Němce představoval tak nějak jako třeba Poláka nebo Slováka, ale po tom, co jsem viděl hodně aut s německýma značkama a lidi v nich jsem pochopil, jak jsem se mýlil. Průměrný Němec vůbec nevypadá jako Polák, ale spíš jako Turek. Omlouvám se za svoji neznalost všem, které jsem tím mohl uvést v omyl.

Tady je na rybaření evidentně víc klidu než u nás.Konečně se dostáváme k celní budce, kde strážný zběžně koukne na pasy a pouští nás dál. Tak jsme tady, v Makedonii. V zemi, kterou jsme na minulém výletu nestihli poznat. Okolí za hranicí je samé casino a kolem jinak nikde nic. Vjíždíme na velkou cestu a míříme k Ohridu. Před ním nás ale ještě čeká Prešpanské jezero. Když k němu přijíždíme, naskytne se nám krásná vyhlídka na jezero a okolí, na druhé straně jezera leží Albánie.

"Myslím, že přesně na tomto místě jsme stáli s Jurou, když jsme tady byli," rozhlíží se Robert. Před námi se leskne čistá vodní hladina, na níž se tu a tam pohupuje rybářská loďka, v dálce je vidět lesy, lemující břehy jezera a vpravo nějaká malá vesnička s pláží. Vnímáme klid a pohodu, kterou jen občas vyruší osamělé, projíždějící auto.

Ohrid shora.Čas ale běží a tak nasedáme a pokračujeme dál. Cesta nás vede národním parkem nahoru do lesů, ostře se klikatící cestičkou a Prešpanské jezero zůstává hluboko pod námi. Na vrcholu přejíždíme na druhou stranu hory a přijíždíme k památníku, tyčícímu se pro změnu na Ohridem. Pod námi je vidět sluncem ozářená vodní plocha, která v té záři místy vypadá, jako zamrzlá. Sluníčko se do ní opírá a my, i když jsme tak vysoko, se pečeme a odkládáme bundy. Kemp, do kterého míříme, je někde pod námi a nám nezbývá, než opustit tuto krásnou krajinu a vydat se cestou dolů.

Když pod horou vjíždíme do vesničky Ljubanishta, hledáme odbočku do kempu. Párkrát se zatočíme do slepé uličky a Robert se snaží si vybavit, kde to vlastně bylo. Konečně na konci vesnice vidíme ceduli a stáčíme se do kempu.
Nečekaně je tu nějak husto. Ale ono to večer přejde.Na recepci zaplatíme pobyt na dvě noci, protože tady chceme zůstat zase o den déle. Když pak procházíme kempem, zjišťujeme, že naše představa stanu, postaveného na pláži přímo u jezera, se rozplývá, jako mlha. V kempu je přímo narváno a vypadá to, že bude potíž vůbec najít místo pro dva stany. Všude je spousta lidí, stanů, karavanů, nějakých zchátralých obytných buněk a všichni jsou na sobě namačkaní, bez jakéhokoli prostoru kolem sebe. Po dlouhé době konečně nacházíme místo, které se nám líbí, parkujeme a stavíme stany.
Večer se jdeme na chvíli podívat k jezeru a plánujeme si, jak se tady zítra budeme válet na sluníčku.

O tomto kempu jsem věděl z minula, poradili nám ho nějací místní a tehdy před 4 lety jsme tu byli skoro sami. Co jsem viděl teď mě trochu vyvedlo z míry, bylo tu fakt docela husto. Ale pak jsem pochopil, že to je tím, že jsme přijeli moc brzo, kemp totiž slouží místním z blízkého i dalekého okolí jako koupaliště. Takže stačilo chvíli počkat a navečer začali všichni odjíždět, až jsme tu nakonec zůstali skoro sami. Paráda.

Najeto: 391 km

Neděle 27.8.

Před námi Ohrid a na horizontu Albánie.A jak jsme si naplánovali, tak se také stalo. Hned po ránu jsme si vyhlídli místečko na pláži u jezera a zahájili tím poflakovací den. Vraťa opět začal hledat život ve vodě, ale našel jen pár rybek, které pro něj nebyly zajímavé. Stejně jako v Řecku, odchází někam dál po břehu, aby se podíval, jestli u hor nenajde něco víc.

My se zatím dál válíme na sluníčku, a když se Vraťa po nějaké době vrací, opět s prázdnou, už zase začíná červenat.
"Namazal ses?" ptám se ho.
"Víš, co říkala tvoja. Že se máš mazat dvacetkrát za den, abys nedopadl jak u moře," popichuju ho lehce.
"„Joooo, namazal," odpovídá s jistotou, ale moc se mi tomu věřit nechce. Plácne sebou na karimatku a usne, unaven neustálým hledáním života ve vodě.

Kousek od nás přijíždí těsně k vodě auto s naloženou motorovou lodí. Za velkého úsilí ji asi pět lidí spouští na vodu a pak začínají přípravy k plavbě. Přípravou k plavbě myslím nastartovat a jet. Co jiného by se u takové lodi mělo připravovat. Jenže, světe div se, motor nenaskočí a nenaskočí. Robert, stojící vedle mě, se zálibně dívá, jak se jim dílo nedaří a typickým českým způsobem pronese: "Tolik humbuku kolem a nakonec jim to ani nepopluje. Chudáci. Ani se nesvezou. Teď aby to štrachadlo zase pěkně naložili na vozík a odtáhli si ho pryč." No a tak to i dopadlo a výlet lodí se nekonal.

Zálibně dívá... no ono to totiž bylo tak, že tu docela velkou loď měli na přívěsu za SUV a na spuštění na vodu si našli úplně super místo, přímo mezi lidmi na pláži. A navíc přes naše místo... Dalo se to udělat i jinde, ale když už to udělali takhle, měl jsem aspoň důvod se trochu pobavit, no....

Večerní hodování u Ohridu. Je nám dobře.Pláž se plnila lidmi a později odpoledne už na ní nebylo k hnutí. Slunce pálilo snad stále víc a tak jsme to kolem páté vzdali a uchýlili se ke stanu do stínu.
Večer jdeme nakoupit nějaké zásoby a hodování u stanu může začít. Později večer, já, coby věčný ospalec, zalézám do stanu a nechávám chlapy u piva. Asi po dvou hodinách mě vzbudí hlasitá hudba a nějaké hlasy v dálce. Před stanem je ticho a je mi jasné, že se šli podívat do centra dění. Jo, všude, kam přijedeme, se něco děje. Soukám se ze stanu a jdu se podívat, odkud je slyšet hudbu. Přicházím na břeh jezera, kde hoří oheň, plameny šlehají vysoko k obloze, kolem je spousta veselých a usměvavých lidí a pány kluky zastihnu v družném hovoru s místními. Jak jsem se pak dověděla, konala se tady nějaká slavnost na ukončení prázdnin a sešli se tady lidi snad všech věkových kategorií.

Tohle byl druhý moment na tomto výletě, kdy místo abychom už šli spát mě zase Vraťa vytáhl mezi lidi. O kus dál, někde na druhé straně kempu jsme slyšeli hudbu a viděli jakýsi oheň, tak jsem teda zvídavě souhlasil. A jsem za to rád, to co jsme tam viděli, předčilo všechna má očekávání. Vatra jak hovado z obrovských polen, kolem pár dospělých, stoly s jídlem a pitím, ale hlavně, spousta skoro nahých holčiček a chlapečků, dětí v plavkách někteří i bez nich. Chodily kolem ohně, kolem kelímků s alkoholem, dívaly se na dospělé, jak pijou pivo, různě se převlíkaly z plavek a do plavek jen tak na pláži... A nikdo s tím neměl problém. Přátelé, tady by si skandinávské sociálky smlsly, to by bylo kousků k adopci do bezdětných rodin!

No a tak jsme se tedy začali družit. Já hledal hlavně nějaké pivo, což mi za chvíli někdo nalil, dali nám i něco sníst a začali jsme si s dopělými, pochopitelně, povídat. Nevěřil bych, jak je ta makedonština srozumitelná, zvlášť po těch pivech. Bavili jsme se o všem možném, o tom jak se žije tam, jak se žije tady a že toho máme spoustu společného. Došlo samozřejmě i na objímání a dostalo se mi vysvětlení, že hrdost k vlastnímu národu musí člověk cítit tady na hrudi, sáhni si, tady, srdcem. Jak noc pokročila, děti byly zahnány do chatek nebo stanů nebo čeho a my si povídali dál, dokud se nevypilo všechno pivo a ještě i chvíli potom. Z tohoto setkání jsem měl velice dobrý pocit jakési sounáležitosti národů. Asi máme opravdu hodně společného, ani řeč nepředstavovala žádnou větší bariéru, stačilo mluvit česky a pomalu...

Pondělí 28.8.

Průjezd přes Skopje. Je tu celkem klid a čisto.Tak nás zase čeká balení a další cesta. Včera jsme se rozhodli, že v Makedonii zůstaneme o den déle a pojedeme se podívat do hlavního města, Skopje. Roberta na minulém výletu od návštěvy Skopje odrazovali, ale pak jsme si řekli, že času máme dost a zkusíme to. Zajedeme si kousek mimo původní trasu k jezeru Mavrovo, ale to vůbec nevadí.
Vyrážíme na cestu, loučíme se s krásným jezerem a míříme do Skopje.

Když jsem byl v Makedonii minule, bydleli jsme někde u jezera Mavrovo a mluvili tam s nějakými staršími manžely a ti nám říkali, že Skopje je hnusné, plné zahalených obličejů, mnohoženství, odpadků a tak. Přiznám se, tehdy jsem tam nejel a ani teď se mi moc nechtělo. Změnil jsem ale názor, když jsem Skopje viděl, nebylo to až tak strašné. Asi už jsem na ten Balkán taky trochu víc zvyklý.

Němá pánko na jedlo? Veď Gádžovja majú...Město nás mile překvapilo. Zdaleka nebylo tak přelidněné, jak jsme čekali a obyvatelstvo vypadalo tak nějak v klidu. Žádný chaos a zmatek, který jsme viděli v jiných městech, kolem ulice stojí upravené domy a stavby, nikdo nás zbytečně nesleduje.
Projíždíme hlavní třídou v celkem plynulém provozu a rozhlížíme se kolem. Město vypadá moderně a čistě, lidi na chodnících nikam nespěchají, nepokřikují, jen někteří na nás vrhnou krátký, zvídavý pohled, ale pak nám už nevěnují pozornost. Najdou se i osamělí jedinci, líně postávající kolem cesty v ošuntělém oblečení, ale zdaleka jich není tolik, jako jsme viděli jinde. Zato žebračka, obcházející stojící auta, s dítkem v náručí, je slušivě oblečená a někdo by možná pochyboval o důvodu, proč obchází řidiče s nastavenou dlaní.

Odbočujeme z hlavní cesty a dostáváme se do úzkých uliček, kde už je trošku těsno, protože část ulice z každé strany zabírají prázdné bedny od ovoce, různé vozíky a soudky, případně sami prodejci se svými stánky. Proplétáme se uličkami, které se úplně liší od centra města. Najednou vedle nás zastaví auto se staženým okénkem, přes které se na nás zubí vychrtlý chlapík a povolává na nás, ať jdeme na kafe. Česky! Slyším dobře? Fakt na nás mluví česky? Robert, věnující se provozu, jen houkne do sluchátek: „Řekni mu, že nemáme čas, že někdy jindy.“ To už nám ale auto zmizelo z dohledu a my jsme konečně vyjeli na nějakou větší cestu a po pár minutách se nám podařilo najít místo k zaparkování.

Promenáda v centru Skopje. Převapivě pěkná, čistá a klidná.Sluníčko praží, jako na Sahaře a tak vyslékáme bundy, bereme foťák a vydáváme se na krátkou obhlídku města nebo spíše jen její malé části. To co jsme viděli, nás ohromilo. Kráčíme krásnou dlážděnou promenádou po břehu řeky Vardar, přes kterou se klenou kamenné mosty, zdobené sochami rytířů, učenců a šlechticů. Nacházíme tady muzeum, operu i antická sousoší. Vše je čisté, upravené a dojem z procházky umocňuje hudba, hrající tiše z ampliónů, připevněných na lucernách, lemujících chodníky. Něco takového jsme nečekali, a i když na nás slunce praží, nemůžeme se na tu krásu vynadívat.

Musím říct, že tohle mě mile překvapilo, takovou promenádu uprostřed Skopje jsem vážně nečekal. A už vůbec bych nečekal, že tu bude Muzeum, Opera a ta spousta soch a lucerniček a mostů... a klid. Nikde žádní ručníkáři, nikde žádné mnohoženství, žádné uřvané rakety, nic. A čisto. No, jestli někdy pojedu zase kolem a bude vic času, toto místo rozhodně stojí za prozkoumání. Tu hrdost musíš cítít tady, sáhni si, tady v srdci....

Hotel Sna, jediný, který vypadal u Mavrova nějak trochu otevřeně.Pomalým krokem se vracíme k zaparkované motorce, kde na nás čeká upečený Vraťa, nasedáme a vyrážíme na zpáteční cestu, směr Mavrovo.
Pár kilometrů před Mavrovem začíná drobně mrholit. Projíždíme malým lesíkem a Robert pátrá v paměti, co z toho si pamatuje, když tady byl posledně. Přejíždíme hráz a podél jezera projíždíme až na jeho konec. Míjíme asi dvě restaurace a marně hledáme nějaké cedule k ubytování. Nakonec se vracíme kousek zpět k hotelu, který jsme cestou minuli, s krásným názvem Hotel Srna a parkujeme.

Uvnitř nás vítá ochotný recepční, kolem pár hostů, cena za pokoj cca 700 korun pro dva i se snídaní. Nevaří, ale kousek odsud je restaurace a tak vybalujeme věci a po pár minutách už si to vykračujeme cestičkou na večeři. Kolem nás projíždí dvě motorky a míří, stejně, jako my předtím na konec cesty, která už dál nevede. No jo, taky se budou muset vrátit, pomyslím si, ale to už dva jezdci míří zpět naším směrem a Robert jim ukazuje, že nad cestou je hotel. Odbočili k němu, ale po malé chvíli se opět vrací na cestu a dojíždí nás. První jezdec zastavuje, odklápí helmu a pozdraví: "Ahoj Roberte."

Setkání u Mavrova.Nojo, už jsem světoznámý dobrodruh. Tohle byla haluz, ale taková, že kdybych to plánoval, tak to určitě nevyjde. Z kolemjedoucích motorkářů se vyklubal Milan a Honza odněkud od Prahy, se kterými jsem dřív pár podivných států projel. Pěkné setkání po letech, v Makedonii, u Mavrova... Oba jsem je opravdu rád viděl, příště se možná můžem domluvit třeba někde u Brna, co....

Společně pak sedíme u večeře, sdílíme naše zážitky z cest a doteď nechápeme, jak jsme se tady mohli potkat. Když potom přicházíme zpět k hotelu, debata se stočí na motorky a technické věci a tak nechávám chlapy, ať si popovídají o věcech mně neznámých a jdu spát. Tak dobrou noc, potkáme se u snídaně.

Najeto: 321 km

Úterý 29.8.

Poslední pozdrav a naše cesty se zase dělí.Naše dnešní cesta vede přes Debar do Kukes, kluci míří k Ohridu a tak pojedou kousek cesty s námi.
Znovu projíždíme lesem, cesta je po včerejšku mokrá, ale jak je vidět, naši společníci si s tím hlavu moc nelámou. Na místo rozdělení dorazí o pár minut dříve, než my a hodlají se vydat cestou, o které si nejsme moc jistí, jestli vůbec existuje. Poslední rozloučení a šťastnou cestu, hoši, bylo to příjemné setkání uprostřed Makedonie.
Míříme do Debaru, posledního makedonského města, které máme na trase a pak už přejezd do Albánie.

Když přijíždíme do města, padne na nás podivný pocit neklidu. Město je plné lidí, kolem cesty trhy se zvířaty, stánky a obchody, ale hlavně, všichni se na nás dívají. Ne že by to pro nás bylo nové, všichni se vždycky dívají, ale tyhle pohledy jsou jiné. Nejsou zvědavé ani přátelské, jako zatím všude jinde. Tihle lidé si nás prohlížejí pohledem, o kterém nevíte přesně, co si myslet. Je to něco jako obava z neznámých vetřelců, kteří sem nepatří, kdoví, co sem přinesou a raději ať už jste pryč!

Tady se mi fakt vůbec nelíbilo. Trošku se motáme po městě a přijíždíme k uličce, vedoucí něčím, jako náměstí, kde je lidí ještě víc, než v okolních ulicích.
"Tam nejedu," slyším ve sluchátkách, točíme se zpátky a zahýbáme o kousek dál do postranní prázdné uličky, nikde nikdo.
"Hmmm, ale když pojedeme touhle ulicí ven z města, bude to sice jednodušší, ale z toho města nic neuvidíme. Já chci jet přes náměstííí," škemrám do sluchátek.
Robert zastavil: "Vidělas ten chaos, co tam je, ty lidi, jak se dívají? Tama chceš jet? Dyť nás tam zabijou!"
Chvíli mlčím a pak rozhodně pronesu: „Jo, chci tama jet. Chci vidět to prostředí, ty lidi a všechno kolem. Proto jsme se přece jeli ne?“
Teď zas mlčí Robert, ale po pár vteřinách vyklápí helmu a volá na Vraťu: "Vrátíme se na to náměstí. Hanka to chce vidět."
Vraťa přikývne a točíme se zpět do rušné ulice. Jupííí.

Tohle město se mi prostě nelíbí, ani teď, ani před léty. Padá tu na mě deprese, obavy a kolem to moc nevypadá, že by mi s tím někdo z lidí chtěl pomoct.

I ta promenáda je tu depresivní.Když vjíždíme na náměstí, vypadá to, že už nás pohledy místních tak nesledují. Jsou zaujati obchody a zbožím, vystaveným na ulicích takže máme čas si vše pořádně prohlédnout. Část místních tvoří ženy, oblečené venkovsky, s šátky na hlavách, další skupinou jsou naopak moderně oblečení muži i ženy, všech věkových kategorií. Míjíme obchůdky a restaurace a naše obavy pomalu opadávají. To jen to předměstí bylo nějaké divné. Tady lidi vypadají úplně v klidu. Sem, tam, se nějaký zahloubaný čumil najde, ale pořád dobré.

Z náměstíčka vyjíždíme někam do polí, kde je pusto a prázdno a míříme na hranice s Albánií. Celou hranici tvoří jedna malá budka a dva hlídací psi. Nikde nikdo a tak přejet dál, je otázkou několika málo minut. Před námi je Peshkopi, nad hlavami se nám honí bouřkové mraky a tak jen krátká zastávka v nějaké zapadlé vesničce na kopečku, dáme si kafe a jedeme dál. Kolem hory, louky, planiny, na cestě při průjezdu vesnicí mávající dětičky…
No, pravda, někdy mávaly, někdy házely kamení. Zřejmě se jim nelíbilo, že jsme nezastavili, ale zůstat stát a nechat se obklopit skupinkou podivných dětí, ve věku šesti až dvanácti let, by asi nebyl zrovna dobrý nápad.

Ahoj, smrade! Jednou rukou máváš a druhou hážeš kamení?Jo, ty děti tu byly fakt divné, to jinde nebylo. Vždycky když jsme se někde objevili, seběhly se jak vosy na projíždějící bonbon, zastoupily nám cestu a uskakovaly až na poslední chvíli. Ze začátku jsem myslel, že chtějí jenom pozdravit, pak jsem ale pochopil, že si chtějí plácnout a vyžadují dárky. Jednou, když jsme nějakou skupinku projeli, díval jsem se do zrcátka a viděl jsem ty parchanty, jak sbírají ze země kameny a hážou je po nás, teda vlastně po Vraťovi, který jel za náma. Tak aspoň vím, že se s nimi kamarádit nebudu... musím někde sehnat batoh a naplnit ho kamením.... a pak si s ním můžou plácnout....

První hotel hned při vjezdu do Kukes od Peshkopi.Do Kukes přijíždíme kolem páté a opět obklopeni davem, hledáme hotel na přespání. Když později do jednoho vcházím, domluva není možná, protože paní nerozumí nic. Zato mě hned ochotně vede nahoru, ukázat mi pokoje. Je to v podstatě nějaký velký rodinný dům, z kterého udělali dole bar a nahoře hotel. Trvám ale na to, že chci znát cenu a paní ke mně nakonec přispěchá s telefonem, do kterého na druhé straně někdo mluví anglicky. Cena za oba pokoje je 27 euro, parkování na dvorku pod balkónem, asi není víc co řešit. Když souhlasím, paní se hned pustí do úklidu druhého pokoje, v kterém bude spát Vraťa. S tolika návštěvníky asi nepočítali.

Jo, tohle nebylo bůhvíco. Kdybychom jeli kousek dál, našli bychom lepší ubytování, tohle byla evidentně chyba vedoucího řidiče. Ten Hňup se totiž v těch horách zařekl, že už toho má dnes dost a ubytuje se v prvním hotelu, na který narazí. Lynč! Lynč! Chceme ho zlynčovat!

Když jsme vybalili věci, zjistili, že koupelna funguje tak nějak napůl, dveře nejdou zavřít, televize nemá příjímač a na free wifi se nejde připojit, rozhodli jsme se vydat do města. Naším cílem byla mešita, kterou jsme cestou míjeli.

Mešita v Kukes. Stojí na pěkném místě.Našli jsme ji celkem lehce, a protože jsme už předem plánovali, že se podíváme dovnitř, bez váhání jsme vstoupili na oplocené nádvoří. Nikde nikdo, jen kousek opodál posedává postarší chlapík na kamenné zídce a po očku nás sleduje. Když stojíme před vstupem do mešity, přece jen trošku váháme a já po očku vidím, že chlapík nám najednou věnuje svou pozornost a vydává se směrem k nám. Co bude? Pomyslím si. Vyžene nás, řekne nám, že tady nemáme co dělat? Váhavým krokem k nám přistupuje a Robert se hned snaží získat nějaké informace. Z rozhovoru se dovídáme, že on sám není věřící muslim, že je tady vlastně přistěhovalcem, ale o muslimské víře něco ví. Ochotně nám pak vysvětluje, že hlavní vchod do mešity je určen pro muže, ženy vchází bočním vchodem. Nenamítá nic, když se ptáme, jestli můžeme do mešity, aniž bychom byli věřící. Usmívá se a ukazuje rukou, ať klidně vstoupíme.

Vnitřek mešity, její ženská část. Za tuhle fotku shoříme v pekle.Obcházím tedy mešitu z pravé strany, kde je vstup, určený ženám a stoupám nahoru po schodišti, které končí v prostorné místnosti s kobercem, v popředí je dřevěné zábradlí, zakryté neprůsvitnou látkou. Pode mnou se rozkládá velký sál, určený mužům. Mešita působí čistým dojmem. Nemyslím jen pořádkem, ale i stylově. Nikde žádné zbytečnosti, výzdoby, sošky a obrazy, jak jsme zvyklí z našich kostelů. Vládne tady klid a zespodu vnímám jen nějaké tlumené zpěvy místního návštěvníka. Přesto ve mně převládá stísněný pocit, v každém případě podpořený představou toho, co se dnes všude kolem nás děje ve spojitosti v muslimskou vírou.
Tiše odcházím a jsem zvědavá na Robertovy dojmy.

Robertovy dojmy jsou velice kladné, Robert se pobavil. Když pominu to, že nic nevíme o tom, jak se do těch tělocvičen chodí, to, že jsme tam půlhodiny obcházeli kolem jako mlsní psi a to, že jsem ani netušil, že existuje mužská a ženská část, vevnitř už to bylo dobré. V části pro pány tvorstva bylo taky čisto, celá tělocvična byla pokryta kvalitním kobercem, vlevo za dveřma ležel nějaký tmavý strašák a nehýbal se a kousek před ním seděl jeden člověk, upravený, v klidu, v ruce měl nějakou knihu a polohlasem si zpíval. Nevím, jestli zpíval něco z té knihy nebo jenom trénoval na večerní produkci z tlampačů, každopádně se mi to líbilo. A tak jsem si na chvíli sedl na bobek ke zdi, zavřel oči a poslouchal ho. Kdo mě zná, ví, že mám rád kostely, zvlášť když stojí na druhé straně, ale tohle bylo jiné. Nebyly tu žádné ozdoby, žádné barevné cetky ani hromada různých ukřižovaných, pobodaných a krvavých postav se sepjatýma rukama, nebylo tu nic. Jenom v klidu sedící a tklivé melodie zpívající chlapík. Mě se tu fakt líbilo.

Působivý kopeček nad Kukes. Ještě že to není sopka.Pokračujeme v procházce městem a hledáme nějakou restauraci, kde se dá najíst. Je s podivem, že největší podíl na stravování tady mají malá bistra, fastfoody a podobné stánky. Najít klasickou restauraci, byl celkem problém. Nakonec přicházíme k hotelu a zkusíme zjistit, jestli nám tady dají normální jídlo nebo jestli fungují jen pro hotelové hosty. Štěstí se na nás usmálo, a i když obsluhující zrovna nekypí nadšením, dostali jsme večeři, chvíli poseděli a vydali se zpátky do hotelu.
Unaveni procházkou uléháme do postele, a přestože otevřeným oknem k nám doléhá hlasitá hudba někde z města, usínáme.

Najeto: 155 km

Středa 30.8.

Pohled z cesty SH22.Ráno před sedmou vstávám a jak už jsem si v těchto krajích zvykla, jdu si dolů do restaurace na kafe. Sednu si ke stolečku na zahrádku, mžourám do vycházejícího slunce a pozoruju okolní ruch. Dnes máme před sebou, nám již známou SH22, silnici plnou zatáček, vraceček a pořád do kopce. Posledně jsme ji jeli dolů pět hodin, tak uvidíme, jak to půjde nahoru. Přijedeme do Fierze a dál do Bajram Curri. Městečka, které jsme posledně minuli a tentokrát ho chceme vidět.
Pokoušeli jsme se najít jinou cestu, ale místní nám řekli, že není úplně průjezdná, tak jsme náš plán ponechali v původní podobě. Tak jedem.

Cesta přes hory se zdála nekonečná, stejně jako minule a navíc pražilo slunce jako o závod. Stejně jako minule. Když po pár hodinách vidíme v dálce okraj vodní nádrže na řece Drin, lehce se pozvedne nálada. Projedeme Fierze a pokračujeme opět nahoru do hor, do Bajram Curri, kde budeme spát.
Přijíždíme do malého městečka, které je navíc z části rozkopané, a vjíždíme na náměstí, kde je celkem rušno. Kousek odsud je přírodní park Valbone, který chceme vidět a tak se zatím moc nezdržujeme a pokračujeme dál.

Ve Valbone je krásně.Asfaltová mánie je i tady v plném proudu a celý park projíždíme po cestě, blýskající se novotou. Tu a tam se na ni sesypou kamínky z okolních hor, ale místní hned přispěchají a vše zase uvedou do pořádku.  Utržený kus mostu už jim zřejmě moc starostí nedělá, protože podle stavu porostu v puklinách, už jeho část v řece leží nějakou dobu.
Park samotný je krásný a nemůžu se vynadívat na hory, lemující cestu. Někdy jsou jen kámen, jindy je na nich nějaký porost. Tyčí se všude kolem, jako by chtěly sevřít údolí pod nimi do své náruče. Občas mineme nějaký domeček a pár pasoucích se stád koz a celým údolím prochází vyschlé koryto řeky.

Na konci parku přijíždíme k turistickému areálu s hotelem a restaurací a parkovištěm s minibusy, rozvážejícími turisty po okolí. Z cedulí jsme zjistili, že Théth, kam jsme posledně opačnou stranou nedojeli, je odsud jen 9 kilometrů. Cesta vede někde támhle tím vyschlým korytem řeky, nahoru do kopců.

Vracíme se zpátky stejnou cestou a asi po půl hodině vjíždíme zpět do Bajram Curri. Je načase hledat ubytování, což se začalo po pár pokusech jevit jako problém. Jednou vejdete do luxusního hotelu s prázdnou recepcí, kde nikdo nejeví zájem ani přijít, natož aby se zeptal, co chceme nebo najdete něco jako malý hotel s parkováním, ale majitel nechápe nic a než by to řešil, raději řekne, že ubytování nemá, případně nenajdete vůbec nic. Záblesk vzpomínky na příjezd do města nám napověděl, že jsme míjeli nějaký hotel, stojící u benzínky. I tady jsme ale narazili na jazykovou bariéru, ale při troše snažení, se nám podařilo domluvit pokoj za 20 euro, které jsme vytáhli jen tak na dřevo bez dokladu a dostali klíče. Ubytovali jsme se a vydali na prohlídku města.

Bajram Curri. A pod ním nějací bídní červi.Parkujeme na kopci na náměstí, kterému dominuje obrovská socha albánského národního hrdiny Bajram Curri, kašna a promenáda plná lidí a pokřikujících dětiček.

Já vlastně ani nevím, proč jsme jeli zrovna do Bajram Curri, ale to jméno je takové zvláštní.... No schválně, zkuste si ho pomalu odříkat několikrát za sebou tichým hlubokým hlasem.... A na jiných místech v Albánii jsme už byli, tak proč ne. Čekal jsem nějakou zapadlou vesnici v horách, ale přijeli jsme do normálního, prosperujícího města, které má, jak už je tady zvykem, dvě tváře. Jednu tu okázalejší, novou, omítnutou a s promenádou, ale také smutnější a liduprázdnou a pak druhou tvář, původní, starší, tradiční, více špinavou, ale zase plnou lidí na tržišti s čilým provozem. Té okázalejší a nové části s promenádou vévodí obrovská socha místního nacionalisty a bojovníka proti Osmanské říši Bajrama Curri. Když pod ním stojíte, sálá z té sochy zvláštní energie a vůbec ten člověk vypadá jako Zaklínač. Kdoví, kdo to vlastně byl.

Kuk na strejdu!Jo a taky si mě tady oblíbily místní holčičky, asi jsem jim v těch motohadrech z Pákistánu nečím exotickým voněl. Ať jsem se po tom náměstí pohnul kam jsem chtěl, pořád mi byly v patách a něco na mě pokřikovaly a něčemu se smály. Za chvíli mi začalo být trapně a chtěl jsem se schovat, ale nebylo kam. Začal jsem je tedy odhánět se slovy: na puťa puťa na, jedeš! ale nedaly se, byly neodbytné. Co jsem však uvítal, byl ten rozdíl mezi albánkými chlapci - holčičky po mně aspoň neházely kamení.

Chvíli před odjezdem do hotelu potkáváme dva Čechy, manžele, kteří tudy jen projíždí a pokračují někam dál do Albánie. Prohodíme pár slov, uděláme poslední fotky a míříme zpět do hotelu.
Tady nás přivítá mladík, rozhazující rukama, mluvící anglicky a vyklube se z něj synek toho, co nás ubytoval. Hned se ptá, jestli jsme platili a komu…
"No, ještě to dědek zapře a jsme v …. .," mumlá Robert, zatím co Vraťa jen čučí z jednoho na druhého a nechápe, co se děje. Když pochopil, že všechno je v pořádku, a my taky, šli jsme vybalit věci a na doporučení místních vydali se do blízké restaurace na večeři.

Obsluhující chlápek v restauraci vypadal, že neví, co po něm chceme a nerozumí, a nebo se mu prostě jen nechtělo. Večeři jsme dostali v dětské porci a objednat si cokoli dalšího obnášelo se připomínat, nejlépe si pro to zajít sám. Působilo to na nás, že jsme prostě snědli jedno jídlo a pokud máme ještě hlad, nic dalšího už nedostaneme. Zřejmě místní zvyk. A tak jsme za přítomnosti kolem pobíhajících psů, koček a řvoucích aut poseděli a plánovali, jak zítra přelstíme celníky v Kosovu.

Najeto: 207 km

Čtvrtek 31.8.

Ráno před sedmou vstávám a z restaurace, která je přímo pod námi, je slyšet čilý ruch. Venku usedám s kávou do sedačky a sledována místními, mžourám do sluníčka.
O pár minut později už začíná rituál balení a příprav na cestu a chvíli po osmé vyrážíme do Kosova, směr Gjakovo, Priština a dále přejezd do Srbska.

Hraniční přechod z Albánie do Kosova.Hranici s Kosovem tvoří malá budka, nikde nikdo, jen celník nám suše sdělí, že do Kosova si musíme zaplatit samostatné pojištění. Vytahujeme pasy, platíme pojistku a pokračujeme dál. Vjíždíme do neutěšeného kraje, kde kolem cesty stojí velké, rozestavěné nebo obydlené domy, lidí pomálu a přepadá nás stísněný pocit. Tak tohle je ta ukradená země? Přemýšlím, rozhlížím se kolem a v hlavě se vynoří vzpomínka na dokument Ukradené Kosovo. Většina lidí nám při zmínce, že chceme jet do Kosova říkala, ať to neděláme. Na nějakých stránkách varovali už před pobytem v Bajram Curri, protože se jedná o pohraniční město, jehož část tvoří kosovští albánci, kteří zrovna nepatří mezi mírumilovné lidi. Pravdou je, že jsme zastavili na první benzínce, protože nějak docházely zásoby oleje do motorky, a týpci, kteří tam obsluhovali, měli podivný výraz ve tváři. Musím přiznat, že nějaké obavy to v nás vyvolávalo a vynechali jsme přestávku na kafe a raději pokračovali dál v cestě.

Romatika s rakovinou. Aspoň nějaká sranda v této neutěšené krajině.Jo, tady to mě začalo padat skoro jako v Debaru. Nevím čím to je, ale ta krajina, ty rozestavěné opuštěné domy, lidi s divným kukučem... a taky trochu ta historie, která za Kosovem stojí.... A skoro jsme tu neviděli zvířata, žádné políčka, nic. Prostě taková neutěšená země, jakoby neměla budoucnost... Ještě že tu mají aspoň zábavné cedule, jinak by moc důvod ke smíchu nebyl...

Touto ponurou krajinou jsme dojeli až do hlavního města Kosova, Prištiny. A tak jako za celou cestu jsme potkali jen pár vesniček a stejně tolik lidí, tady panoval naprostý chaos. Plno aut, autobusů, skútrů a hlavně, davy lidí. Tržiště, obchody, restaurace, chodníky, všechno přecpáno lidmi. Hledáme nejbližší parkoviště, ale dostat se vůbec někam mimo tento zmatek, nám připadá jako nemožné. Stojíme snad na každém semaforu a netrpělivě čekáme, kdy se provoz aspoň trošku uvolní.

Jedeš od té motorky, spratku?Při jedné takové nucené pauze k nám najednou přibíhají aktivní rádobymyči skel, v jedné ruce houbičku, v druhé lahvičku s nějakým saponátem. Když hošík poprvé natahuje ruku k plexi motorky, že ho umyje, Robert jen zakroutí hlavou a ukazuje, že nic takového nechce. Kluk se chvíli šklebí, postává a za chvíli to zkusí znovu.
"Ne!", zvýšil Robert hlas, protože mokrá houbička se nebezpečně přiblížila nálepce na plexi. Kluk pořád civí, druhý přiskakuje ze strany a já vytahuju foťák. V tu chvíli, jako když střelí, odvrací se od nás a schovává se. Kluk vpředu to ale stále zkouší.
"Ta červená je nějak dlouhá," pronesu netrpělivě, protože i mě děsí představa, že ten hošík fakt flákne tu mokrou houbu na nálepku. Konečně dostáváme zelenou a projíždíme do nějaké malé uličky, kde pro změnu uvízneme v zácpě.

Když konečně po dvaceti minutách uhýbáme z hlavní cesty na parkoviště, myslíme si, že máme vyhráno. Ale není to tak úplně pravda, protože i parkoviště je přeplněné a začíná na nás doléhat nesnesitelné vedro z pražícího slunce. Asfalt je rozpálený, nad vším, co je kolem nás se zvedá horký vzduch, a my se pečeme navlečení v motorkářských hadrech. Když konečně zaparkujeme a sundáme propocené bundy, bereme foťák a peníze a rychle pryč z téhle výhně.

Ó hrůzo! Je libo Rolexky nebo klíče od auta?Za parkovištěm se vmísíme do davu lidí, proudících všemi směry a míříme obhlídnout aspoň kousek města. Po pár metrech a obrovském úsilí přicházíme na velké tržiště, kde se dá koupit snad úplně všechno. Pulty se prohýbají pod tíhou ovoce, zeleniny, oblečení, různých upomínkových předmětů a dalších nesmyslů. Zpočátku bezostyšně fotím vše kolem sebe. Až když zaostřím na nějakého prodavače, a všimnu si jeho výrazu, uvědomím si, že jen tak tady chodit a cvakat foťákem, na co mě napadne, asi není úplně nejlepší nápad.

I ostatní nás pozorují. Jedni se podivně dívají a prohlíží si cizince, jiní se nám snaží něco prodat. Když se konečně dostáváme z tržiště někam do uličky, zjistíme, že jsme se zase ocitli u hlavní cesty a snad kromě toho, že nás neobklopují stánky, se na místním chaosu nic nezměnilo. Pokoušíme se přejít na druhou stranu ulice a kličkujeme mezi auty. Tady nám maličkou ochranu před sluncem zajistily stromy, rostoucí kolem chodníku. Znaveni tím krátkým úsekem, který jsme prošli, vedrem a přelidněným prostředím, si sedáme k nějaké cukrárně a kupujeme něco na pití a zmrzlinu. Vybrat si k posezení cukrárnu u kruháče asi nebyl zrovna nejlepší nápad, ale zase jsme mohli pozorovat okolní ruch a děsit se představou, že tím vším musíme ještě dojít zpátky k parkovišti.

Zase promenáda. A zase luxusní.Abychom měli také nějaký kulturní zážitek, stihli jsme projít i kousek promenády, kde už bylo trošku klidněji. Pravdou je, že tady jsme se ocitli v úplně jiném prostředí. Zmizela ošuntělá, špinavá ulice, odpadky a špína, chodník vystřídala zdobená dlažba, fontány, sochy, luxusní obchody, lidi, kteří nás míjeli, měli na sobě hezké oblečení a vypadali jinak, než tam na ulici. Ale ani tady nechyběly pochybné pohledy a žebračky, sedící s nataženou rukou na chodníku, které divoce kontrastovaly se vší tou parádou kolem.

"Tak jedem?" Pronese Robert a už nabírá směr k parkovišti. "Ať už jsme pryč z tohoto zmatku."

Vyjíždíme z města a jsme rádi, že ho máme za sebou. Cestou jsme projeli ještě pár dalších měst a všude to vypadalo stejně. Při průjezdu nějakou křižovatkou, se nějaký stařík rozhodl, že prostě Vraťu, přestože byl na hlavní, nenechá projet a vecpal se svým autem do křižovatky tak, že ho bokem nabral. Stojíme o pár metrů před ním a za sebou slyším:
"Couvni ty de… !"
Otočím se a vidím Vraťu, nakloněného na motorce na jednu stranu, jak se snaží udržet motorku, aby nespadla a nějaké auto, opřené o jeho pravý bok. Stařík v autě prostě trvá na své pozici a nemíní o pár centimetrů couvnout.
"Co se děje?" Slyším ve sluchátkách.
"Nějaký blbeček nabral Vraťu a nechce ho pustit. Jdu dolů!" Sesedám s myšlenkou, že na chlápka vběhnu, ale ten už zřejmě pochopil a uvolnil Vraťovi cestu. No sláva, pomyslím si a nasedám zpátky na motorku.

Ta Priština jenom podepsala dojem, který jsme získali při vjezdu do Kosova. Osobně mám Balkán rád, rozhodně radši než celou slavnou Skandinávii a vůbec západní Evropu, ale z Kosova si odnáším několik ne zrovna příjemných vzpomínek a zkušeností. Obecně všude jinde byli lidé vcelku milí, usměvaví a v pohodě, ale tady ani omylem. Ty jejich zlé pohledy, neomalené chování, řev, hluk, smrad, zmatek a chaos, to mi opravdu k srdci nepřirostlo. Divná země...

Hranice z Kosova do SrbskaO chvíli později už přijíždíme na hranice se Srbskem, opět vytahujeme pasy, ale víme, že na druhé straně musíme Srbům ukázat občanky. Mohlo by se totiž stát, že by nás nepustili dál a my bychom se museli vracet, celé to objet a vstoupit do Srbska přes Černou horu. Celník, znalý těchto praktik na nás spiklenecky mrknul a se slovy: "Těm na druhém konci pasy raději neukazujte," nás pustil dál.
Tak jsme na druhé straně hranice vytáhli občanky a doufali, že se nikdo nebude ptát, odkud jedeme. Neptali se a my jsme mohli pokračovat v cestě.

Srbsko už taky známe a pro průjezd a rychlejší přesun volíme dálnici. Měli bychom objet Niš a přespat v Jagodině, což je malé městečko kousek od dálnice. Navigace nám tady našla asi tři hotely, opravdu jsme ale našli pouze jeden. Další dva tady možná někdy dřív byly a teď už nejsou.
Byl to malý rodinný hotel v jedné z bočních uliček, kousek od centra města. Vybalili jsme věci a zašli na večeři do krásné restaurace se zahrádkou. Unavená dlouhým dnem jsem kolem jedenácté odešla do hotelu, a jak jsem se ráno dověděla, chlapi ještě v noci absolvovali malý průzkumný výlet.

Já bych to nenazýval průzkumný výlet, Vraťa prostě jako vždycky chtěl jít ještě někam za zábavou. To, že jsme tentokrát nenašli žádný zapadlý kulturák nebo vatru se školními dětičkami, se trochu dalo čekat a tak se naše procházka po městě trochu zvrhla v očumování místních holek a jejich hodnocení. Ale já nic! Za to všechno může Vraťa!


Najeto: 380 km

Pátek 1.9.

Ráno vysedáváme u snídaně, sledujeme obsluhující personál hotelu a přes roztažené závěsy na nás nakukuje sluníčko. Vraťa včera nakousl myšlenku, že by vyrazil domů už dnes. Původně nám zbývají ještě dva dny, ale Vraťu už zřejmě dostihla touha, spatřit svou milou co nejdřív, protože odloučení už je příliš dlouhé, a přestože se tváří zatím nejistě, je nám jasné, že na cestě domů už ho nic nezdrží.

Miluju místa, kde nikdo jiný není. Akorat nevím, co tu dělá ta paní.Vyrážíme tedy zatím společně, ale kousek za hranicemi Maďarska jsme se na benzínce rozloučili a Vraťa vyrazil domů. Nezbývalo, než popřát šťastnou cestu. My si dáme ještě jednu noc v kempu Galopp Major, který už známe z předchozí cesty.
Kemp leží jen kousek od dálnice a stejně jako minule, ani dnes v něm téměř nikdo nebyl.  Po dřívější zkušenosti, že porce večeře tady dávají pro jednoho jako pro regiment vojáků, volíme vlastní zásoby a Robert ještě vyráží na nedaleko benzínku pro pivo. Vaříme večeři rozložení u suchých klád, obloha se trošku zatahuje a sem, tam spadne nějaká kapka. Ochlazuje se a vypadá to, že zítra nás žádné parno nečeká. To nám potvrdil i Vraťa, který už za vydatného deště dorazil domů s tím, že první kapky ho stihly u Bratislavy a fronta se posunuje směrem k nám.

Najeto: 530 km

2.9.

Koně na farmě Galopp Major.Ráno je opravdu chladnější, obloha se zatahuje. V kempu potkám pár lidí se psy, kteří mi ochotně vysvětlují, že se tady někde v okolí konají závody chrtů. Jejich majitelé tady mají pro ně oplocené přístřešky a své psí mazlíčky pečlivě střeží a opatrují. Dojem z venkovského kempu dokresluje stádo koní a snad stoletý beran, žijící opodál v oplocené ohradě. Robert říkal, že vypadá jak samotný Satan. Na mě působil spíš zanedbaným a smutným dojmem osamělého jedince.

Je čas vyrazit na cestu domů. Zase ta samá dálnice, jako posledně, stejné hranice, stejná trasa. Tak jedem! Gyor – Bratislava – Břeclav – Zlín.
K hospodě u Macka přijíždíme kolem čtvrté hodiny. Živí, zdraví a plní hezkých zážitků.

Najeto: 413 km
Celkem ujeto cca 4600km.

Díky Robertovi, Vraťovi a motorce, za pohodový výlet.

Sloužím lidu! I já díky, hlavně asi za Vraťovu trpělivost s mojí pomalou jízdou, musel se chudák dost trápit. Vím, že jinak plave, obědvá a hlavně jezdí jako divoch!