Neděle ráno.

Probudilo mě sluníčko, což bylo dobré znamení.

Velkou část noci pršelo, tak jsem usínal s obavami, co budem dělat, když bude pršet i přes den, neuměl jsem si totiž představit, že bych jel takovou dálku v dešti. Ale štěstí mi přálo aprobudil jsem se do krásného slunného dne. Moje první myšlenky patřily – jak jinak – motorce. Jak asi přežila deštivou noc? Měl jsem ji sice schovanou pod plachtou na auto za 490,- kaček českých, ale abych pravdu řekl, moc důvěry jsem k té plachtě neměl. A ukázalo se, že právem, motorka byla celá mokrá a na sedadle jsem měl loužičky vody.

Otřel jsem teda Hondu půjčeným hadrem a začal přemýšlet nad tím, že se mi vůbec nechce balit věci. Jo, abych nezapomněl, bylo domluveno, že členům klubu SHOC bude umožněno nechat si zdarma změřit podtlaky, musím se jít zeptat, jestli to stihnu, protože brňáci chtěli vyjet někdy mezi 9-10 hodinou ranní. Ukázalo se, že to bohužel nestihnu, protože měření bylo ze soboty přeloženo na neděli od 10 hodin v Mariánkách, a to bych ostatní zdržoval. No škoda, taková výhoda pro člena klubu a já ji nevyužiju... Stejně ani nevím, co to podtlaky jsou a k čemu je jejich měření dobré :-)

Začínám teda balit. Stan je trochu mokrý, no co, dosuším ho doma. Tohle ráno je trochu smutné, někteří už odjeli včera, někteří dnes ráno a ti co zůstali, vypadají tak nějak unaveně a pomalu se trousí mezi motorky a sundávají z nich plachty. Petr zjišťuje, že mu u jeho Intrudera chybí stupačka – nojo, to znám, vibrace už způsobily menší ztráty i mně (po návratu ji koupil, originál za 1.400,-). I já teda sbalím svých pět švestek a jdu se nasnídat (vajíčka mňam) a čekat, až se pobalí ostatní.

A je to. Začínáme se řadit ke zpáteční jízdě domů, máme před sebou nějakých 500km a je 10 hodin dopoledne. Poslední ohlédnutí za rančem – bylo tu docela pěkně, pěkná příroda, pěkné motorky, a lidi... no lidi taky nebyli špatní. A teď už jenom pohled doleva, doprava, před sebe a jedem! V čele je Grizzly a kolonu vede perfektně, žádné zbytečné divočení, žádné nebezpečné předjíždění, žádné honění ega, komu to pojede rychleji. Pohoda, jenom trochu svižnější tempo, domluvili jsme se, že se nebudem zbytečně zdržovat, abychom dojeli domů co nejdřív a tak Plzeň objíždíme po dálnici a dál jedeme tou stejnou cestou, jako v pátek a na oběd se zase zastavujem v oné „lidové“ restauraci v Obratani.

Jedeme docela rychle a velký kus po dálnici, takže jízda ani zdaleka nepřipomíná klidné a „kochací“ cestování, jak si ho představuji já. Chápu ale, že v tomto případě je to pro dobro věci a že všichni chceme být brzo doma, abychom si mohli ještě večer zajít do hospody na pivo. A tak valím po dálnici 130-140km/h a ono mě to snad i baví! Jenom mi to přijde občas trochu nebezpečné, je vidět, že spousta lidí pořád někam spěchá....

Před Brnem zastavujeme na poslední cigárko (teda pro kuřáky) a loučíme se s Grizzlym a jeho synem, Cingym na VT 750 (s umělým chromem) a Karlosem, který už stejně ujel bez jediného slova neznámo kam... A dál pokračujeme sami, do čela se řadí Petr s Intruderem a jedem přes Buchlovské kopce do Zlína – mimochodem, ty Buchláky jsou vážně super, zatáčky na novém asfalt bez děr a jiných nástrah jsem si fakt užil, už chápu, co sem všechny táhne.

A jsme doma. Přežili jsme to všichni ve zdraví a mě tento výlet určitě hodně dal. Kromě toho, že jsem si připadal, jako bych pořád jenom tahal za šlauch od čerpacího stojanu (1200km, 2000-,kč za benzín), že jsem sjel gumy tak, že musím koupit obě nové (stejně už měly po životnosti, najeto 12k km) a že jsem se zařekl, že už na srazy jezdit nebudu, to byl pěkný výlet. Poznal jsem Mariánské lázně, rychlou jízdu po dálnici, jízdu v koloně, jízdu na mokré silnici a sezení u stolu a povídání o ničem.

To poslední je to, co mě vede k závěru, že větší srazy nejsou nic pro mě – motorku mám na cestování a ne pro to, abych se s ní přepravil na sraz, tam se v dusotu muziky „válcování plechu“ ožral, vzpomínal na časy dávno minulé nebo na to kde jsem se ožral minule, udělal trochu bordel a na závěr odjížděl ještě ožralý domů nebo na jiný sraz. Tím samozřejmě nechci říct, že to byl případ tohohle setkání, to probíhalo v jiné atmosféře, přesto však jisté známky srazu to neslo. Nejvíc mi vadilo to, že nikdo nějak nejevil zájem poznávat nové lidi, jel jsem sem asi s trochu jinou představou, myslel jsem, že jako členové jednoho klubu, kterým srdce bijí v rytmu Shadow si budeme mít co říct napříč celou republikou a bez rozdílu věku. Bohužel tomu tak nebylo a v tomto směru mě sraz zklamal. Většinou se vytvořily skupinky lidí, kteří se znají už dlouho a tyto skupinky se bavily jenom mezi sebou, na ostatní nereagujíce. Škoda, v podstatě jsem nabyl dojmu, že kdyby se mnou ze Zlína nepřijelo pár lidí, zůstal bych na ranči sám a nepovšimnut....

Ale dost černých myšlenek, jsem doma, rychle zaparkovat a jít na Plzeň do své oblíbené hospůdky. A pak se konečně pořádně vyspat.....