Mariánské Lázně.

O víkendu 8-10.6.2007 se v Mariánských Lázních konal sraz majitelů motocyklů Honda Shadow. Vzhledem k tomu, že jsem se hned po koupi motorky do tohoto klubu přihlásil (abych mohl načerpat nějaké informace a poznat stejně postižené lidi), považoval jsem za povinnost se tohoto setkání zúčastnit. A tak jsem si vzal v pátek dovolenou, nabalil na nosič stan, spacák, něco na převlečení a mohl jsem vyrazit.

Sraz nebyl naštěstí uzavřenou záležitostí, takže se mnou mohli jet i další lidé - Roman s Hondou Shadow, Petr s Intruderem a Radek s přítulkyní na Suzuki Bandit. Sraz jsme měli v 8 hodin ráno a kupodivu se nám už před půl devátou podařilo vyjet. Do čela jsme zvolili Petra a ten nás spolehlivě vedl přes Kroměříž na dálnici do Brna, kde jsme se měli potkat s další částí naší kolony, s brňákama. A taky se stalo, za Brnem na Kývalce jsme se všichni dali dohromady (8 motorek), do čela se nominoval Karlos a pádili jsme hned dál po dálnici do Velké Bíteše, kde se k nám připojil další člen, Wiki se stejnou Shadow ACE, jako mám já.

Trochu jsme si odpočinuli, a kolem 12 hodiny s ujetými 140 kilometry pokračovali dál. Jelo se dobře, bylo nás 9, což je docela slušná kolona. Ani jsem nevnímal, že jedem skoro pořád 120-130km/h, v koloně je to trochu jiná jízda. Občas vedle mě najel Roman a tak jsem se mohl dívat, jak se krásně otáčí kola na jeho Shadow, jak na ní majestátně trůní a taky si poslechnout, jak mu to pěkně burácí :-) Sluníčko svítilo, nebe bylo modré, prostě paráda. Až na tu dálnici – měl jsem dojem, že jedem spíš po panelovce, než po dálnici a občas jsem si říkal, co mi na těch hrbech zase upadne.

Kousek za Jihlavou jsme zase na chvíli zastavili (ti kuřáci) a pak pokračovali dál po dálnici na Humpolec, kde jsme sjeli z dálnice a pokračovali po staré cestě směrem na Plzeň. Po sjezdu z dálnice jsme ze 120km/h konečně spomalili na 90 a v obci na 50, však to znáte :-) a mě přestalo tolik hučet v hlavě. A jelo se dál směrem na Milevsko, kde jsme se měli potkat s Lemmym a snad ještě s někým dalším. Ke slovu se začal pomalu hlásit hlad a tak jsme na radu Grizzlyho zastavili v Obratani, v příjemné restauraci přímo u cesty a dali si tady oběd. I personál byl příjemný, nebál bych se říct přímo lidový - sama servírka nám nabídla, že můžeme srazit stoly a sedět pohromadě: "Chcete srazit stoly?" "To by šlo?", zeptal se slušně Radek. "Jinak bych se neptala, vole," opáčila servírka a začala stěhovat stoly. Jak říkám, atmosféra více než lidová :-)

14:30 konečně dojíždíme do Milevska, kde je jenom Lemmy se svojí polovičkou a nikdo další už nepřijede. Nevadí, po kávičce z automatu na benzince a chvilkové debatě na pařícím slunci v koženém oblečení vyrážíme směr Plzeň a kolonu vede Lemmy, který to tady zná nejlíp. Je nás 10 a jede nám to pěkně, zatím žádný problém nikdo neměl, všechny Hondy šlapou jako hodinky. Mimochodem, všimli jste si někdy toho, že většina motorek starších jak rok 92, co se prodávají, jsou Hondy? Zajímavé, co? Že by jiné značky už nejezdily?

16:30 zastavujeme za Plzní a čekáme, až se k nám připojí pražská větev v čele s Petrem, adminem webových stránek SHOC. Asi po půlhodině jejich kolona přijíždí - už si ani přesně nepamatuju, kolik jich bylo, asi 6 nebo 8, včetně Gorkyho na Hondě Shadow 125ccm (která měla zvuk jak Simson) takže se nám kolona pěkně zvětšila, k velké nelibosti projíždějících řidičů "plechovek". Ti zase hráli svoji oblíbenou hru "Předjedu je, i když jedou 90" a tak pár takových podivných aut zůstalo občas uvězněno uprostřed kolony a musel jsme jim složitě a nebezpečně uhýbat. Co ty plechovkáře k tomuhle vede? Že by nějaký problém s egem?

No, nechme Freuda na pokoji a vjeďme spolu na Ranch Colorado, kousek před Mariánskými lázněmi, v obci Trstěnice. Je 18:30 a tachometr mi ukazuje 460 ujetých kilometrů - moje nejdelší cesta v jednom dni. Honda celou cestu poslouchala na slovo a tentokrát dokonce ani nic neupadlo :-) Dům vypadá pěkně, celý dřevěný, opodál vidím pobíhat koně a všude kolem je krásná příroda. Pro naše miláčky je přichystána ohrada přímo u ranče, takže se o ně nebudeme muset bát.

Vjíždím tedy spolu s ostatními do ohrady, parkuji motorku a děkuji Bohu, že jsme dojeli ve zdraví a nikomu se nic nestalo. Sundávám věci z nosiče a začínám řešit dilema, jestli stavět nebo nestavět stan. Spát pod širákem není problém, ale do stanu se zase dají schovat věci. Jenže kdo ho pak bude v neděli balit... No, jdu si dát pivo, snad budu potom moudřejší....