To si tak jednou sedíme u piva a přemýšlíme, kam letos na výlet na motorce. Nabízí se několik možností a tak pečlivě zvažujeme, která bude ta nejlepší. Nabízí se španělsko, Makedonie, Norsko a Sicílie. Co jsme si vybrali, je už všem jasné. A tak jsme i přes Robertovy neustálé poznámky, že tam umřem vedrem, začali plánovat cestu.

Vyráželi jsme 26.6. v osm hodin ráno a na začátek cesty, k Faaker see, nám dělali společnost další tři motorky. Jirka, Michal a Filip, kteří pak pokračovali svou cestou do Slovinska.

Pátek 26.6.

Jako vždy, se odjezd trošku posunul, ale i tak jsme v klidu vyrazili na dlouhou cestu. První zastávka v Břeclavi na benzínce. Natankovat, posnídat, pár fotek pro dokumentaci a jedeme dál. Cesta po dálnici. Některým vyhovuje z důvodu rychlého přesunu na dlouhých trasách, jiní by se cestou rádi dívali kolem sebe, ale čeká nás dlouhá cesta k Faaker see a tak dálnice vyhrává.

Kemping Arneitz v Rakousku je prvním místem, kde rozbalujeme stan. Krásná voda, prostředí, klid. Ještě nezačala sezóna a tak je tu poloprázdno. Cena za kemp je přibližně 25 eur, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni dohromady zabrali jedno místo pro stan, vešli jsme se do 14 eur. Počítám dva lidi, motorka a stan.
Jdeme se okoupat a pak už si dáváme něco k snědku, pivo z místního obchodu a poflakujeme se po kempu.

Najeto 568 km.

Tohleto byl vážně pěkný kemp. Po tom, co jsem se trápil za těmi řídítky skoro 500km po dálnici, což vážně nesnáším, byla tohle taková oáza klidu. V pohodě jsme si koupili v místním obchodě nějaké ty plechovky a procházeli se po kempu, koupali se a popíjeli pivečko. "škoda, že zase musíme zítra jet," myslel jsem si. Tady bych klidně zůstal další den a pak zase další a další, do té doby, než bychom se museli vrátit domů. Ale to né, my zase zítra musíme jet, kdo to sakra vymyslel jet kamsi do Tramtárie?

Sobota 27.6.

Ráno se vydáváme na další cestu. Náš směr je Janov, kluci se od nás oddělí a dál pokračují do Slovinska. "Tak hoši, šťastnou cestu!" Loučíme se s nimi a uvědomujeme si, že zůstáváme sami a před sebou máme spoustu nepoznaného. Teď už to bude jen na nás.

Nasedáme na motorku a jedem! Směr Udine - Venezia - Verona - Lago di Garda. 410 km opět po dálnici. Ne že by nás to zrovna bavilo, ale přece jen máme zítra v Janově zamluvené lístky na trajekt. A ten by jsme teda měli stihnout. Teploty stoupají a cesta se zdá nekonečná. Jednu chvíli si nejsme jistí, jestli jedeme správně. Cestu mám sice vypsanou, ale po směrovce na Veronu nikde ani památky. Zastavujeme na benzínce a jdu se zeptat obsluhy, jestli máme správný směr.Anglicky nerozumí, ale když ukazuju v mapě Veronu, vychrlí na mě pán hromadu italských slov a rukou ukazuje, že máme jet dál.

Směr byl správně a tak jsme se úspěšně dostali až k našemu dalšímu cíli, kterým bylo Lago di Garda. Pohled na pobřeží nás oba vyděsil. Stovky lidí, stánky, dětičky, balónky, lodičky, surfy, horko jako v pekle. Projíždíme kolem jezera a sledujeme tu hrůzu.

Sesedáme na chvíli z motorky, abychom udělali pár fotek, ale Robert vypadá, že je na pokraji sil (vedro bylo opravdu nesnesitelné) a tak rychle natankovat a pryč odsud!
Po pár kilometrech už vjíždíme do krásné hornaté krajiny, kde se o pár stupňů ochladilo a přijíždíme do malého kempu u jezera, položeného na úpatí krásných hor. V kempu pár lidí, klídek, pohoda. Cena 11 eur. Stavíme vnitřek stanu a jdeme se zchladit do jezera. Opět krásně čistá voda, lehce chladnější, ale příjemná. Co víc si můžete po celodenním vedru přát?

Bože chraň mě od ježdění po dálnici v Itálii v červenci. Tady jsem už opravdu myslel, že chcípnu. Už u toho Garda cosi jsem mlel z posledního a těšil jsem se, že tam někde spočnem kousek od domu George Clooneyho, který tam prý někde je. Ale po tom, co jsem viděl, musel jsem i já zablekotat z posledních sil, že tady teda ne. A tak jsme jeli dál a dobře jsme udělali, kemp Venus byla další oáza po tom vedru na dálnici. Z posledních sil jsem spadl z motorky, strhal ze sebe přilepené spocené oblečení, vběhnul do jezera a ponořil se i s hlavou. To mi po minutě pomohlo z nejhoršího a tak jsem mohl pomalu začít zase fungovat. Jet ještě o pár kilometrů dál, měl bych vařící náhrobek hned vedle hlavní silnice, kdesi v Itálii....

Tak tohle je opravdu dobré. Pár lidí mě upozorňovalo na to, že Italci mají jakési odpolední odpočinky, ale tak nějak jsem nečekal, že to bude pravda, teda spíš že to bude tak rozsáhlý problém. Později jsem zjistil, že až tak velký problém to není, jen s tím musí průměrný člověk, co denně pracuje od rána do večera počítat. Tak třeba ty benzínky - kdy jste naposledy viděli u nás čerpací stanici bez obsluhy? V Itálii běžná praxe, přece tu nebudou lidi běhat, když je zrovna hento... odpočinek, že jo. A tak vymysleli samoobslužné benzínky, jakože je tam prostě automat na prachy, ty tam nějak vložíte a pak nějak natankujete přesné litry podle vloženého obnosu. Tak tady jsem složil druhou maturitu - nejen že jsem neuměl vložit peníze ani natankovat, hlavně jsem neuměl ovládat ten automat a celé jsem to nepochopil. Ale nakonec, po pár cigaretách, smutných pohledech a několika sprostých slovech se dobrá věc podařila. Radost, kterou jsem z toho měl, ani nejde slovy vyjádřit. Snad jen: "Hurááá, neumřem tady někde v lesích, možná stihnem i trajekt!"

Tak tohle mi ve všem tom plánování cest, kempů, ubytování a rezervací, uniklo. Zastavujeme a snažíme se na tabletu najít naši polohu a podle toho určit, kterým směrem je přístav. Nastává trošku nervozita, že to určitě nenajdeme, přijedeme pozdě, nestihneme trajekt… Snažím se Roberta trošku uklidnit, že máme tři hodiny čas. Ale moc to nepomáhá.

Nojo, vjezd do Janova z lesů byl fakt zajímavý. Zničeho nic vidím jakési baráky, sídliště, parkoviště plné aut, místní hromadnou dopravu a chaos. "Že by město?" pomyslím si. A fakt. To mě dost překvapilo, čekal jsem nějaké předměstí a pomalou přípravu na humbuk, ale bohužel, vlítli jsme do toho rovnýma bolavýma nohama. Jo a zase to tankování - automat - tentokrát jsem si už chtěl věřit a místo bankovek jsem tam strčil kartu. A hádejte, šlo to? Nešlo... Nakonec jsem to zařízení aspoň zvládl nakrmit hotovostí. Ach jo, asi mi opravdu chybí nějaké školy....

Vcházíme do trajektu. Koupené máme sedadlo. Kabinka by stála dalších 100 eur na osobu. Místnost je klimatizovaná, sedadla jak v letadle. Máme sedadla za sebou a vedle sebe zatím volno. Místnost se pomalu plní, ale plně obsazená není a tak později zjišťujeme, že budeme moct spát na dvou sedadlech. Paráda.

Vyplouváme. Trajekt míří na širé moře a míjí pár lodí v přístavu. Míjíme Costu Concordia, z velké části rozbitou a rezavou. Stojí tady a působí jako výstraha. Malinko vede k zamyšlení, když na podobném monstru opouštíte přístav a přemýšlíte, co všechno se může stát… No, raději nemyslet. Čeká nás 18 hodin plavby. Je 21:00 a zítra už budeme v Palermu. Jdeme dolů něco sníst, zapátrat po wifi a trošku si odpočinout. K wifi se nám podařilo připojit pouze na horní palubě. Síla signálu nic moc. Ale přesto Robert zvládl napsat zase pár řádků pro vás zvědavce, kteří jste četli naše zpravodajství :-)

No napsat jsem ty řádky zvládl, což o to. Až při ukládání jsem zjistil, že nejede wifi, tak jsem se akorát politoval a dal si panáka "Trajektovky", kterou jsem si pro tyto případy vzal s sebou. A taky abych se uklidnil, protože na trajektu jsem ještě nikdy nejel a už vůbec ne na motorce. Nutno přiznat, že se nepotvrdila ani jedna obava, co jsem měl - jak se na trajekt dostanem, jak uvážem motorku, jak to bude s věcma, kde budem spát a tak podobně. Dopadlo to úplně luxusně - motorku si přikurtovali sami, věci jsme si mohli v klidu vzít, jaké jsme chtěli a spinkali jsme na sedácích v klimatizované místnosti. Ani se mi nechtělo druhý den nikam jít, věděl jsem co nás čeká. Vedro. Ale zase na druhou stranu, taky konečně něco zajímavého. Sicílie, Palermo, Corleone, Mafie a hlavně pro mě dosud nepoznaný kus země.

Tak nějak v rámci možností, jsme přečkali noc na sedácích a ráno bylo stejné, jako předchozí den. Vedro, vedro, vedro. Jo, jedna změna byla. Všude kolem jen voda, voda, samá voda. Až na pár ostrůvků, které jsme míjeli, jen moře. Moře vody. A tak se poflakujeme mezi palubou a podpalubím a čas ubíhá…