Zřejmě většina z vás bude souhlasit s tím, že letošní léto nám nadělilo teploty, na které nejsme úplně zvyklí. A ne všichni se s nimi uměli vyrovnat. Pro ty, kteří je trávili ve městě, stouply na důležitosti větráky a klimatizace, jiní hledali ochlazení u vody nebo na horách. I my jsme volili hory jako poslední záchranu.

Když jsme se vrátili za Sicílie, mysleli jsme si, že tady u nás horko nebude a konečně se trochu ochladíme. To se nám ale podařilo pouze na dva dny, když jsme při návratu zavítali na Lipno, kde bylo nějakých 12 stupňů a na Kvildě dokonce mrzlo. Nicméně, byl to ojedinělý případ a teploty se jinak i u nás držely hodně nad normálem.

Já jsem s tím žádný velký problém neměla, zatím co Robert toto krásné léto nazýval hnusným vedrem, které už by mělo skončit a ze kterého je potřeba někam utéct. Jako jednu z možností zvolil kemp v Tatrách, kde se mu náramně líbilo. A protože tam byl sám, v době kdy jiní musí chodit do práce, vrátil se z toho blaženého kraje, abychom spolu mohli odjet někam na víkend. Taky do zimy. Pochopitelně. A tak jsem se snažila najít něco ve vyšších polohách. Ale Tatry to nebyly.

Ano, tak jsem byl hodný, že jsem se vrátil, abych Hanku naložil. Pak jsem si to ale zase vybral, když jsem musel několikrát prohlásit že jsem v té Liptovské Mare měl zůstat - to vedro, co bylo tady, se prostě nedalo přežít. Z 15 stupňů jsem zase přijel do 35, jako letos už poněkolikáté.

Našla jsem kemp Ostrov, na úpatí Jizerských hor. Na koupání tekoucí řeka, voda by mohla být studenější než v přehradách, fotky vypadají dobře. V pátek odpoledne vyrážíme. V plánu máme také hrad Houska, který jsme loni na Mácháči nezvládli.

Vzdálenost cca 300 km a před námi vidina kempu v horách, kde budou teploty určitě nižší. Naše očekávání vzalo za své hned po příjezdu. Kemp vypadal úplně jinak, než jak jsem ho viděla na fotkách.
Rozkládal se na travnaté placce, velikosti fotbalového hřiště, z jedné strany ho obtékala řeka Jizera, z druhé nějaký malý potůček, procházející přes stavidlo. Všude mraky lidí, stanů a o přijatelné teplotě nemohla být ani řeč. Vedro jako v peci. Tak to se nějak nepovedlo. Pokouším se zjistit na recepci, jestli tady v okolí není nějaký další kemp. Paní mě odbyla slovy, že o žádném neví a oni jsou tady jediní. Co jiného jsem taky mohla čekat. Přece mě nepošle ke konkurenci. Znechucení prostředím se ještě pokoušíme připojit na bezplatnou wifi kempu a najít nějaké východisko, ale nedaří se a mobilní data tady nemají signál. To se často nestává. A tak nám nezbývá, než postavit stan a ráno vyrazit někam jinam. Tedy, lépe řečeno, vyrazit do dalšího kempu, který mám v plánu. Chybou logistiky mi ale nějak uniklo, že tento kemp je odsud jen 30 km.

Hrůza, děs běs, sračky. Takový kemp jsem už dlouho neviděl, že jsme radši nezůstali někde v lese. Vedro jako prase a v tom vedru narvaný kemp, stan vedle stanu, karavany, motorky, lidi, děti, auta... Sprchy? Jasně, za prachy. Občerstvení? Jeden obchod - ten byl mimochodem dobrý a příjemný, ale zase mimo kemp a zavíral snad o půl osmé. Hospoda? Hrůza, dvě židle na zahrádce a prostředí fuj. Wifi? Jo, někde kolem recepce a nepoužitelná. Koupání? Jo milej pane, u nás se koupeme v řece, v té divné hnědé vodě, na kamení a na vlastní nebezpečí. Neviděl jsem jediného koupajícího se a to ani v tom vedru. Ještě teď mě jímá hrůza, když si na tento kemp vzpomenu. Nejhorší na tom je, že na webu a po telefonu je to vlastně to nejlepší, co vás může v životě potkat.

Ráno nafotím pár fotek tohoto skvělého kempu. Snad hlavně pro ponaučení, že realita je někdy jiná, než co je nám předkládáno, balíme věci a odjíždíme. Asi po 15 minutách přijíždíme k vodě, Hamr na Jezeře. Voda, pláž, okolí, všechno to vypadá, jako v kempu u Máchova jezera, kde jsme byli loni. Písčitá pláž, borovice, skluzavky, pěkná voda, stánky s občerstvením. Pokračujeme dál do kempu, který se rozkládá v borovém háji, sluníčko prosvítá jen lehce mezi stromy. Paráda. Sesedáme z motorky. 30 kilometrů a jsme v úplně jiném světě. Tohle vědět včera…. No ano, já vím.

Lehce obhlídneme okolí. Pár stanů, ohniště, recepce, restaurace, do sprch je to přes celý kemp, ale nevadí. Vypadá to dobře a to je hlavní. Postavili jsme stan, vyskládali kufry a vydali se k dalšímu našemu cíli, kterým byla Bělá pod Bezdězem (o tom už vám Robert psal) a hrad Houska. Na Housku jsme se chtěli podívat už minulý rok, ale počasí nám nepřálo. Tak trošku jsme se nechali ovlivnit propagandou, že se tam nachází brána do pekla. Tak jsme ji prostě chtěli vidět.

Cestou jsme se dvakrát někde zdrželi, ale na třetí pokus nám to mělo vyjít tak, že stihneme prohlídku ve stanovený čas. Jenže znáte to, někdy ten čas neodhadnete úplně přesně. Na parkoviště jsme dorazili 13:50, prohlídka začínala za 10 minut a k hradu to byly ještě 2km pěšky. Pěšky! Rychle jsme se převlékli a rychlým krokem vyrazili. To přece musíme stihnout. Představa, že tam budeme stát a čekat hodinu na další prohlídku, se nám vůbec nelíbila. Stihli jsme to. O pár minut později už jsme na nádvoří hradu sledovali představení rytířů a jejich umění boje za použití středověkých zbraní a následně nás průvodce uvítal na tomto "ďábelském hradu", který je od ostatních prý naprosto vyjímečný, protože svou stavbou zakrývá bránu do pekla a brání tak pekelným silám dostat se na náš svět. Nevím, jestli je to úplně správně. Přece jen není někdy na škodu, mít se čeho bát. Ale zřejmě je jednodušší vzbuzovat v lidech falešný pocit bezpečí.

Prohlídka pokračovala přes nějaké kapličky, komůrky, lovecké a společenské sály, v jedné části nás doprovázela živá hra na flétnu a společenský dobový tanec. Z mého pohledu, hrad, jako každý jiný, pro Roberta nuda. Vyšli jsme na nádvoří, kde se pořádal jarmark. Stánkoví prodejci tady nabízeli různé suvenýry, kožešiny, sladkosti a spoustu dalších zbytečností, které si stejně nikdo nekoupí. Nebo taky malované obrázky.

Nesmíme zapomenout na zvláštní paní, která na jarmarku prodávala své vlastní kresby a obrázky. Něco tak pozitivního (a to nejen obrázky, ale i paní) jsem už dlouho neviděl. Stál jsem u jejího stánku a nemohl si vybrat, který obrázek si mám koupit, chtěl jsem je všechny! Paní se mile usmívala na lidi, malovala pastelkama obrázky, které jen hýřily pozitivníma barvama a byla spokojená. škoda, že nemá stránky někde na webu a nemůžu se podělit o ten krásný zážitek. Tak snad ji potkáme ještě příště, prý tu bývá pravidelně.

A jinak hrad... no nuda... prostě hrad - to je toho. Takových je. A právě proto, že byl úplně tuctový, opředli ho bájí, že jsou tam snad nějaká vrata k Belzebubovi či co. No neviděl jsem nic, necítil jsem nic, nezmocňovaly se mě žádné fantazie ani vize budoucnosti, ani strach, nic. Spíš pocity ironie, když jsem při prohlídce viděl na stěnách hradu novodobé malůvky,kreslené vtipy a karikatury od současných umělců i s jejich životopisy a s tím, že někam píší. Například do časopisu Trnky Brnky. Vskutku tajemná atmosféra!

Naši pozornost upoutal vstup s názvem Peklo na Housce. Slečna u okýnka nás informuje o tom, že uvnitř je expozice pekla, tzv. Peklém. Neváháme a vstupujeme dovnitř. Tmavá místnost a doprovodná hudba navozuje tajemnou atmosféru. Tiše zíráme na ztvárnění pekla v podobě dřevěných, do detailů propracovaných figurek, které se pohybují. Jednotlivé scénerie jsou rozděleny podle stupně hříchu a odpovídajícímu trestu. Od počátku, kdy převozník Charon převáží duše do podsvětí, až k nejtěžšímu trestu za hříchy spáchané v pozemském životě. Bezpochyby tohle je z celého hradu to nejlepší.

Ano, ano, výtečné! Musím říct, že tohle mě naprosto uchvátilo a dojalo. Moc pěkná expozice, je na ní vidět spousta práce, smysl pro detail a hlavně je to hodně zajímavé. Tohle si budu dlouho pamatovat, protože dnes se už něco takového skoro nevidí, zvlášť když tohle někdo udělá bez všemožných dotací a grantů jenom proto, že ho to baví. Pak je to z díla opravdu poznat. Doporučuju neminout!

Vycházíme ven do plného slunce a uvědomujeme si ten kontrast mezi peklem a zemí. Přemluvím Roberta ještě ke krátké procházce lesem s výhledem na horu Říp. "Procházka? Lesem, pěšky a do kopce? Zbláznila ses?" Chvíli protestuje, ale nakonec se vydá se mnou. Po návštěvě pekla je přece potřeba trošku vyčistit hlavu na čerstvém vzduchu a pokochat se pohledem na krásnou přírodu. Popravdě řečeno, moc jsme toho neviděli. Jen pár vršků stromů a skal. Ale někde tam prý byla vidět hora Říp.

Po návratu do kempu bereme plavky, ručník a hurá k vodě. Čas trošku pokročil a tak jen tak cvičně, na chvíli. Po horkém dni voda příjemná a hlavně už je tady jen pár lidí. Prostě klídek a pohoda. Den zakončíme v restauraci v kempu a pochvalujeme si, jak je to tady fajn. I přes ten "nevlídný" kemp na Ostrově, jsme to zakončili zdárně.

Z tohoto výletu jsme si vzali ponaučení, že vždycky je dobré mít záložní plán ubytování. A taky že všechny hrady jsou v podstatě stejné. Ale jestli budete mít cestu kolem, na Peklém se určitě zajděte podívat. Stojí to za to!